ainny

Bylo to krásné, vtipné, hlavní hrdinka roztomilá, na oba soky radost pohledět, ale... krimi zápletka mě absolutně nebavila a sledování seriálu i dost kazila. Na druhou stranu její finále v duchu počítačové hry nemělo chybu. Každopádně ale seriál jako celek můžu doporučit. Užila jsem si ho.

No dobře, čistých pět to není, ale bavilo mě to opravdu hodně. Neříkám, že je seriál dokonalý, ale nejednou rozesmál i rozbrečel a tak je to správné, tak to má být. Možná bych dala čtyři, ale Kim Nam-gil byl neskutečný. Bylo vidět, jak moc ho ta role baví, a jak si ji užívá. Jeho herecká partnerka nebyla úplně můj šálek čaje, ale ani mi nějak zvlášť nevadila. A konec pro mě osobně značka ideál. Takže prostě 4,5*.

Pro mě nejlepší korejský seriál letošního roku. Před scénáristou klobou dolů. Jeho smysl pro pointu, zamotání a rozmotání klubíčka záhad, je bezkonkurenční. Tolik konspirací a přemýšlení ve mně už dlouho žádný seriál nevyvolal. K tomu přimíchaný humor druhých dvou smrťáků, kteří mě neskutečně bavili a temné oči a charisma Seung-heona. Mňam. Rozhodně to ale není seriál pro ty, co jsou líní přemýšlet a mají rádi nalajnované seriály plné klišé, které jsou předvídatelné od prvních minut (nic proti nim, relax je taky potřeba). Cesta Blackem je plná zákrut, nečekaných zatáček a postupného odhalovaní krajiny okolo. Jak jsem psala na začátku. Pro mě naprostá delikatesa.

Čekala jsem "Ameriku" plnou hrdinů bez bázně a hany. Dostalo se mi lidí z masa a kostí. Lidí s jejich strachem, bolestí a zoufalstvím. Ano, bylo to na konci korejsky patetické, ale Nam-gilův hrdina byl tak uvěřitelný, že jsem jim ten patos i odpustila. Navíc navzdory situaci mi jeho poslední věta vykouzlila úsměv na tváři, protože v dané situaci sedla jak p*del na nočník. Vlastně se mi to líbilo celkově, i když líbilo asi není ten správný výraz. Prostě mi film přišel uvěřitelný a jak jsem psala na začátku. Superhrdinové zůstali doma. Dokážu si představit, že takhle nějak by to vypadalo, kdyby nedejbože k nějaké podobné katastrofě došlo. Přeloženo.

Takový úplně obyčejný televizní film, který vypráví příběh ze života tak, jak se opravdu může stát. Ne, jak se opravdu stává. Myslím, že jedním z důvodů jeho natočení bylo dát lidem se stejným osudem naději. A nám zdravým ukázat, že i postižení jsou lidé jako my, kteří k pohybu v před potřebujeme jenom svoje nohy. O nic víc tu nejde. Je to film pro zamračené odpoledne a dokáže ho trochu projasnit. Dívalo se mi na něj dobře a jazýček vah mého hodnocení se posunul směrem vzhůru, protože Nagase si to všechno výborně odmakal, a protože jsem mu dělala titulky a to jsem ještě méně kritická než bývám obvykle.

Já jsem fakt nenáročný divák. Nemám ve zvyku hledat nedokonalosti, pokud mě nepraští do očí. A ve Vzpomínkách mě praštil do očí hlavně neobvykle podaný souboj dvou mozků. Svým způsobem byly nemocné oba a oba se s danou situací vyrovnávaly po svém. Sol Kyung-gu v hlavní roli byl neskutečný. Ten chlap mě zatím dostal v každé své roli a ani tady nemůžu udělat výjimku. To měl být budoucí padesátník (příští rok)? Já viděla nemocného starého muže, jemuž každá myšlenka, vzpomínka způsobuje téměř hmatatelnou bolest. Přiznám se, že jsem zkoušela jeho tiky v obličeji, ale v mém podání to byla spíš parodie. :^) Kim Nam-gil si střihnul záporáka s velkou chutí a skoro až do konce jsem si říkala, co na tom hajzlíkovi vlastně vidím. Opravdu nemám co vytknout. S tím, co nám tvůrci předložili, jsem bez výhrad spokojená. Přeloženo

Kde začít? Jak hodnotit? Jsem zmatená a nevím. Co se Joon-giho týká, tak jsem silně nekritická, ale tady to nějak nefunguje. Tak nevyvážený seriál jsem už dlouho neviděla. Hodně mě bavil začátek a poslední dva díly. To mezi tím už mělo zmíněné výkyvy. Případy byly zajímavé, bavilo mě jejich zakončení, tedy akce, a nebavilo profilování, o které tu šlo v první řadě. To bylo hrozně školometské a herci (a to ani Joon-gi!) během něho nehráli, ale odříkávali svoje role bez zápalu pro věc. V podstatě by tyhle části zahrál každý. Stačilo nasadit ustaraný výraz a začít poučovat ostatní. Ano poučovat. Nikdo z nich na mě nepůsobil jako profesionál a snad nejhorší byl náčelník Kang. Čekala bych člověka, který má přirozenou autoritu, charisma, ale tohle byla postava, která se tím, co se stalo na začátku, zmítala ve svých depresích a rozhodně nepůsobila jako nejlepší profilovač v zemi. Spíš jako politování hodný muž, který je lehce mimo. Jeho podřízení pak byli žáčci, jejichž kostlivci ve skříni jenom vystrčili prstíčky, aby zase hezky zalezli a divák se o nich nic víc nedozvěděl. A ten konec. Proč seriál neskončil scénou s Dostojevského citátem? Bez toho korejsky patetického konce bych se opravdu obešla. Stejně jako jiné Joon-giho seriály ve mně i tenhle zanechal spoustu otázek. Bohužel se ale netýkají otevřeného konce, ale nedotaženého scénáře, který je tak amatérsky napsaný, že to až bolí. Pokud si to pustím znovu, pak svůj názor možná změním, ale teď prostě cítím hlavně pachuť a zklamání.

Mám slabost pro korejské historické filmy, které kladou důraz na dobové umění a jsou plné tradiční korejské hudby. Tím pádem je jasné, že objektivita jde v tom případě stranou, protože tenhle film je právě o ní. Ryu Sung-ryun tvoří se Suzy diametrálně odlišnou dvojici, které ale věříte od první do poslední minuty. Ryu Sung-ryun o svém herectví nemusí přesvědčovat a Suzy dokázala, že je před kamerou ve svém živlu, nehledí na to, jestli vypadá dobře nebo ne a je prostě a jednoduše přirozená. Tvůrci si dali práci s výběrem lokací a krása korejských hor jenom dokonale podtrhla děj.

Nezatížená korejskou předlohou, ale naopak natěšená na Nagaseho ve vážné roli, znamenalo, že sledování Omlouvám se, miluji tě nesnese odkladu. Přemýšlím, jak teď popsat svoje pocity a nevím. Seriál je neskutečně civilní a věrohodný. Ve finále tvůrci naservírovali místo srdceryvných scén dvě odhalení, která jsem nečekala. Posledních pár minut, v kterých jsem naopak čekala nápor emocí, se mi na duši usadil klid a mír. Jak to tvůrci u člověka, který bulí skoro při všem, dokázali, netuším, ale lepší finále si neumím představit. Obsazení bylo skvěle vybrané. Komediant Nagase ukázal svoji vážnější stránku, která byla neuvěřitelně přirozená, a která vás už jenom výrazem ve tváři donutí ho milovat. Jeho komické a ksichtící se já zůstalo doma a Ritsu je jednou z postav, na které nezapomenu. Ostatní herce jsem neznala, ale byli výborní. Všem jsem jejich charaktery věřila od začátku až do konce. Rinka byla roztomilá, Satoru mi chvilku seděl a chvilku jsem ho nesnášela. Matka mi lezla na nervy celou dobu a ze své cesty neuhnula ani o píď a její finále bylo na jedničku. A Wakana! Ikewaki Chizuru byla neskutečná. Její radostný úsměv a mňoukající pes dokázali zaplašit všechen smutek. Myslím, že tenhle seriál by se mohl líbit i těm, kteří japonskou tvorbu nesledují. Je prostý patosu a prostě "jenom" vypráví lehce uvěřitelný příběh. Jeho největší devizou je jednoduchost. Žádné zbytečné kličky, jenom přímý tah na bránu. Podívejte se.

Doba, kdy jsem hltala Chicago Hope už je dávno za mnou a věcem z nemocničního prostředí se spíš vyhýbám. Ale zvědavost, jak zvládne Park Shin-hye svoji první opravdu dospělou roli, byla až moc velká a nelituji. Plačka byla skvělá a brečela jenom tam, kde to bylo pochopitelné. Po Pinokiovi jenom potvrdila, že je nejenom krásná, ale i výborná herečka. Role ubrečených holek už má, zdá se, za sebou a je z ní okouzlující mladá dáma. Ale seriál nestál jenom na ní. Učitel byl moc sympatický, křen úplně normální a ne nějaký posedlý stalker (navíc má Yoon Gyoon-sang doma tři kočky a u mě proto velké plus :^))) ). Záporačka byla sympatická taky a nakonec ji člověk i docela chápal. Taky to neměla jednoduché. Skvostné bylo i finále, které jsem čekala od chvíle, kdy se určitá pacientka objevila, a já ho s hlavními hrdiny probrečela. Dalším kladem byl propracovaný scénář. Boží mlýny mlely, jak mají. Pro mě prostě dokonalé.