zelvopyr

Není to úsměvné, je tam dost atmosféry, ale takové... bizarní. Což dotváří i Alice Cooper tak nějak dělající reklamu na sebe jako weirdo, nicméně jako zhruba jeden z velmi mála slušně hraje. Ztvárnění buranů - místních, úplně všech, je teda síla. A většina Cooperova doprovodu taky nic moc, ale jsou to jen ochotníci, nikoli sjetí přehrávači. Mno, jako podivnost bylo pro mne zajímavým svědectvím o době, nad kterou kroutím hlavou. Můžu doporučit leda tvrdým náturám, které občas chtějí něco divného, nikoli nutně ve smyslu úchylného. Jinak se jedná o filmové muzeum (a navíc kuriozit). /// P.S. zajímavost: Alice Cooper tu hraje postavu Vincenta, což je jeho reálné jméno.

Třetí válečnoneválečný film, který mne zasáhl, a opět hluboce (po Das Boot a Idi i smotri). Civilně vyprávěné (ač se docela střílí) o lidech, kterým se do cesty postavila válka a semlela jim život. Skvěle lidský velitel a holky, které dostal na povel, některé i hodně pod dvacet, žádné hrdinky, každá se svými mindráky, spáleními, naivitou, sny. Podstatné jsou ty sny a budoucnost, které jsou zabíjeny. Kontrast války a neválky v čb a kýčovité barvě. Nedojmu se zase tak snadno, ale ke konci jsem měl slzy na krajíčku... (proč jen já ty kousky, o kterých tuším, že mě vezmou, tak dlouho odkládám?)

Nu, tak mám právě rozhozena veškerá hodnotová měřítka. Na začátku vidíte divné mladé lidi, co na sebe machrují s lehounkým nádechem nadpřirozena, nejvíc z nich hlavní hrdina, který se herectvím a hlasem stylizuje do Sama Winchestera (a má parťáka, starý koráb silnic atd., takže si říkáte, že...). Pak se rozjede/nerozjede nezajímavý děj, kdy se konečně už po čtyřiceti minutách začíná něco dít. Inspirace Supernaturalem pokračuje máničkami, jejichž sekyrkovaná je jedno z mála plus filmu (nelogičnost první části věty bych rozptýlil leda spoilerem). Stupidita houstne na pomalém plameni, herci hrají čím dál hůř a mají víc a víc zhulené kecy a pohledy. A do toho se tu a tam překvapivě vynoří vtípek. Asi nejsem schopen hodnotit, objektivně něco kolem slabých 2, ale může to být i více či méně, dle hladiny intoxikace... protože toto je po velmi dlouhé době film, který není hrozně stupidně nudný, ale hrozně stupidně zábavný.

Proč přisypávat další komentář, když je jich tu víc než 1100... Tak pro sebe. Floutek vlastně s dobrým srdcem, kterého ničí mamon, si nakonec z nudy přece jen objedná podezřele se tvářící zábavu, na kterou dostane voucher. Firma, u níž si zábavu zadal, se specializuje na nejpřekombinovanější možné zápletky, kdy vše visí na dokonalém odhadu chování z psychologického průzkumu účastníka. A tím se dostávám ke vtípku, kterým si mě film dost získal, totiž replice "reaction time is a factor", ze které vyplývá, že na úvod prošel i Voight-Kampf testem...

Proč vzít na milost tuhle značně nenápaditou věc, lineární, s od začátku tušenou pointou... to jsou dost sympatičtí snad všichni herci. Což nebývá zvykem, naopak v obdobných slátaninách ba i výrazně oceňovanějších kusech typu Insidious bývají mnohem větší slabinou. No a snad docela přívětivě vypadající udělátko na komunikaci s duchy. Ale to je hrozně málo...

Zvykli jsme si, že "západní" filmy mají jednotné vyznění, nějakou zápletkou se dostane k poučení. Tedy např. nedělej nemorální věci, protože na tebe dojde. Nevysmívej se těm, co mají menší kliku, protože se to může stát i tobě. Snaž se a makej, a tvůj sen se splní. Anebo chmurný příběh s odstrašujícím koncem. Atd., prostě většinou má film zápletku a pointu a (happy)end. Pokud narazím na většinou asijský film, kde je toto schéma popřeno, je to občas zajímavý zážitek. Zde se stalo totéž, ale zjevně kvůli stáří filmu. Scénář resignuje na stavbu knihy a morální témata v ní výborně podaná. Ukazuje, jako bývalo obvyklé, takový cirkus, estrádu (viz můj komentář ke Zloději z Baghdádu), hrbáče, zrůdy, mordy, šokézní pokusy na lidech, žoviálního barona, příliš málo charakterního doktora, lůzu... A nemá to pořádný dramatický oblouk. Z dnešního pohledu, čert vem technické provedení, je to slabé, protože málo vyhraněné do jakékoli polohy.

Žerte drogy, jsou cool.

Nekonečně se vlekoucí epizody, nevyrovnané herecké výkony, logika dostávající na pozadí více a více. V úvodní sérii byl docela vtipný posun, kterak si Michael udělal na papíře plán, přišel do reality a sypala se mu jedna věc za druhou. Pak musel improvizovat a celé se to trochu podobalo šachové partii, kdy se kvalitní soupeři navzájem drží pod krkem a jednotlivé tahy si vynucují. Dojem kazila nevěrohodnost postavy Michaela i Lincolna, páni na své postavy herecky neměli (až do konce seriálu). Skvělé byly postavy snad jen T-baga (místy karikatura) a Kellermana. Nejhlavnější dojem ze seriálu je příšerná černobílost postav a tak nějak až moc zarputilost zápletky... Druhá řada přišla s uvedením Generála na scénu, jeho dlouho němé vystupování bylo velmi stylové, krom něj Kim. A rozhodně Mahone, který seriál posunul do reálného herectví a dal mu konečně lidskou stránku (nemyslím toto slovo nějak zvlášť pozitivně). Druhou sérií měl seriál skončit. Třetí série byl krok do podprůměrnosti, zmizela druhá scéna zákulisí státu a Společnosti, zbyla trapná věznice, kde mě osudy uvězněných nějak moc nezajímaly. Zbyl nějaký ten humor, přibyla notně přestřelená padouchyně. Na druhou stranu to chvíli vypadalo, že z Bellicka bude hodně zajímavá postava, ale byly to jen epizodické záchvěvy. Až někde ke konci série mě konečně přestával štvát Sucre. Čtvrtá série, co dodat. Vata a bezradnost. Hlavně zápletka byla špatně, to herci už celkem věděli, co představují, a odváděli svůj standard. Až na paní matku, která si nemohla pomoci a musela hrát mrchu z kolumbijské telenovely se vším všudy, co k tomu patří. Překombinovanost si podávala ruku s filmařským diletantstvím. Vcelku hodnotím jak hodnotím, možná tvrdě. Budiž to výstrahou za takto zahozenou šanci :)

Silnější 3; hlavní moje výhrada ale není ani k hercům ani příběhu, ale jen obtížně ukrytelnému natahování. Ona ta historka s jednoduchou zápletkou a jediným odvedením pozornosti prostě víc než 20 minut nedá, tedy dvojnásob dlouhá expozice s napůl zbytečným představováním postav je zkrátka přestřelená...

Nechal jsem si komentář velmi dlouho ležet v hlavě, film jsem viděl před řadou týdnů. Bezprostředně jsem jej komentoval jen takto: "Horizont události je podstatný v tom, že za něj nedohlédnete." a úvahou o příhodnosti a samovysvětlujícím názvosloví ve fyzice, tj. horizont jako fyzický horizont, rozdíl mezi power a force a absenci téhož v češtině a tudíž daleko horší pochopitelností fyzikálních konceptů v češtině. V Interstellaru se Nolanovi podobně jako v předchozích filmech povedlo rozhýbat "emotivní reakci" diváka. A nazval bych ji asi nejvíc nostalgií. Nostalgií po tom, kdy být pilotem ještě znamenalo být průkopníkem, dobyvatelem, dobrodruhem. Ne řidičem velkého autobusu s křídly nebo skoro zbytečným osazenstvem mašiny na zabíjení napěchované elektronikou, kde jste operátorem. Nostalgií po časech, kdy Země byla méně šílená, méně přelidněná, na zdroje se tlačilo méně nadoraz a bývalo něco jako pohoda. Nostalgií po časech, kdy se vážně zdálo, že můžeme jít kupředu a ne ustupovat z dobývání vesmíru a rezignovat na velké ideály. Rodinné přesahy mě spíš rušily, snaha nacpat do všech filmů Caina také. Ale McConaughey byla sázka na jistotu, protože uhrál i poněkud chatrné scény tak bravurně, že jsem mu je bral. Koneckonců, myslím, že podstatná je ta mnou zmíněná emoce, která ve mně trvá, ne ten z velké části krokolomně vykonstruovaný děj plný deus ex-machina a nepravděpodobných souvislostí. Silný film.