zelvopyr

Na Zemi se řítí zhoubná žhavá planeta, přiletí UFOni z planety, která obíhá na stejné oběžné dráze jako Země, na opačné straně Slunce. Vypadají ale jako gigantické hvězdice s jedním velkým okem. A to není dobré, lidi na potkání vřeští. Tak si dají práci a přeonačí se na homo sapiens. Hned je japonským vědcům jasné, že jsou to ufoni, a vyposlechnou od nich zvěstování zkázy. Celé Japonsko je na nohou a apeluje na OSN, aby se lidstvo spojilo a něco s tím bylo uděláno... Ale nebohé Japonsko nikdo nebere vážně. Ještěže místní vědec udělá výpočet, díky kterému může být zbudovaná zbraň, proti které je vodíková bomba jen hračka. Ale cizí agenti rejdí, vysmívají se vědci, že oni nejsou Japonci, tak ať se neohání morálkou, a chtějí vzorec pro účely války. Nakonec je nebožák unesen a měsíc připoután na židli (jo). Ale ufoni vědce lokalizují pomocí GPS v prstenu, vzorec narvou do nějakého udělátka a zlou planetu, co mezitím vyvolává záplavy vody v ulicích a potu na čelech, odprásknou. 　　　　... a to jsem tenhle film původně vůbec nechtěl strhat :) Ještě drobnost – doteď jsem považoval závěr Mars attacks (zvířátka vylézající z úkrytu a jásající) za parodii jak prase, ale jde o opajcovaný závěr tohoto díla, hodně přesný, jen Toma Jonese nahrazují radostné dětičky. Pro fanoušky sci-fi braku je to myslím hodně zásadní film.

Inu... ne. Pokud je film postavený čistě na tom, že je jednou velkou, šílenou citací úplně všeho bez jakékoli soudnosti, je mi to poněkud málo. (A abych nebyl nespravedlivý, na zfetovaném Deppovi.) Celé tohle podání "všechno už jsem někde viděl" mě netěší a nevyvolává úsměv, ale křečovité pozdvihování obočí. Verbinski nejdůkladněji vykrádá sám sebe a ještě se tím chlubí. Jsem suchar, ach jo. Dobrá hudba.

Triky samozřejmě neohromí (po takové době), nicméně film působí velkorozpočtově a áčkově i dnes. Herci výborní, v komparsu několik desítek vojáků včetně použití vojenské techniky. Takže když se mluví o použití fosforové munice do pancéřovek, opravdu vidíte výbuchy fosforu, ne benzínové nápodoby. A tak podobně, nejsou to napodobeniny, tudíž vše vypadá velmi reálně. Co se týče příběhu, musím uznat, že je velmi dobře vedený, s vynikající a nenápadnou gradací od začátku do konce. Drobné logické nesrovnalosti nic proti tomu všemu napětí neznamenají. Akorát mě poměrně naštvalo -- SPOILER -- škoda té kompromisnosti s přežitím dětiček na začátku i konci.

"V roce 1948 ministerstvo obrany navrhlo, aby Spojené státy vybudovaly Orbitální stanici, coby vojenského hlídače oblohy. Během roku 1954 to už kvůli atomovým bombám a mezikontinentálním raketám bylo nezbytné. V roce 1966 plukovnice Briteis uskutečnila první orbitální let. V roce 1970 už byla Orbitální stanice zbudována, a svobodní lidé sahali po Měsíci, aby upevnili bezpečnost Svobodného světa. Ale zatímco se dělo toto, nepřátelé Svobody nelenili -- pracovali na zničení Orbitální stanice."   　　　 Příběh a scénář Roberta A. Heinleina, z jeho fašizoidně antikomunistického období, je poznat na první pohled. Společnost je taková, jakou ji chce Heinlein mít, mj. genderově srovnaná, ve stylu např. jeho jiného díla z tohoto jeho období, Hvězdné pěchoty. Co listy románu unesou, i zde zfilmované vyznívá nevyhnutelně jako parodie sebe sama. 　　　　　 Jde o neskutečný zážitek, zejména vizuálně. Velitelkou kosmické lodi je za zásluhy jmenovaná pětadvacetiletá dáma (ona zmiňovaná Briteis), která byla první astronautka a tedy je plukovnice, protože "váží jen 90 liber a vynést každou libru navíc stojí další peníze". Škoda, že další členové posádky jsou dost udělaní chlapi. Celý kosmický program má pevně v rukou armáda, všichni mají uniformy přetékající metály a neskutečně nepadnoucí. Oděv astronautů (nikoli skafandry) vypadá jako spartakiádní úbor plus pouzdro s bouchačkou plus koupací čepice. Ta by dávala smysl kvůli vlasům v beztíži -- kdyby tedy nějaká beztíže byla. Velitelka nosí pod spartakiádním trikem podprsenku, která vypadá, jako by v ní měla dva tenisáky. Jenže pod každým košíčkem :)) Jinak je ale vizuální zpracování nadstandardně poctivé a důkladné na svou dobu. Kupříkladu obří obrazovky se zadní projekcí vypadají velmi pěkně, raketky ve vesmíru nejsou tisíckrát recyklované z jiných filmů, ale v originálním, docela slušném designu. Exteriéry, tj. Měsíc, vypadají výborně, skafandry, technika... no fakt dobré, a černobílá tomu sluší. Jako třešnička, zápletka je na samém konci úplně praštěná, ale fest. Resumé -- jsem skoro až nadšen :)

Když jsem se narodil, do vesmíru se už nějaký pátek létalo, lidi měli za sebou už pár výletů na Měsíc, kosmonautika byla považována už trochu za rutinu. Těžko tedy ocením film z prehistorie dobývání kosmu, přesněji před jeho začátkem, v témže smyslu, v jakém to zamýšleli jeho autoři. Film je točen vlastně docela podobně, jako mnou nedávno hodnocený Alien planet (2005): jde o fiktivní, tak trochu vědeckonaučný dokument o budoucích možnostech kosmických letů. Je zde trochu znát nezručnost režiséra -- první část, pro nás víc než triviální, je o sestavení týmu kosmonautů a přípravě mise. Dalo by se říci, proč ne -- ale je hrozně rozvleklá, herci pronášejí myšlenky, které mají být hluboké, morální, vizionářské, ale jsou zjevně pomýlené, plytké až trapné. A bohužel se neobejdeme bez romantických milostných vycpávek, no jo, no... Jako ve spoustě filmů je použit archiv americké armády včetně testů raket V2 a dalšího, takže pozemní exteriérové rekvizity nevypadají tak špatně. Interiéry jsou krásně naivní, ale za mě v docela pozitivním slova smyslu, i ti herci jsou celkem sympatičtí... 3 hvězdy to při troše shovívavosti unese..

Odkud bych se tak pustil do hodnocení... Japonština jako jazyk je znakově orientována. Nikoli jen, že se znaky zapisuje, ale s velmi omezeným počtem slabik a jen minimálním (proti většině asijských jazyků) tonálním rozdílem je opravdu hodně slov stejně vyslovovaných. Poměrně logické jsou hříčky postavené na zápisu znaků v kombinaci s obratem, o který kráčí. Nejspíš většina slovních hříček v japonštině je založena na rozebrání znaků na součásti, nahrazování radikál, alternativním čtení znaků... Tohoto aspektu se vám v Bakemonogatari dostane hodně. Ba ještě více, vizuální podání seriálu je až takové, že typicky osoba něco říká (slovní hříčku) a je vám to esteticky hezky předloženo napsané, rozepsané, vyfázované... Obyčejně je i samotná zápletka či logika (magie v ději) postavena na vysvětlení souvislosti znaků. Náročné na sledování, ale nijak zvlášť to neprudí. Potud by to bylo triviální... Bakemonogatari tento nápad (již ne úplně nový, viz Sayonara Zetsubou Sensei a Pani Poni Dashi) dotáhl do vysoké míry vizuální stylizace. Animace je skoro vypuštěna, děj se skládá hlavně z obrazů. Místy skvěle nakreslených, spousty hrátek s geometrií, úhly záběru a perspektivou a tak dál. Zástupné obrazy – používají se zařazení situací a nálady dle čísel a barev. Do toho osoby hovoří... Někdy dráždivě či vulgárně, někdy inteligentně, někdy dadaisticky nesmyslně, sebeironicky, někdy zajímavě. A někdy hloupě, to se nedá nic dělat. Hrátky se přenesou i na základy žánrů a archetypů v anime (tsundere, moe atd., navíc jsou tyto aspekty výslovně rozebrány) i styly animace. Inu, je toho až moc (čili trochu únavné), nicméně zcela úmyslně. Pro člověka úplně nedotčeného japonštinou to bude jiný zážitek než pro dotčeného, možná až na vizuál i trochu nestravitelný. Pro mě to bylo místy fascinující.

Jsem dost zklamaný. Hvězdné obsazení hraje klasický příběh, do kterého je zbytečně přidáno více komedie, než v předloze, je zploštělý, a nápadně připomíná průměrnou epizodu Bakalářů. Což je u klasiky této ráže napováženou. Za mě hodně nefungovala úloha Lizzy ani pana Darcyho. Lizzy měla být velmi chytrá, okouzlovat konverzačními schopnostmi. Nic takového se nedělo, naopak okouzlovala lukostřelbou. Ehm. Darcy měl být nepřístupný paňáca, který Lizzy urazí nevhodnou poznámkou, a už se to pak s ním spolu s jeho neobratností v mezilidské komunikaci a nepochopením motivů u Lizzy veze. Tady sice má blbou poznámku, ale jinak je to vzorový, citlivý a milý pán se srdcem na dlani, a Lizzy je tupá kráva, která je k němu vrcholně nespravedlivá a jejím citům nevěřím ani minutu, ani záporným, ani kladným. Verze 1995 je asi tak 10x lepší. K několika ojedinělým kladům mohu připsat, že v této anachronické módě vypadají ženy Benettovy, když jsou všechny pohromadě a zejména v pohybu, opravdu děsuplně. Typově je dobře obsazen snad jen Mr. Wickham a Mr. Collins. Jane a Elizabeth měly být obsazeny obráceně.

Od samého začátku, co se koukám, mě odbouralo, jak matka Benettová imituje Terryho Jonese :-D ... no nic. Těžko hodnotit střízlivě toto dílo. Kniha je pro mne jedním z vrcholů literatury, geniální, základ žánru a asi nejlepší možná společenská romantika... inteligentní, vtipná, jízlivá, ironická. Seriál, stejně jako film (2005) je předloze velmi věrný. Mohu tedy kritizovat děj například slovy, že ihned poté, co Lizzy viděla Darcyho panství, zamilovala se do něj, a tak podobně, a kritika padá na knihu... Ale raději budu hodnotit seriál... Herecké výkony mě dostaly, a casting považuji za skvělý typově. Výrazně víc se mi zamlouvala Jane ze seriálu (sorry, slizská Rosamundo). A seriál má výrazné plus – zatímco ve filmu Lizzy Darcyho nenáviděla a najednou střih a měla slzy lásky v očích... přerod trval snad 20 vteřin. Tady v seriálu je postupné otevření očí, odhození pýchy a předsudku a zamilování se v pátém a šestém dílu pojaté velmi dobře a uvěřitelně, zejména že Darcy NENÍ tajtrlík, který by se musel ponížit, vysolit prachy na svatbu padlé dámy, obětovat přítele do manželství pod jeho úroveň a pak by ta povýšená slečna teprve tak nějak vzala jeho bohatství na milost. Naopak, Lizzy věřím, že se do něj mohla upřímně zamilovat. Ano, film předvedl děj, kdežto seriál i jeho důvody. No.... jestli jsem někomu tuhle zásadní klasiku vyspoiloval, tak to mě mrzí... (a pardon za zvýšené množství trojteček ;-))

Pýcha a předsudek je z mála knih, které jsem vnímal tak intenzivně, že si dodnes po té spoustě let pamatuji, kdy a kde jsem je četl. Vlastně i Rozum a cit, i když ten mlhavěji, nemám před očima tak ostrou vizi potištěných stránek a ten červen, tři různá místa, kde jsem jej načal, nasál, a dokončil... Ehm... k filmu. Tolik silně mě nevtáhl, nicméně dovedně používá metodu Austenové... předvést někoho v extrému, názor pak zpochybnit a nakonec otočit. A znovu na druhou stranu. Ano, za mě režisér víceméně pochopil, o čem tato brilantní kniha je. A trochu jsem si spravil názor na Keiru, mám ji nějak raději jako člověka, vpodstatě jsem jí uvěřil, že je Elizabeth.

Místo celého světa a propracované mytologie a historie národů tu máme jediné mně nesympatické město a odkazy na kdeco. Aangův příběh zatím stavím výrazně výše, nicméně tomu trvalo několik desítek dílů dostat se na vrcholnou úroveň. Chybí mi více dětských infantilních legrácek (sláva za Tenzinovy děti). Trošičku mi vadí recyklace "postav, které v Aangovi fungovaly", např. Sokky převlečeného za Bolina. A ještě hůř, mám asi osobní alergii na nepatřičné použití retro-New Yorku, stejně jako třeba v celovečeráku Cowboy Bebop (vesmír se též scvrkl na jedno město). Tady vždy když jsem viděl nízkým sluncem zalité mosty a sochu Aanga a siluety mrakodrapů, skoro jsem skřípal zuby, protože atmosféra Avatara byla pro mě v temné pr. Na druhou stranu, ne vše z retra bylo špatně, ten nápad s opakováním děje ála filmový týdeník je rozkošný. Těším na další sezónu. /// Tak mám za sebou komplet. 2 sezóna do půlky pokračovala v nijakosti jedničky, pak najednou razantní skok kvality nahoru a velmi dobré do konce. 3. sezóna výborná, 4. sezóna trochu vaření z vody, ale potěší některé momenty a postavy...