JitkaCardova

Nejde ani tolik o pointu vlastního příběhu, kterou vrcholí anabáze dědictví rodinného sídla, ale o tu pestrost směsice všelijakých více či méně malicherných pohnutek, které ústí v drobné, nevyzpytatelné životní pointy a přes všechnu namáhavost a nemožnost vzájemného porozumění vytvářejí ten barevný a neustále překvapivý tok, kvůli němuž lze milovat život. *** Právě to se ironicky podtrhuje i na konci filmu, když se po celém tom kolotoči roztržitých a ukvapených rozhodování jedna z postav, komentující své jednání, významně zeptá: Udělal jsem špatně? Protože přesně to je ta otázka, kterou se divák (či proživatel vlastního života) neustále nervuje, a kterou přitom vůbec, ale vůbec nemá cenu si pokládat, praví se tady s úsměvem. Však otázka už také zaznívá do titulků a nikomu za odpověď nestojí. Výsostné, rozpustilé, zálibné a bezchybné dílo.

FIlm je silný, originální, jemně syrový počin, je určitě potřeba ho vidět, protože je z těch, které neodezní. Zároveň míním, že se v něm Bresson, snad že příliš stržený svými záměry a fascinací, dopustil mnoha přehmatů a hrubých neodhadnutí účinků. Ono se mu to ostatně stávává. *** Tady jako byl mj. příliš zaujatý pro explicitní sdělování. Snažné, nápadné předvádění něčeho, co máspíš jen mimoděk, nenápadně vyzařovat, aby to právě bylo samo sebou, jako by už přestřelovalo vysoko nad záměr, a zapříčinilo i neuvěřitelnou spoustu filmové fušeřiny, která ruší a ještě více podtrhuje, jak úporně se tu simuluje přirozená a magická spoluúčast nepochopitelné krutosti (mladík, boháč ad.), útrpné snášenlivosti (Marie) a pokorného přijímání (Baltazar) na žité, lidmi a zvířaty nevyhnutelně sdílené realitě pracného venkovského života. *** Nelogické, nenavazující a místy vyloženě protismyslné střihy a nedotažené doplňující se záběry téže scény vadí a vytrhují z vnímání filmu především (například když v jednom záběru sledujete unikající konec řetězu a v dalším vidíte, že visí od stojícího zvířete, není napjatý a má metr vůli, než by se vůbec hnul - a ne, není to záměr, je to hrubá chyba). Neustále tu takovými nedůslednostmi prosvítá zfušovaná filmařina, přivádí se do vědomí, že je to neprecizně vyhotovený film, příliš vychtěný film o jakoby nefilmové, nekašírované skutečnosti. *** Efekt je ale přes toto rušení výjimečně silný, protože co chtěl Bresson zachytit, se samovolně vyjevuje a vyzařuje z filmu o rovinu výš. Silné momenty vyplývají nakonec z toho, že sledujeme oslíka, který zůstává dojemný a přirozený tak jako tak - nikoli jako snášejícího tu podivně spletitou, uhrančivě nepochopitelnou a bolestivou smyčku upachtěně předváděné venkovské morálky, ale že prostě začneme i díky chybám v provedení čím dál intenzivněji pociťovat, že oslík se především stal trpnou obětí natáčení tohoto snímku, a prožitek je o to mocnější, chápeme-li, že tady už zvířeti nemohla nic ulehčit ani ta chvilková náklonnost některé z postav, neboť ty zde, na této rovině, už neexistují. Oslík je na to sám, zneužitý dvojnásob, jednou jako postava v příběhu, podruhé, možná tvrději, při natáčení. Netvrdím, že to tak bylo, tvrdím, že ta interpretace funguje a mocně působí, protože se jedná o téma filmu, které je vyzračené a odzrcadlené i v dalším plánu, a film vás sám vede k tomu na oslíka takto nahlížet. *** Rozhodně zajímavý zážitek. *~~

Jestli Temný rytíř byl předvedením dokonalého mistrovství v užívání logiky, šermířským či šachovým soubojem západních myslí, kde se předvedla celá vyšší škola chvatů logiky zpracovávajících vypočitatelnou psychologii západní kultury (vzpomeňte vězeňský paradox, ekonomii trhu atd.) na jejích nejtalentovanějších, nejvyspělejších adeptech - hrdinech --- potom lze mluvit o jistém vrcholu epochy. Ta se počala ve chvíli, kdy antika založila disciplínu logiky, když se tzv. filosofové pokoušeli jednoduše, srozumitelně zpracovat a vyložit děsivou temnou mýtickou historii, nesrozumitelný apeiron eposů. Sofistikovaným pěstováním tvrdé logiky, tedy nejjednoduššího možného kauzálního vyplývání, které lze dění udělit, vtiskováním jemného přediva reality do všem co nejsrozumitelnějšího a nejméně děsivého řádu, definovaného dobrem vs. zlem, čili rozpoznatelným řádem/konzumovanou jistotou vs. nepřehledností/chaosem/živelnou nejistotou, definovatelného počitatelným užitkem vs. jeho ztrátou, proměnou stabilní hmoty v životní nejistotu - vznikla spotřební, hmotařská společnost řízená institucemi (kulturně společenskými, vojenskými, vzdělávacími, náboženskými i mediálními), připravená o mystiku složitosti, tvůrčí a násilnou svobodu nejednoznačnosti, o intuici a instinkty, o tajemství a nové bohatství příštího okamžiku. Převedená na spotřební ekonomii. Disipativní společnost špinavé energie se spoustou neevidovaných ztrát alternativních skutečností, složitějších a prožitějších cest vývoje. *** A potom lze o snímku Temný rytíř povstal vzrušeně říci, že intuitivně předvídá, sleduje a tím i spolu-zakládá epochu novou, post-ekonomickou, znovu pudově mystickou, Nolenovou metaforou vyjádřeno tzv. "epochu čisté energie" - společnost, která se vzdá "provazu" logiky vedoucí k jasně vytyčeným nepřekvapivým cílům, a začne se chovat intuitivně, vzdá se "provazu", aby doskočila přes okraj studny a vyšplhala se na "nový stupeň volnosti", jako když novou energií excitovaný (vzrušený) elektron přeskočí do vyššího stavu, kam by se logicky (říká západní fyzika) vůbec neměl dostat. *** Nolanův poslední film je zpočátku filmem nepřekvapivým, neboť na počátku pohřbívá starou éru, v pokleslém, úpadkovém období po vrcholu předvedeném v Temném rytíři. Je ale nutné sledovat, co se v něm děje s logikou nyní - jak se zároveň rodí a geniálně vzmachuje nový princip. Všechny postavy i scény fungují na jednoduchém a naprosto železném pravidle: cokoli tzv. logického se vysloví, jako argument, který má přimět protivníka (partnera) k jednání, bude vzápětí zneplatněno, popřeno, aby se stalo něco překvapujícího. Jednou vyslovená skutečnost přestává provždy platit, včetně dopočitatelných důsledků, protože v otevřeném systému tím už nastává nový stav, a ten je vždy pouze překvapivý. *** Nolanův snímek je předzvěstí nově nastávající éry společnosti, která se kvapně přestává řídit ekonomickým prospěchem a duálním rozhodováním (líbí-nelíbí, bolí-nebolí, dobré-zlé), počitatelným konzumem, který ztrácí energii ve shromažďování a spotřebě, a stává se místo toho opět intuitivně zvědavou na odlišná vysvětlení, na kvalitativně nové prožitky - kam to povede, jestliže projdu bolestí, nelíbením - jestliže každý člověk připustí svůj strach ze smrti/změny, a projde jím, intuitivně, propojí ho se zvědavostí a vzrušením (excitací), nenechá se jím ovládnout... *** Dobro a zlo se stávají nutnými partnery ve vzájemném vývoji - vítězství jednoho posílí druhého a vzepne ho výš - a to poprvé v dějinách lidstva partnery vědomě reflektovanými. Jestliže první věk lidstva byl řízen bázní a primitivním uctíváním a usmiřováním všeho, co jest nevysvětlitelné, druhý věk lidstva byl jako věk dětí, které si hlasitě zpívají logické argumenty, aby neviděly pravou podstatu dění - složitou, z níž jedinci, géniové, osobnosti dokáží vytvarovat cokoli, co tu ještě před chvílí nebylo, co ještě před chvílí nebylo možné. Zastavený, recyklující svět se znovu dává do pohybu. Třetí věk, do kterého vstupujeme, je věkem, kdy slovo přestává potvrzovat minulý stav, ale ukončuje ho - a otevírá neznámou budoucnost, v níž je možné si hrát pokaždé o stupeň zajímavěji, jde vždy jen o to, kdo je rychlejší, aby ho vytvořil po svém, ale - a to je důležité! - na rozdíl od minulosti, kde byl pokaždé zřejmý vítěz a poražený, potvrzený zlatem, převedeným na spotřební zboží, v nové společnosti vyhrávají všichni - všechny to posune dál, kde se znovu otevře nekonečno nových možností. A ten nejsilnější, nejrychlejší, zase posune celou společnost - vědomě. *** Jistěže tenhle princip fungoval i dřív, ale jenom pro izolované, výjimečné osobnosti, a jenom pro jejich osobní světy - protože byli drženi v okovech jednoduchých vysvětlení, jimiž jim společenský význam udělovalo okolí. Čili: jejich zajímavější pohledy neměly širší platnost, nedostaly od veřejnosti moc. To se teď mění, neboť se hroutí ekonomika a na stabilní, setrvalý prospěch v neměnném stavu už v duchu nikdo nevěří. Čím dál víc lidí to říká i nahlas, a to samo už nevratně mění šance, uzavřený stav se otevírá novým tvůrčím pohledům. Nevím, jak vy, ale já se těším, odmala na to čekala, a Nolan za tu strhující metaforu, kterou dokázal vpašovat před oči masám diváků po celém světě, zasahuje jako rázová vlna jejich intuici, podkopává stabilitu, a nevratně přispívá proměně světa v zajímavější, živěji reakční hřiště, na čemž tu svých třiatřicet let pracuju na svém poli i já, ode mě dostává plný počet: Šest z pěti. ******

Něžně krutý film o pastech, ve kterých se lidé udržují, jimiž si ničí životy, maří vzrušení. Napodruhé teprve vynikne krutost, přesnost vyprávění příběhu, strukturace. Maniakální dekorativnost scén má obrovský význam - preciznost provedení, do nějž se přelije energie, zástupná nenaplňované opravdovosti života. Jako maniakální leštění mříží. Stačí sledovat všechny ty látkové vzory na šatech stále stejného střihu. Zoufalá energičnost, s níž se hrají stolní hry. Ale opravdu. Napodruhé. Ten střih, ten tvar, to origamí poskládání příběhu. A ta strašlivá naivní důstojnost, disciplinovaná odtažitost, s níž se přijímá a vykonává rozsudek nad vlastním životem. *~

Jeden známý mi řekl, že na tohle mám určitě do kina jít, že je to jako český Inland Empire. Měl pravdu. Patří k tomu i skutečnost, že je to ryze lokální, a tedy nepoměrně menší fokusem i záběrem, i s tou ryze českou transpozicí do mnohem sžíravější, žertovnější roviny, s českým překladem existenciálních hrozeb a zla, a mnohdy i uhýbáním před nimi, do komična. *** Všechny jízlivosti v tomhle filmu míří do černého, vůči Polákům, Polkám, Čechům, idejím i individualitám, vůči tvorbě a reflexi, vůči tvorbě a sebeklamu. A stejně jako v Inland Empire se tu postavami dá propadnout do obojího hodně hluboko, o několik interpretačních a existenčních rovin. *** A záleží jenom na vás, jak mocně vám u toho vedle smíchu i zatrne, a jak vás ta kombinace nadchne. *** Například celkem ještě bezbolestný, humorný fakt, že Budař tady opravdu hraje sám sebe (pomyslné: "já ti Budaře zahraju líp, než by to Budař dokázal sám?" - 1:1:1 ?), mě totálně rozešťastnil, protože výmluvně dokazuje, jak výborný je to herec (kdo viděl Sto roků kobry, nepochybuje), a zároveň trefně komentuje, jak chabě je na tom s charakterovými kvalitami a sebereflexí. *** Myslím si víc a víc, že režisér je na domácí poměry génius, zvlášť když za posledních pár desetiletí dva ze tří dobrých českých filmů jdou na jeho vrub. (Třetím jsou Špačkova Pouta.) A jestliže Protektor byl snímek plnokrevně světový, který mohl vzniknout kdekoli a v kterémkoli jazyce, Polski film je plnokrevně národní a nepotřebuje si hrát na nic jiného, což je jinak jedna z podstatných vad na "kráse" ostatních tzv. novodobých českých snímků, mnohem méně sebevědomých. **** Jedna věc se ale odpustit nedá ani tu, že přes veškerou vybalancovanost film končí komicky, absurdně, odlehčeně, vtipem na úkor existenciálního závaží - po všem tom chození po palčivě ostré hranici tu najednou chybí vážné vyústění, onen "přesah", o kterém se žertuje, ale který se pouhými vtipy nedá zakecat. Najbrt to hezky rozehrál a byl to živý, energický a zajímavý zápas, bylo každou vteřinu na co se dívat, nepřetržitá řada proměněných šancí do branky vážna i humorna, jen tu rozhodující branku nevsítil - ale ovšem zhola nic nebrání si i tohle vysvětlit jako finální jízlivost na adresu naší národní povahy. *** PLUS: Světu se vyrovnají i veledlouhé titulky v českém podání, kde nechybí uvedeny např. Sestry Medvědy, ostřiči či mikrofonisti, a za pozornost stojí také dlouhý výčet instrumentů, na které hrál Petr Marek. *** A ano, Midi Lidi tradičně zajistili velice netradiční a naprosto výtečný soundtrack, což je dvojnásob dobře odvedená práce, protože hudební linka se plnohodnotně podílí na scénách a často právě ona jim už předem uděluje satirický tón.

Tenhle filmek celkem ničím neurazí po řemeslné ani obsahové stránce, ale ani ničím výrazně nepotěší. Opět z něj ale čiší, jak si nechce zavdat s čecháčkovstvím, až je jím celý uměle nasáklý. Takový ten falešný žoviální úsměv někoho, kdo se necítí ve své kůži, ale nechce to dát najevo, a je celý ztuhlý a nervózní. Tak to na mě působí.

Televizní inscenace, njak zvlášť nevybočující z padesátileté tradice celé řady podobných, snad jen tím, že už máme přece svobodu točit o čem chceme a lépe, a že i řemeslně ještě méně potěší, a občas i urazí, třeba když se postavy zarážejí, protože zapomenou text. nebo občas příliš divadelně bije do očí, co se přece chce jen tak nenápadně naznačit. Ukradená čokoláda, růžové vlasy, promlouvání do duše atd.

Nesmyslný popis i žánrové zařazení, jakož i ilustrační foto prozrazují, že z portugalského filmu Palácios de Pena dotyční viděli jen několik namátkových okének – takový snímek by si tu věru zasloužil lepší uvedení, protože pozornosti diváků na festivalu neměl uniknout. ***** Je to zároveň impresivní pocta něžné dívčí kráse a dramatická pocta rafinované ženské chytrosti. Film, jehož brilantní, přitom taktní a střídmá kamera vám bude po ten až lítostně krátký čas šedesáti minut odhalovat vzájemně se určující krásu dvou mladičkých sestřenek, zdánlivě křehké, hloubavé třináctileté vílí černovlásky a zdánlivě žensky se probouzející čtrnáctileté plavovlasé samičky v civilních, ale nesmírně poetických a nevšedních záběrech, a jehož scénář si vás zatím jemně a freskovitě zaplete do děje se závěrečnou pointou, která všemu zpětně udělí úplně nový drive. Zdánlivost je klíčové slovo. ***** Mocně to připomíná náladu a stavbu argentinských povídek Julio Cortázara, jejichž výbor se ne nadarmo jmenuje Změna osvětlení. Přesně to se děje i tady. (Ostatně první záběr: hutná tma, dva mlhavé, zastřené světelné body, postupně se přibližující, táhlé tóny snad velrybího zpěvu – napadá vás batyskaf, tajemná hlubina, světla se postupně zahřejí a zvýší svítivost a z šera se vylupují obrysy fotbalového stadionu. A uprostřed něj pod noční oblohou leží na trávě dvě, do hloubání o ubíhajícím čase ponořené půvabné děvenky. A na tribuně sedí v drahém kožichu stará dáma a láskyplně filosofuje. Dál je to stejně vizuálně jímavé a dramaticky záhadné, leccos začíná vysvítat, jevit se, a pak se v novém světle ukáže jiný příběh, který jste přece jen tak trochu tušili.) A i pokud jste byli během filmu pozorní, dostane vás to, a stejně se budete chtít podívat znovu, jak to vlastně bylo úplně přesně. A vsadím se, že i napodruhé vás strhne dívat se prostě spíš na tu rozpustilou, rafinovanou, a přece právě proto tak čistou ženskou krásu v těch dvou šelmích dospívajících dívenkách pod ostřížím a milujícím dohledem babičky, která jim ke hře předhazuje myš, aby se mláďata učila. ***** Totiž: Umírající dáma, majitelka slavného starobylého panství (Palácio de Pena), vyloží oběma dcerám, že ji zklamaly, a vybírá si univerzální dědičku mezi svými dvěma mladičkými oblíbenými vnučkami. Sestřenky, ta křehká zadumaná záhadná stvoření, podobná kočkám, se tedy o letních prázdninách potulují po jejím panství, tráví čas s babičkou, spolu, samy, s hejnem neurozených přítelkyň, hrají ragby, tancují na diskotékách, brouzdají pastvinami... smějí se, mhouří oči, přemítají... jsou si nejlepšími přítelkyněmi i bystrými sokyněmi, jak už to tak mezi šelmami na jednom území bývá, a nikdy nevíte, co si která doopravdy myslí. A babička spokojeně mhouří oči. Děj se dozvídáte mimochodem, z útržků, zdá se lehký, jako by jen udílel rámec k impresím. Nezatěžuje, skládá se skoro sám. ****** A potom babička ve všem poklidu a důstojnosti smířeně skoná --- skvělá scéna: luxusní bílá pohovka umístěná před skleněnou stěnou s výhledem na moře, koruny stromů prosvítají věžičky starých paláců, uprostřed sedí dřímající dáma s brýlemi, prsteny, zachumlaná v kožichu, a v osové souměrnosti k ní zleva i zprava leží každá z vnuček s hlavou na jejím klíně, černou a plavou, s punčoškami zabořenými do pelestí, znavených po noční diskotéce, skleněnou stěnu před nimi z druhé strany leští do divokých rytmů hudby se vlnící mladičká černoška se sluchátky na uších, dívky se probouzejí, každá po svém, a --- v ději nastává zlom: Díváme se, jak právnička obě děvčata informuje, že se stará paní bohužel nestihla rozhodnout, které z nich impérium svěří, a nyní tedy podle zákona nezbývá, než že se jedna z nich musí celého majetku vzdát ve prospěch druhé – a pak té starší stranou záludně pošeptá, že by tu byla ještě jedna možnost. A tak se do všeho toho nevinného kočkování a soutěžení princezen v ráji náhle vplazí had: chtivost, přitažlivost vlastnictví, peněz, moci, manipulace... a přirozeně nastává otázka, které z děvčat a jak se panství nakonec ujme, a sledujeme a poměřujeme z nové perspektivy, jak se dívky chovají, sledujeme projevy jejich zákeřnosti i náklonnosti, poněkud záhadné pohledy a vzájemné komentáře. ***** Jenže co když je to od začátku všechno jinak? Děj je vyprávěn kuse, ve výjevech, dá se poskládat jinak, a vy celou dobu spatřujete náznaky, tu něhu a vlídnost, ponechanou pentli, zavázaný střevíček, prohozenou poznámku, pohledy, doteky, křehkost, pel... i kamera je do nich zamilovaná, jak jsou --- všechny tři i s babičkou --- krásné, hravé, usebrané, jak se přece hluboce milují, navzájem okouzlují, jak se škádlí, jak se respektují a jak na sebe nedají dopustit, jak jsou srostlé... Nevypráví se to, nedokazuje, ale ukazuje, je to cítit: něžnou, vnímavou kamerou. Jak si nechávají prostor, nenarušují si samotu, samostatnost, nemusejí si nic vysvětlovat, jak na sebe hrají. Je to cítit i v babiččině rozpustilém, vlídném snu to ráno před smrtí, který jako by vypadl z Dekameronu. V ladnosti, s níž k sobě lnou. Jejich něžné ženské spojenectví je ve vzduchu kolem nich, v tom klidném napětí, soustředění, spočívání... A skrze kameru cítíte, že ten film sám je má rád, že přece nemohou být zákeřné, budí-li tak dojemnou pozornost. ***** A na konci opravdu čeká osvobozující rozuzlení, smích, pocítíte k nim novou, ulehčenou vlnu náklonnosti, a s ní přijde touha podívat se znovu, vidět to znovu těma správnýma, jedem nezkalenýma očima, užít si tu hru s nimi. Přijít na to, kde začala jejich dohoda, celá ta rafinovaná hra, jejímž cílem bylo od počátku uchovat si proti všem právníkům, ostatním příbuzným a také „přítelkyním“ nevinnost, vědomí, co je v životě důležité. Začalo to už tam na stadionu? Nebo je podnítil až babiččin soudcovský sen ze středověku (kde je poklidně na hranici upálen objekt chtivé touhy všech kolem!), a domluvily se až spolu, to ráno po její smrti? Jakou roli že to hrála ta mladá právnička? ***** Film je ale ještě svobodnější, protože ta magická kamera se vám celou dobu vemlouvá, svádí vás, dává pocítit, že vůbec nejde o to rekonstruovat si odpověď, která tam samozřejmě je, ale vychutnat si to – nenechat si tu krásu mezitím uniknout –, a tak zatímco přemítáte, kamera do vás jako kočka šťouchá a dloube, neodbytně, abyste se spíš dívali, hladili přítomnost očima, aby vrněla. Proč si dokazovat, jak jsou chytré, nezkažené a krásné, když právě stačí se naladit a vnímat to? Logicky přesně poskládaný film, který vám dokazuje, že vaše intuice se nemýlí. Jsou to princezny i pasačky, živé, křehké, opatrné, lstivé a rafinované právě tak, aby si uchovaly čistotu, svobodné, ničím nerušené rozpustilé dospívání. ***** A tak je to nakonec film vzdávající hold kráse svobdných žen, královniček, moudře a rozpustile rafinovaných, od mala vznešeně dospělých, a o šalamounské šelmí výchově takových žen, jež se ujímají vlády nad životem s nezastřeným pohledem. Stará dáma si v obou svých vnučkách vychovala důstojné pokračovatelky, nikoli strážkyně impéria, ale pravé podstaty života. ***** PLUS: Snímek má 60 minut, je lehoučký a křišťálový jako vzduch, střídmý, až asketicky a cudně natočený. S kázní, která dnes téměř nemá obdoby, se velice šetrně zachází s tou krásou, přes zřejmou bohatost interiérů i pozemků se nic neukazuje dvakrát, kamera není labužnicky chtivá, ale nesmírně zdvořilá a decentní. Natáčí malé královny a projevuje jim respekt. Ukáže vám moderní residenci i starobylé, vzácně zařízené komnaty, pastviny, rozvaliny paláců, ale vždy stačí jeden dokonalý záběr, abyste pochopili, a pak už neobtěžuje. Vznikl tak precizně vybroušený diamant, kde nezůstalo nic navíc, a všechny plošky jsou čisté, úsporné výsledky vzájemného dokreslení nejjednoduššího možného tvaru. Hlavním zdrojem sdělování je tu kamera, od ní se dozvíte nejvíc, ona vede vaši intuici nepřetržitě, chvílemi i proti mystifikujícímu ději, což se daří jen v těch nejlepších filmech - a opět to odkazuje ke Cortázarovi, ke stejně civilním, úsporným, logickým, a přitom emočně podmanivým, do krásy výjevů zamilovaným textům jeho povídek. ***** PLUS: Je neuvěřitelné a nesmírně úlevné a občerstvující vědět, že tak důsledný, náročný, reflektivní snímek vytvořili dva třicetiletí mladí mužové, jejichž dosavadním polem působnosti byly mj. videoinstalace a experimentální videoart. Stejně jako ta moudrá dáma z jejich filmu už nějakou dobu vkládám největší důvěru právě do nezkalené tvořivosti lidí od téhle věkové hranice níž, a je jednoduše uspokojující vidět, jak si oni jsou toho potenciálu síly a krásy vědomi zrovna tak.

V dobrém bojovém filmu musejí být tak jako v životě vnitřní motivace hrdinů stejně úsporné, nezbytné a sladěné jako jejich pohyby. Tady by ale všichni upadli, jakmile by se pokusili o první krok. Nepopírám, že řada scén v sobě má strhující napětí, o to absurdnější a tristnější je pak ale celkový výsledek. A navíc mi často výslovně překážela kamera i střih, abych si mohla onu "choreografii" doopravdy vychutnat, a mnohdy jsem se přistihla, že se spíš jenom spoléhám, že ty pohyby dávají smysl, a při té zastíranosti, rozostřenosti a rychlosti reaguju spíš jenom na rytmus, jediný jednotící prvek filmu. Rytmu se dá ale dopomoct různými vedlejšími prostředky. Čím dál víc ve mně proto už při sledování narůstal dojem, že i v dynamice sil bylo lecos podvedeno kvůli efektu, že "choreografie" vlastně nebudí dojem nezbytnosti, že je do ní pumpován zvenčí, strhujícím rytmem, jemuž je přizpůsobena. Jakmile se vás tohle podezření při sledování zmocní, je výmluvné, že se ho už prostě nezbavíte, ať jste sebepozornější. A i pokud ve mně zásadní nedůvěru vyvolávala jenom skutečnost, že na příběhové rovině filmu logika prokazatelně zneužitá je, tím hůř pro snímek, že si takhle hloupě sám podřezává nejsilnější větev, na kterou se posadil.

Není to umělecké dílo, ale publikovaný výraz bezmoci, pseudofilm, záznam průměrné mysli lapené ve filosofické pubertě, repetitivně zadrhnuté na základním rozdílu mezi myšlením o bytí a reflektujícím bytím, čili tvořením. Autor sám se nedostal od myšlení o umění k tvorbě, proto zde nemáme umělecké dílo, jež by stálo samo o sobě, a dalo se tvořivě interpretovat, ale upachtěnou neobjevnou esej, u níž lze pouze stopovat individuální projevy nedomykavosti, zacyklenosti, nedostatek kritického porozumění základním premisám existenciálních filosofií, a která se místo logických posunů pouze snaží diváka ohromit řadou dokola předváděných optických iluzí (které si ostatně všechny mechanicky vypůjčil od pravých tvůrců stejně jako učené citáty). Pokud by někdo natočil na takové téma film, záleželo by na perspektivě a přesahu, zda by byl krásný. Jelikož zde výsledek předvádí, že autor sám řešený problém nepřekročil, je to tristní mrhání materiálem a časem a projev zaslepené arogance vydávat nezvládnuté cvičení ze základů filosofie za svrchované umělecké dílo. *************************************************************************************************************************************************** Po drobných diskusích v poště doplňuji komentář poupřesněnou citací ze svojí rekace: "Moje rozmrzelost ale neplyne z toho, že se u nějakého filmu rozejdu s druhými ve vnímání a hodnocení, to se stává často. Tady mě to alarmuje prostě proto, že ten chlapík udělal ten nejobyčejnější looping mezi okecáváním tvorby a tvořením, jaký jde, a dost lidí, u nichž jsem tu sázela na inteligenci, mu to sežralo doslova i s navijákem, když to samozvaně prohlásil za film. *** Je to filmový teoretik (obecně nic proti) a v životě žádný film neudělal. Na plátně pořád dokola jenom ukazuje, jak se postava ptá na to, na co se ptají všichni filosofičtí novici v zácviku, zoufalí vyprázdnění akademici, intetelektuálové a teoretici věd i umění, a také všichni zen-buddhističtí adepti :), kteří mají tušení, že jim "to" zásadní ze života utíká, že nemohou zároveň reflektovat své bytí (psaním, filmováním, tvorbou vůbec, a tedy i myšlením) a přitom i tzv. autenticky být, a hledají triky, jak se zbavit falešných představ o sobě, a konečně být sám sebou - a pak už jen dokumentuje, jak do toho zoufale zabředá, kam se podívá - nejen postava, ale i autor - celý ten elaborát, co vzniká, je dokladem, jak do toho zabředl sám, a nevymanil se, a ty svoje neúspěšné vymaňovací křeče jenom natočil, sestříhal a zveřejnil. Všechno, co ukazuje, si půjčil - Eschera, Neckermana, Möbia, Husserla, Heideggera, zen-budd. - všechny ty nic-není-jak-se-zdá-koncepty. Po deseti prvních minutách, kdy to vypadá jen jako rozjezd, z toho začne být nuda, protože se to už jenom opakuje. *** Díla tvoří až mistr - tohle je práce zacykleného žáka, který dostal své první pero a písanku: s vyplazeným jazykem píše o tom, že píše (pouhý akt), ale že by chtěl Psát (řekněme román), a píše, že neví, jak poznat, kdy se ze psaní stává Psaní, cituje pár pouček z knížek o tom, jak to poznat, a pak jejich rozepisováním pouze dál bezmocně dokládá, že se z nich o ničem nepoučil. Takže čtenář je právem otrávený - tohle by přece nikdo nechtěl číst na sedmi stech stranách místo Doktora Fausta nebo Sto roků samoty. Nicméně on právě to, co takhle napsal, aby se pokusil (marně) utřídit si myšlenky, pak nekriticky vydává za Román, a sebe za spisovatele, přestože to není nic víc, než výše uvedené, dostatečně natahované, aby to počtem znaků vydalo na knížku. *** Co mi tu speciálně vadí, je, že to je ten nejlevnější sebeklam, podvod, jakého se může autor dopustit, a že inteligentní lidi, s nimiž je člověk nakloněn vstupovat do smysluplné diskuse, by se měli jednoznačně otráveně odvrátit. Proto mě u tohoto snímku osobně bolí vysoká hodnocení některých, jimž jsem byla ochotná naslouchat.