dubinak

Submergence mohlo být velmi dobré drama, kdyby se z něj vytřískalo ještě mnohem víc. Bohužel děj podle mě jel jen na půl plynu a byl poutavý jen díky pasážím s McAvoyem, na druhé straně pasáže s Vikander táhly film ke dnu (doslova). McAvoy předvádí opět skvělý výkon, on byl z 90% důvodem, proč jsem Submergence potřebovala stihnout ještě na Febiu. Jak už jsem naznačila jeho "půlka" byla vynalézavá, dojemná, dramatická, řekněme i akční oproti těm částem s Vikander, kde jsme vlastně jen sledovali, jak jí její odloučení s Jamesem ničí psychiku, soustředění na práci, probouzí v ní strach a stále se s ním opakovaně snaží navázat kontakt. Kdyby byly tyhle dvě roviny trochu rafinovaněji propojeny, věřím, že by byl zážitek silnější, protože naneštěstí se děj silně vyvíjí jen v tom Jamesově příběhu. Závěr pak ale stejně nějak podivně vyšuměl, takže mi čelist nakonec nespadla ani tak. Ale asi jsem se zamilovala do toho hotelu, kde se ti dva seznámili. FebioFest 2018

Bad Boy Bubby je ten typ kontroverzního filmu hodící se na Otrlák, který je ale ještě v rámci mezí a publikum ho dokáže široce ocenit. Začátek dokáže naladit svou zvrácenosti a podivností a děj se pak rychle přehupuje do takové rozpačité komedie, protože divák často neví, jestli nebude divné, když se zobrazeným situacím bude smát, ba dokonce jak má na situace reagovat. Často se tu hraje i na protipól a pár scén je spíše dojemných. Dohromady jako celek to ale stejně dává dojem čisté zvrácenosti. Mindfuck scéna je například se zpívající dívkou při souloži nebo samozřejmě zpívající Bubby a jeho kapela. Bubbyho hlášky jsou ale velkým poznávacím znamením a vždycky přesně ví, kdy jakou použít.

Jumanji: Vítejte v džungli nepovedených, nevkusných vtipů, bídných hereckých výkonů, nezajímavých zápletek, slabé akce a hlavně hluchých míst. Čím jsem si tohle zasloužila? A ještě lepší otázka: Proč se to všem líbí? Klidně mě ukamenujte, ale nové Jumanji si možná tak udělalo jméno na svém původním zdroji inspirace, jinak to se skvělým originálem z roku 1995 nemá absolutně nic společného. Když k tomu připočtete ještě skvadru herců, která neumí dělat nic jiného, než jen trapné výrazy a proslavila se pouze filmy podobné kvality, výjde vám z toho prostě totální brak. A jestli ještě můžu chvíli nadávat, fakt dlouho mě žádný film takhle nerozčílil. A já do něj šla s tím, že když se to vážně všem líbi a v kinech to běželo čtvrt roku, asi na tom vážně něco bude. Omyl. Spíše mi to ukázalo, co jsme za národ. Jednu hvězdičku dávám Kevinu Hartovi, který držel úroveň zábavnosti alespoň na malinkatém stupínku. Jinak to byla děsivá, trapná nuda, kvůli které jsem ztratila dvě hodiny svého života. Na tohle chci prostě rychle zapomenout.

Druhý díl se od prvního dílu zásadně liší svým tempem a moderním pojetím. V dobrém slova smyslu to myslím tak, že je zde pořád akce, přesouváme se i do jiných prostorů, rejža do nás pere jeden skvělej soundtrack za druhým, přichystal nám nečekané twisty a má to prostě náboj. Ve špatném slova smyslu to myslím tak, že se bohužel neobešel bez klišovitých momentů, dementních dialogů a ještě dementnějšího chování postav. Nicméně musím konstatovat, že ať jsem nádavala jak jsem nádavala, vždycky mou kyselost přebila nějaká super scéna a zavřela mi hubu. Musím silně vyzdvihnout scénu u bazénu, která mi ze všech úhlů pohledů zastavila dech. Pak je ale škoda, že v závěru se děje dost chujovin, což mi dojem zase malinko zkazilo. Když se ale ohlédnu zpět, měla jsem určitě lepší zážitek z dvojky, přes to, že hraje na poměrně známé struny.

Tak Annihilatio pro mě byl nakonec krok vedle. Vzhledem k tomu, jaká byla očekávání, nedostala jsem ani z půlky to, co bych chtěla. Pan Garland nezvládl postavit děj na postavách, takže spíše sledujete jen nějaký holky plácající se po prazvláštní krajině. Podle předlohy nemohu soudit, ale vsadím se, že s postavami bylo určitě možné soucítit víc než zde. Vizuálně super zážitek, s hudebním doprovodem už to bylo o dost horší, kytarové melodie se mi tam prostě ani trochu nehodily. Škoda taky, že kreatury měly dost málo prostoru na poměrně dlouhou stopáž, a tak se spíš už jen tak čeká, k čemu děj dospěje. V závěru už se spíš mlčí a nechává se na divákovi, aby se s tím prostě nějak popral. Mindfuckové pasáže byly sice krásně provedené a výjimečně doplněné i zajímavou nadpozemskou hudbou, nicméně asi patřím k hloupé většině, která v tom nic hlubokého neviděla. Věřím, že kdybych měla zkušenosti s předlouhou, ocením závěr více. Jo a Portman měla super kalhoty.

Viděla jsem The Disaster Artist, tak jsem už musela zfouknout i tento opěvovaný úžas v podání opravdového Tommyho Wiseau. Takže když to vezmu řemeslně velmi zkrátka, protože tady byste se filmařských chyb opravdu nedopočítali, je to pro mě asi tak za nula bodů. Otřesná hudba, otřesné kulisy, kostýmy, kamera, scénář. Dialogy nemají ani hlavu ani patu, jednu větu slyšíte ve filmu klidně desetkrát. Herecké výkony jsou taky téměř za nulu, protože tohle vlastně obecně s filmem jako takovým nemá nic společného a dobré herce to nevidělo ani z vlaku. Jednu hvězdičku ale dávám za to, že mě to dokázalo, ač se zkrouceným ksichtem, pobavit a Tommyho neúnavný trapný smích za každou větou si prostě zaslouží ocenit. Tommy zkrátka mimikou nikdy schopen hrát nebude. Přesto, že to má uměleckou hodnotu bodu mrazu, je fakt, že jméno si to zvládnout udělalo a asi dokážu odpustit, že tentokrát je to v úplně jiném světle.

Tentokrát neměl chybu ani seminář ani hra. Miloň Čepelka je úžasný v roli jakékoliv ženy, takže určitě plusové body. Zdá se mi, že v Aktu válel snad nejvíc co si pamatuji. Navíc zde máme tu nejlepší sestavu herců včetně pana Smoljaka a Weigela, která je vždycky zárukou skvělých výkonů. Super námět, super muzikální výstupy, zkrátka Akt řadím ke špici CImrmanových děl.

Krutá a chladná ruská sonda do "chodu" jedné rodiny, která by nikdy nikomu neměla jít příkladem. Dvě hlavní postavy jsou tak zlé, že s nimi ani nechcete zkusit soucítit, přesto že víte, že ony jsou vevnitř ty nejvíc zničené a prázdné. Boris a Žeňa zkrátka nikdy neměli být pár, bohužel je ale drží u sebe stopa z minulosti, na kterou ani jeden není pyšný. Náhle příjde řešení tím nejhorším způsobem, ovšem pro oba je to v skrytu duše to největší osvobození. Strašlivé a surově pravdivé drama, po jehož zhlédnutí vám nebude dvakrát do zpěvu. Dlouho jsem neviděla nic depresivnějšího a smutného. Po téhle projekci si budete vážit, že můžete žít smysluplný a radostný život, protože takovou prázdnotu jako zažívají Nemilovaní by nechtěl zažít nikdo. Ještě vyzdvihnu nejsilnější dramatickou dětskou scénu za tento rok.

2. série Murphy nám po dlouhém čekání představil zaslouženou druhou sérii, která sice nebrousí hluboko do společenských konfliktů a politické situace v USA, ale znalému divákovi připomene svým zpracováním téměř American Horror Story atmosféru. Konečně je Murphyho taktovka v tomto projektu zase silně cítit. Znepokojující příběh Andrewa Cunanana byla podána jako spletitá skládačka, jejíž průběh do sebe zapadá jako dětské puzzle, ovšem finále na gradaci trochu ztrácí. Nicméně, některé epizody patřily k opravdu slušným nadprůměrům, od kterých jsem téměř nemohla odtrhnout oči. Taktéž musím vyzdvihnout gore a hlavního herce Darrena Crisse, o němž jsem doteď neměla ani tušení a jenž mě hned od začátku odzbrojil svým (ne)uvěřitelným a místy zvráceným výkonem. Navíc gay prostředí je mi více než blízké a Darren byl jako teplouš prostě k sežrání a jeho afektovanost mi vlévala čerstvou krev do žil. Potěšila i přítomnost Penelope Cruz jako neseriálové herečky. Každá postava dostala přiměřeně prostoru, tudíž je děj velmi rozmanitý, větvený, ale zárověň vyvážený. Čekala jsem, že druhá série bude taktéž zaměřena hlavně na vyšetřování, kriminální prostředí a výslechy svědků. Ona je ale pojata naprosto z odlišné a atraktivnější perspektivy a rychle jsem zjistila, že to nebude na škodu. Nabízí toho opravdu hodně a také o dost zábavnější cestou, než série první, takže z hlediska tempa a atraktivity to u mě dvojka nejspíš vyhrála.

1. série Ryan je pro mě prostě všeuměl. Poté, co mým mlsným chutím naservíroval absurdně pojaté, komediálně nedosažitelné Scream Queens, přichází další pětihvězdičková pecka, pro změnu z velmi vážného soudku. Jedná se o případ O.J. Simpsona, který se táhl nespočet měsíců a Ryan se do toho se svým kvalitním hereckým osazenstvem pustil po hlavě a skočil do pořádné hloubky. První tři díly byly sice rozpačité, nevěděla jsem, jestli pro mě seriál o právech, zákonech a politice nebude příliš nudný, zdlouhavý a těžce stravitelný. Po třetím díle mě ale tento strach opustil, protože jsem si pomalu začala oblibovat postavy, soucítit s nimi, spekulovat, sledovat napjaté situace, které si tamní postavy museli nosit až domů společně s těžkými břemeny, jež táhly se svou prací. ACS je seriál především o skutečných věcech, emocích, pocitech, nejistotách, ale i zkorumpované společnosti ve 20. století a rasistických konfilktech v USA. Murphy nezapomněl své dílo pořádně vygradovat. Podal divákovi svoji pravdivou verzi a informativně, přesvědčivě a místy i zábavně zpracoval desetidílný seriál až publicistickým způsobem, který mě neskutečně bavil. Dalším kvalitaivním plusem byli výteční herci, obzvlášť potěšil John Travolta. Já doufám, že Murphyho tahle jeho chuť pouštět se do obtížných projektů nepřestane a naservíruje nám další porci.