Bez lásky

Pro mě osobně divácky hodně nepříjemný film, a to hned z několika důvodů. 1) Postavy Ženi a Borise se k sobě chovají až nepochopitelně zle, aniž by to bylo nějak více vysvětleno - vrcholem je scéna, kdy spolu odjíždí od Ženiny matky (kde marně hledali ztraceného syna), a Žeňa metá Borisovi do tváře takový hovna, že ji Boris nakonec nechá vystoupit na opuštěné silnici - komu může být příjemné něco takového sledovat? 2) Samotná postava Ženi mi osobně byla velmi nesympatická. (Uváží-li ovšem člověk, jak nesnesitelná ženská je její matka, mnohé to vysvětluje). Film ji navíc občas ukazuje i v dost nelichotivých situacích, jako třeba když sedí na záchodě nebo když si nechává depilovat klín - nechápu smysl podobných scén. 3) Silně mi také vadilo, že zmizení kluka není nijak vysvětleno, už se nikdy nenajde, a ten finální záběr z tohoto hlediska považuji v podstatě za podvod na divákovi (jako obecně všechny filmy s otevřeným koncem). Navíc mi Nemilovaní připomněli jiný ruský film o ztraceném synovi, který se rovněž nenajde, ale který mi přišel výrazně lepší a líbil se mi mnohem víc - Den v Jurjevu. 4) A konečně mi docela vadil i způsob, jakým je to natočeno - všechny ty dlouhé záběry à la Haneke ve mně vždy vzbuzují dojem, že se na scéně musí něco závažného stát, a cítím se podvedený, když tomu tak není. O to víc mě potěšilo několik scén, které jsou naopak dramatické až až, jako např. v pitevně s mrtvým klukem, kterého i ukážou, nebo hledání Aljoši v opuštěné budově v lese - jaká fantastická lokace! Naopak bych si z toho filmu klidně odpustil všechny ty šukací scény. Celkově si myslím, že Zvjagincev už natočil lepší věci. (22.09.2018)

Takto si tu žije kopec ľudí. Náhrada za ozajstný život výmenou za ten zaujímavejší v mobiloch. Tam je všetko rýchle, meniace sa a tým aj vizuálne, aj preklikávajúco virtuálne vzrušivé. Stačí sa pozrieť, čo robia ľudia na zastávkach, v kaviarňach, v hromadnej doprave najradšej: čumia a ťukajú do displejov. Život bez nich preto mnohým pripadá nevzrušivý a nudný. Pekelne dlhá je i doba tehotenstva, tobôž v prípade neplánovaného. A kto sa má tak dlho, sústavne a starostlivo starať o ten nesamostatný vrieskajúci uzlíček? Keď trochu podrastie, hádam sa postará aj sám. Už aby vyrástol a mohol ísť na intrák. Veď rodičia sú stále mladí a chcú si ešte čosi užiť. Či vo vzťahu, v práci alebo voľnom čase. Multi doba prináša multi riešenia. Vzťahy sa rozpadajú, rozpadnuté sa nanovo spájajú. A deti? Niekedy si idú jednoducho svoje. Ak majú pocit, že rodiča ich majú na háku. No náprava sa nekoná. Je neskoro. Atomizovaná rodina sa ešte viac odcudzuje za stále novými múrmi nekomunikácie, odcudzenia, hádzania viny na druhého a smiešnej márnomyseľnosti užívania si výlučne vlastných radostí. Rovnako mužskej ako aj ženskej. Bez potreby toho druhého. Ale čo tak reštart? Povedzme, náhradný potomok. Toho je možné, ak to ešte ide, odložiť do ohrádky, nech si tam vrieska. Aby z neho mohol vyrásť pokračovateľ opakovaných výchovných zlyhaní a ignorácie. Zvjagincev v dlhých uhrančivých záberoch lužného zimného lesa, sídliska, periférie Moskvy, priestoroch opustenej budovy, totálne zabordelovanej márnice či smutné odťažitých panelákových bytov podtrhuje hlavné myšlienky zase na výbornú. Hoci tentoraz trochu viac polopate. (02.05.2021)

Boris a Žeňa nemohli být jiní, sami totiž vyrůstali bez lásky. Ona pořád na mobilu předstírá zábavnější instagramový život, on se velice bojí ztráty lukrativní práce a Aljošu nechce nikdo. Scéna, kde Aljoša brečí za dveřmi mi ještě dlouho zůstane v paměti. Trošku mě mrzí, že film více nevykreslil postavu Borise jinak spokojennost. (19.02.2018)

Vynášeno do nebes a papírově perfektní film. Těšil jsem se a to jsem neměl dělat, ve výsledku jde o "obsahově" nevyužitý potenciál, který i přes syrovost a reálnost prostředí schází mnohé. Zásadní problém vidím v nedostatečně prokresleném otci, jeho nevěře i občas uměle vloženému prvku závislosti na sociálních médiích, která nemá tu potřebnou pointu. (22.01.2018)

Film studený jako ruská duše. Bolestivé a syrové vyobrazení až surově realistické vyprázdněnosti citů. Po Nemilovaných je pocit melancholie to nejpříjemnější, co se může stát. Pátrání po zmizelém chlapci je jen záminka, ve skutečnosti vede do nitra každého člověka. Otázky, které film klade, znějí: Kdy láska začíná a končí? Existuje vůbec? A lze vlastně něco cítit k někomu jinému než sobě? V druhém plánu je pak film metaforickým zobrazením současného Ruska. Nejen sídlištní bezútěšností a všudypřítomným šedivým počasím, že kterého je zima i smutno už jen na pohled, ale třeba komplikovaností celého byrokratického systému. Metaforický závěr s oběťmi války na Ukrajině představil ruskou duši více než jasně. A samozřejmě ještě naznačuje sebelásku lidí, pro které jsou selfíčka důležitější než samotné zážitky. Úsporná hudba sedí ke scénám naprosto přesně a statická kamera ráda zastavuje v dlouhých pomalých záběrech a divákovi umožňuje prožít si celou scénu beze zbytku. Tempo snímku je proto pomalé, což by se alespoň do závěru hodilo trochu zrychlit. Nestane se tak. Podrobné pátrání se stává hodně monotematickým. Nejděsivější jsou ale samotné šedivé scenérie obrovského moskevského sídliště. Jenom z procházky po takovém okolí nutně musí přijít myšlenky na sebevraždu. A režisér diváka nešetří ani trochu: syrově mu nabízí záběry na postavy sedící na záchodě nebo souložící těhotné ženy. A hlavně ho nenechá ani na vteřinu prožít nějaký úlevný okamžik... Uf. Jen ze vzpomínky na tu depku potřebuju panáka. (01.03.2018)