dubinak

Taikův jemný, lidumilný novozélandský humor je mému srdci fakt blízký a ještě když se tu dá dívat na mnou milovaného Fassbendera, jsou to jenom plusové body. Není to kdovíjak divoký humor, ale není to taky ten americký na sílu tlačený debilní humor plný dvojsmyslů, ale humor dobrých srdcí v podání samojských lidských figurek, které to s vámi vždycky budou myslet dobře ve svém pozitivním přístupu k životu. Za mě by se měl Taika drže těchto svých malých, upřímných a silně oduševnělých komediálních předloh a ne se falešně chytat tzv. magnetů na peníze jako jsou blockbustery o trapných Marvel světech, které člověku nedají nic. Tohle je totiž čistokrevné duševní wellness.

Trochu přehajpená indie záležitost, která disponuje neuvěřitelným tahounem v podání Nicolase Cage, jež měl konečně zase po dlouhé době možnost dát na odiv svůj herecký um ve vážné roli. Ač se tento netypický kousek označuje za komedii, byla bych s tím označením opatrná, protože spíš je to dosti tragikomedické až tragické a komedii zde vytváří vlastně jen občas vtipně podané neštěstí člověka, jehož osud byl zpečetěn zvláštní až fantasmagorickou systematickou událostí, kterou nelze nijak ovlivnit. Jedná se tedy spíše o smutnou ironii, kde se vysokoškolský profesor stane známým pro úplně zcela odlišné důvody. Ač měl ten scénář značný potenciál, nedostál svému očekávání téměř ani zdaleka. Je tu jen velice málo silných scén a jelikož film neohromí právě ani humorem, je těžké tu na něčem stavět, když nepočítám Cageův brilantní výkon. Ten závěr tak nějak strašně vyšumí a člověk si z něj hlubší message moc neodnese.

Vizuálně a výpravně skvělá záležitost s divadelním feelem, ale z důvodu těžkopádného scénáře a nedotaženého potenciálu některých scén to mám tak mezi dvěmi až třemi hvězdami. Některé promluvy jsou opravdu strnulé a nelíbivé, hlavně tedy právě monology Marlowa v podání Hanáka. I ten příběh má spoustu slabých stran a na to, jak humorné to mohlo být, jsem se smála opravdu téměř minimálně. Vilmě Cibulkové alias zdejší femme fatale nepomohlo v prázdných promluvách ani její úchvatné vzezření. Mít to poutavější, mnohem vtipněji napsaný příběh, byla bych nadšená. Ta trapnost a všudypřítomná prázdnota a směřování do nikam je ale do očí a hlavně uší bijící.

Na to, že Rimini má jednoznačně pozitivnější diváckou odezvu oproti Spartě (což ano, je to hodně jiný level kontroverznosti), tak pro mě to bylo fakt zklamání. Bohužel Rimini disponuje zbytečně prázdnými, hluchými scénámi a vyloženě nic nepřináší. Což ono to ve finále dává smysl jako taková reflexe života vyhořelého umělce, který se zaprodává svým starým obdivovatelkám pro jejich potěšení za pár šprdliků, aby vrátil finanční kompenzaci své promlčené dceři za její ztracené dětství a tak nějak uživil i sebe. Ten příběh ale nemá sílu a nemá pro mě přidanou hodnotu jako měla Sparta. Je to pomalu se táhnoucí cesta do nikam s velkou depresí ze života a s těžkou koulí minulosti na noze ve snaze najít v životě stabilitu. To že je to téměř nemožné vás utvrdí poslední scéna, která veškerou tu bezmoc ještě více umocnila.

Ulrich Seidl má tu moc, že i lidské zrůdy dokáže vykreslit s citlivostí a empatií jako lidi. Sparta se může leckomu znechutit už svým odvážným tématem. týkající se možné pedofílie, nicméně tady je ta problematika vykreslena tak implicitně, že pokud neznáte synopsi snímku, mohlo by vám i chvíli potrvat zjistit, o čem to vlastně má být. A jo, Ewald je odpudivý skřet s divným hlasem a extrémně divnou zálibou v trávení času s malými hochy. Člověk by až řekl, že jeho čin vybudovat sportovní prostory pro děti a dát jim pozornost, kterou jim jejich rodiče nevěnují, byl promyšlený odporný prvoplánový čin, jenomže ono to tak úplně nepůsobí. Ewald v divákovi vyvolává ty schované nechtěné pocity empatie nad tím, že se vlastně snaží své choutky držet na uzdě a jistý morální blok mu říká, že je špatný člověk a že to musí potlačit. Ewald je ve svém životě šťastný pouze v přítomnosti chlapců, jinak mu život prostě nedává smysl. Připomíná mi to život skotského spisovatele J. M. Barrieho, (napsal Petra Pana) který byl obviňován z pedofílie, protože většinu svého života nejradši trávil s malými kluky v jejich fantastických imaginárních světech a považoval je za sobě rovné a vlastně chtěl být navždy malým chlapcem. Seidl prostě opět nastoluje těžkou látku, která se normálně smýšlejícímu jedinci nedaří uchytit za správný konec a vyvolává v něm pocit viny, jako je u jeho filmů železným zvykem. Sparta se mi ale tou citlivou taktovkou vryla pod kůži na hodně dlouho právě asi z toho morálního dilematu.

Asi nejoduševnělejší a divácky nejvědčnější část trilogie, která zase pro změnu zkoumá nevhodnou mladou lásku ze strany náctileté ke svému lékaři. Sice nepůsobí kdovíjak revolučně nebo kontroverzně oproti dvěma svým předchůdcům, ale ve svém jádru nabízí obraz nefalšovaného citu a křehkosti dítěte během dospívání a bylo docela zajímavé sledovat, jak se k tomu oba aktanti staví. Celkem "zábavně" působil i celý koncept odtučňovacího tábora, který byl pro tuto látku zvláštně zvolen. Tento díl se ve mně sice moc neohřál, ale nudil mě méně než Víra.

Lépe než POMO to už asi napsat nedokážu, protože mi ta slova úplně bere z hlavy, jenom ode mě by zněly asi dost neobratně. Všechny podnětné postřehy už tu byly napsané i od jiných uživatelů. Takže co oceňuji na Chudáčcích já je bildungsromanový koncept s prvky sci-fi i fantasy, jež je zabalen do nádherného vizuálního a audiálního hávu, ověnčen fantaskními elementy, které připomínají návštěvu obrazové galerie a působí tak jako celistvý umělecký zážitek, k čemuž přispívá i úžasná výprava a kostýmy. Fenomenální výkon Emmy Stone jako Belly, která prochází svým vývojem a zároveň usiluje o zvučné slovo v patriarchální, sexem řízené společnosti a nachází tak svůj vlastní hlas. O krůček za ní je ale hned Mark Ruffalo, jehož výkon mě taktéž ohromil. Co na Chudáčcích oceňuji méně je ta ustavičná přítomnost sexu, která ve mně vyvolávala pocit, jako že je to dějový středobod, což nebyl. Pak i některé scény působily díky určitým dialogům nebo monologům trochu moc na sílu a ve finále spíš zapůsobila atmosféra kina s řechtajícími se diváky než samotný humor. Potom také fakt, že Yorgos začne po tomto skvostu pomalu ale jistě i se svou vysoce artovou formou kvůli hollywoodskému hereckému obsazení komerčnět, ale to už je holt ta evoluce evropských úspěšných režisérů. Takže, pravděpodobně kdyby se ubralo na explicitním sexu a strojenosti humoru v některých promluvách, na těch pět by to zcela jistě bylo.

Jestli něco nesnáším tak je to ortodoxní náboženství a jako zapřísáhlé ateistce a pacifistce se mi toto téma příliš nezamlouvalo. Na druhou stranu mi Seidl ukázal vše, co je na náboženství špatně a nevyhnul se ostré humorné satirické kritice zaslepenosti Jeho následovatelů. Nicméně ten vtipný karikaturní vrt do života bigotních magorů nevyváží tu nudu, která vládne ve většině scén, které jsou na sílu natahované, repetitivní a únavné. Ta rvačka s opilou ženou v bytě mi lezla na nervy a vlastně celá ta spasitelská vize propagovaná hlavní postavou společně s ní mi lezla hodně na nervy. Takže za mě nejslabší díl trilogie, ovšem vizuálně si to drží svoji tradičně vysoce kvalitní fazónu.

Poměrně zajímavé téma snímané v zajímavé exotické lokaci s velice zajímavou hlavní postavou naivní, ale ve finále manipulativní ženy, která chce jen být milována. Tím tématem mě Seidl celkem zasáhl. Je zde prezentováno několik hlubokých témat, která zkoumají problémy dnešního kapitalistického světa, prohnilost turistického ruchu v afrických zemích a až náznaky čím dál fundovanějšího neokolonialismu a celou dobu rezonuje morálními dilematy na pozadí příběhu o hledání lásky a pocitu vzrušení. Režisérsky je to velice citlivé, ale pak příjde moment, kdy chcete zavřít oči a sklopit uši, protože ve vás určitá scéna dokáže opravdu vyvolat výčitky. Hádám, že u Seidla je toto normální stav a proto je to režisér ve svém slova smyslu unikátní. Při narozeninové postelové scéně jsem už mě trochu chuť přetáčet. Je to ale asi jediný film z té trilogie, na který si často vzpomenu už jen kvůli tomu příběhu.

Mé první přímé sestkání s tvorbou Ulricha Seidla, kolem které jsem vždycky jen tak kroužila a teď konečně měla díky HBO Max možnost do ní zabřednout. Začala jsem dokumentem, jenž není tak úplně typickým dokumentem, jaké znáte z ČT2. Tohle je drze a explicitně naladěná sonda do životů zajímavých lidských postaviček, které se nebojí otevřeně sdílet a názorně ukazovat svá sklepní tajemství. Vizuální živé obrazy perfektně reflektují a rámují syrovost zdejšího tématu. Pro někoho bude mít tento dokument nulovou hodnotu, jelikož nelze říct, že vás nějak doživotně obohatí a tím, že Seidl sám o sobě je dost kontroverzní tvůrce, dá se na tuto látku pochopit jakýkoliv názor.