dubinak

1. sérieSeriál o dvou psychopatech, který zfouknete za jedno odpoledne a ještě se na něm uspokojivě pobavíte. První díl byl bomba a naladil mě úplně s přehledem. Seznámení s postavami nemá chybu, hlavní twist je v podstatě už tisíckrát viděný scénář, ale díky zajímavým charakterům a jejich dialogům, popřípadě monologům, je to hned zábavnější. Pět hvězd to ale není proto, že v okamžiku, kdy se Alyssa obarvila na blond to šlo s kvalitou nenápadně dolů, protože to začalo být trochu moc o emocích (a emoce jsou přece nuda). Bůh ví, jestli se tohle dočká pokračování vzhledem k nejasně danému konci, každopádně druhé řadě bych se nebránila. 2. série za mě čelí docela znatelnému oslabení. Kde první série crčela černým humorem, skvělými hláškami a vtipnými momenty, tam začíná ta druhá pořádně depkovatět a najíždět na takové ty traumatické bolestné koleje. V podstatě už mě ani moc nebavil věčně otrávený a poněkud zestárlý výraz Alissy a tak nějak jsem pořád čekala na nějaké osvěžení. Pojem osvěžení je tu asi akorát v podobě nové postavy, která to v hlavě taky nemá zrovna v pořádku a za honbou po své nesmyslné pomstě je ochotná udělat cokoliv. A zase se budu opakovat, že mi tu chybělo nějaké pobavení, ale spíše jsem měla po shlédnutí této série chuť dostat depku, protože ty postavy nepůsobily ani trochu zdravě. Obecně mi to přišlo prostě hrozně vážné, smutné, ustarané a bezvýchodné a já se chtěla spíš pobavit.

2. série, ač jsem na ní čekala s rozpaky nedopadla až tak hrozně. Sice tam, kde mě dokázala první řada nalákat svým rozjezdem, mě druhá řada spíše ze setrvačnosti nutila pokračovat dál ve sledování. Postupem epizod se tento faktor ale začal vytrácet a já se do příběhu dokázala více ponořit. Je sice škoda, že Hannina minulost se musela znovu otevřít a my se tak dozvídáme úplně nové útržky z jejího života, o kterých se v první řadě ani nespekulovalo. Nějaký rozvoj to ale prostě mít muselo a tak se na úkor Hanniny dobré pověsti vydáváme k soudu, kde se opět ukazuje pravá tvář každé z postav. Postavy se vyvíjí nejen u soudu, ale i v soukromí a já opět zjišťuju, že Jessica mě trochu štve svou afektovaností, stejně tak Clay a Skye. Na druhé straně je tu skvělý vývoj sympatického Zacha, Alexe a Justina. Jak jsem již zmínila, začátek pro mě byl trochu slabší, nicméně asi tak od druhé poloviny jsem každý díl doslova hltala a nemohla se dočkat finále, které je však pro mě tentokrát zklamáním a nervózním nájezdem na potencionální třetí řadu, která by snad prý už měla být bez Hanny, což mi příjde vzhledem k faktu, že jsem přistoupila už na řadu druhou, docela nemyslitelné a mělo se to prostě zahrát do outu. Protože už u první série jsem si říkala, že tento seriál nepotřebuje víc řad.

1. série: Na seriál 13 Reasons Why mě nalákalo zde napsané slovíčko mysteriózní. No, i když to bylo ze žánrové stránky trochu zklamání, z té filmářské už se to říct nedá. Skvěle se mi seriál sledoval, ale kdybych měla dělat analýzu psychického stavu Hannah Bakerové, asi bych ji definovala slovem drama queen. O nic jiného ve scénáři totiž nejde. A i když měl ukázat pouze to, jak si střední škola zahrává s duševním zdravím studentů a jaké následky tyto hry mohou mít, můj názor je ten, že většinu z toho, co si prožila Hannah, si prožil každý třetí člověk, takže já hodnotím s rezervou. Aby se pochopilo, kam tím mířím, zkrátka a dobře, filmařsky, herecky a scénáristicky je tento seriál na vrcholu, ale nemůžu tomu uznat tu velmi velmi americkou dramatičnost. Problémem také je, že nejméně sympatickou postavou je zde právě ona zesnulá Hannah, takže mi její sebevražda byla tak trochu jedno. Na druhé straně miloučký Clay se po mých emocích vozil jako na horské dráze, ale konečný dojem z jeho postavy je spíš super.

Film, jehož název nabádá k mnoha dobrým námětům, ale realita je absolutně jiná a neuspokojivá. Ani se mi na to nechce plýtvat drahocennými slovy, protože budu muset vynaložit snahu, kterou nedokázal režisér tohoto skvostu vynaložit ani z poloviny, aby byl tento snímek aspoň trochu stravitelný. Za prvé je to jeden velký zmatek, který nefunguje a za druhé je to brutální nuda, ze které se vyklube ještě větší nuda a jejíž pointu ani nechcete vědět, protože vás zkrátka nezajímá. Ztráta času a po dlouhé době fraškoidní záležitost.

Tak Španělé se zase moc nepředvedli a tímto subžánrem nedokázali nadchnout ani z jedné perspektivy. Takový námět jsme viděli už mockrát a mnohdy byl mnohem funkčnější než v Bajo la Rosa. Důvod, proč to záporák dělá, se dá snadno pochopit, provedení už je ale trochu horší. Ramos zkrátka nedokáže nabídnout právě prožívané utrpení rodiny "zábavně", tudíž moje pozornost sem tam klesala. Hlavní postavy navíc také nejsou zrovna k pomilování a někdo by jim jejich osud mohl i přát. Nebylo to nejhorší, ale na doporučení to kvůli jisté obyčejnosti není.

Sorry, ale tohle byla totální chujovina. Začínám věřit tomu, že Cage je známkou špatného filmu. (Což je škoda, protože na Mandy do Varů se fakt těším.) Zábava byla asi jen tehdy, když se rozšířila ta "nákaza". Pak už to šlo všechno do hajzlu. Zběsilý střih, nevkusná hudba, kterou stříhal nejspíš někdo během epileptického záchvatu. Některé scény byly občas vtipné, ale obecně je to spíš jen změť trapností a nesympatických hereckých výkonů. Za mě fakt tentokrát ne.

The Big Sick je komedie ze života a na to prostě lidi slyší. Neříkám, že je to špatně, ale v tomto případě to nevidím tak horké a myslím, že v podobném duchu jsme viděli už i lepší. Humor je zde fajn, měl by sednout každému, postava Kumaila je extrémně sympatická a dobře napsaná. Stejně pocity už nemám z postavy Zoe Kazan, o které bych mohla říct totální antonyma. Ta holka mi prostě neseděla vzhledem, chováním ani humorem. Její rodiče patřily k těm lepším faktorům. Celkově mají v tomto příběhu velké slovo vedlejší postavy, které se zde starají o komiku. Malým vroubkem tu byla podle mě taky stopáž a příběh byl v podstatě pořád to samé dokola. Chápu, že se to někomu může líbit moc, za mě tři a čtvrt hvězdy.

Ghost Stories jsou trochu rozpačitým, ale zároveň snaživým kouskem z anglických duchařských vod, ke kterému lze přirovnat například The Woman in Black nebo The Awakening. Oba zmíněné snímky ale nepatří k mým nejoblíbenějším z důvodu přílišných a ne vždy zrovna funkčních lekaček. Když se to tak vezme, určitým procentem lze takto popsat právě i Ghost Stories, jenomže ty jsou navíc zabalené do stylového moderního kabátku a hlavně si jejich režiséři pohrávají i s komplikovanějším příběhem. Škoda neatraktivního rozjezdu, který diváka akorát zdržuje a nechává ho čekat na svou hlavní atrakci dost dlouho. Když se dostáváme k prvnímu příběhu, moje spokojení stoupalo k výšinám, lekačky byly kvalitní, atmosféra hutná, masky perfektní. V druhém příběhu mě potkalo malé zklamání z velmi kátké stopáže a nevyužitého potenciálu. Třetí povídka v čele s Martinem Freemanem byla opravdu tíživá a nepříjemná, ale naneštěstí, v závěru trochu klišovitá. Zajímavé na téhle antologii je, že postupem času zjistíte, že ten původně nudný příběh hlavní postavy má na ději obrovský podíl a ty malé epizodky slouží k jeho rozuzlení. Podivným a netradičním způsobem je nám vysvětlen jejich původ a nevím, zda bylo finále ta nejchytřejší volba, každopádně jako celek hodnotím spíše pozitivně, a přesto, že někomu nemusí sednout veškerá doslovnost a rádoby šokantnost, která působí jako pěst na oko, já oceňuji alespoň tu poctivou hororovou stránku.

Fúsi je další severské drama, které hledá komiku ve smutných životních situacích, tady konkrétně v životě čyřicetiletého méďi, který v životě nic nevyžaduje, ale zároveň velmi potřebuje lásku, aniž by o tom věděl. Jeho smíření s tímto životním stylem je na tom snad to nejsmutnější, protože každý divák bude Fúsimu přát jen to nejlepší za to, jaké má dobré srdce a nikdy nikomu nechce být na obtíž. Závěr mě dokázala rozplakat jako malé dítě, což znamená, že tento snímek úspěšně otřásl mými emocemi, aniž by to vyloženě chtěl.

První poklona za to, že je to natočené na Iphone a za ten fakt, že to vlastně úplně skvěle funguje. Druhá za přesvědčivý výkon Claire Foy a třetí za dlouho neviděný námět plus okořenění v podobě, které tady nechci prozrazovat, ale jedná se převážně o Sawyeřin životní problém. Nevím čím to bylo, ale tenhle film mě v podstatě totálně probudil a bavil mě skoro každou svojí minutou. Scénář je napsaný prostě efektivně a není v něm moc zbytečností. Soderbergh si nehraje s divákem jako kočka s myší a pomalu, ale jistě mu přesně říká, co se děje. Jako vtipný bonus tu zahlídnete Matta Damon. Pěkný byl na tomto snímku i soundtrack a k mému překvapení a k nulovým očekáváním jsem nadmíru spokojená. Tohle je prostě fajn a víc než fajn.