dubinak

Velice milé nenápadné béčkové překvapení, které sice vzdáleně může občas připomínat body kousky jako Contracted, Replace nebo dokonce i Neon Demon, ale vlastně s nimi nemá mnoho společného. Míchá se tu totiž více subžánrů, a tak se dočkáme i nějakého toho strašidla pod postelí. Dopřán nám je i dostatek gore a to hlavně ve finále. Velkým highlightem je podle mě znepokojující, husí kůži nahánějící scéna v metru, jež svým hudebním doprovodem a kamerou dokázala slibný režisérský potenciál. Když se ale vrátím k tomu finále, to byl asi nejsilnější moment celé stopáže, protože bylo za málo peněz hodně muziky a Calahan ve mně lehce vyvolal pocity zhnusení a strachu, protože závěrečných 15 minut je fakt nepříjemných. Hlavní herečka mi vůbec nevadila, takže těch negativních aspektů k pomluvám tu moc není. Já jsem byla nadmíru spokojená.

The Guilty má tu moc upoutat vás v prvních pár minutách. Je super vědět, že někdo je schopný vytvořit napětí o 85 minutách a přitom neopustit místnost nebo přepnout záběr. Tyhle talenty já ráda oceňuju a tím víc, když vás režisér nechá hrát si s vlasní fantazií, spekulovat, dedukovat a předpovídat. Nevím sice, zda bylo scénáristicky všechno v naprostém souladu s uzákoněnými poustupy tísňových linek a policie a nevím, zda je možné, aby se tohle reálně někdy odehrálo, důležité je, že to na diváka funguje a navíc může celou dobu koukat na velmi sympatického hlavního hrdinu, aniž by ho na vteřinu přestal vnímat. Super zážitek. Viděno v rámci varských ozvěn v Bio Central, Hradec Králové.

Komedie, které jsem sice dala čtyři hvězdy, ale už dost dobře nevím proč vlastně, protože kvůli příliš dlouhé stopáži, která je tu dost na škodu si nepamatuji veškeré detaily. Postavy jsou typicky francouzské, taktéž i dějové absurdno. Vím, že největší humor se zde těžil z vedlejších (super zábava nastává s trenérkou na vozíku) a hlavních postav, avšak některé zůstaly silně nevyvinuté a na tak dlouhou stopáž byl děj z tohoto hlediska značně nevyvážený a celkově to bylo se scénářem občas kostrbaté. Vím, že jsem z promrzlého letňáku odcházela docela spokojená, ale teď vidím, že to ve mně moc vzpomínek nezanechalo. Tři a půl. KVIFF 2018

Tohle bylo velké překvapení. Čekala jsem průměrnou LGBT struggled záležitost, ale dostala jsem nadprůměrně příjemné drama s komediálním nádechem se skvělou ženskou režií od Desiree Akhavan a skvělým hlavním hereckým výkonem Chloë Grace Moretz, kterou mám v poslední době ráda víc a víc. Stopáž byla perfektní, vedlejší postavy naplnily účel, exteriéry i interiéry byly příjemné na oko a celý tenhle kousek měl velice odlehčenou atmosféru, která vás ani minutu nestresovala. Záměrně nebrousím do detailů nápravné instituce a jak to v ní mohlo a nemuselo vypadat a když si budete chtít jen vychutnat tenhle film jako takový balzám na duši, udělejte to taky a nečtěte námětové nesrovnalosti, o kterých se zde zmiňuj někteří hodnotitelé. KVIFF 2018

Když mě vyhodili z Času, že už se tam na Dívku nevejdu, musela jsem se dostat přes fázi vnitřního vzteku a zašla jsem na tohle. No, tak mou momentální deprivaci to nevykompenzovalo ani zdaleka, ale alespoň mě to trochu rozveselilo a přivedlo na jiné myšlenky. No, myšlenky... U tohoto filmu vlastně ani nemusíte mít mozek. Zdejší vtip je totiž jako ten, který vám jako malému dítěti vyprávěl potají prastrejda, aby byl váš oblíbený příbuzný. Někdy jsem na tuhle hru prostě přistoupila a někdy ne, když to hraničilo s trapností, což se tu stávalo docela často. V sále se našli i tací, kteří doslova křičeli v humorném opojení. Takže bez urážky, ale pokud jste buran, budete nadšeni. KVIFF 2018

Docela hustá studie morálně zanedbávaného dítěte, která vám trochu zhustí krev. Mnohdy nevíte, jestli se smát nebo brečet, protože situace, ve kterých se dobrovolně nachází malá holka, která se nejspíš narodila bez duše, jsou absurdně vtipné, nicméně pro ní je to denní chleba a každodenní realita, s níž nehodlá nic dělat a v podstatě se životem jen prokopává vandalistickou činností. Nejhorší na tom je, že vše probíhá bez jediné emoce a vy se při sledování cítite tak nějak zrazení. Tento zápaďácký kousek je docela studená sprcha, ale svým způsobem je vlastně okouzlující. KVIFF 2018

Jen pro začátek: =woody= tenhle film není z Íránu, ale z Izraele. Dobrý, můžem dál. Docela se divím, že se Panny pořád drží v červených číslech, protože takových scénářu o nespokojených teenagerech jsme viděli už spoustu. Ovšem Panny se řadí k takovým, které tak nějak nenásilně plynnou a u kterých se prostě jen opřete, vypnete a necháte se unášet. Navíc to má takový ten exotický šmrnc a humor se snaží držet krok s jistou korektností, která podtrhává nevinnost a také rozpačité sympatie, které budete postupem času chovat k hlavní hrdince. Z tohoto snímku je také dost cítit jistá poetičnost a snaha být jakýmsi druhem metafory a je na každém z vás, co si z něj odnesete. Já proti tomuto snímku nemůžu skoro nic říct, ale pro něj taky nic moc nemám. Stopáž se vyvíjela velmi obezřetně, menší gradace se vyskytne na konci, ale nic, než jen příjemně uvolněný pocit ve mně tento kousek nenechal. KVIFF 2018

Roman Gavras už před osmi lety dokázal, že má velice osobitý režijní talent, když nám naservíroval božské francouzské svobodomyslné drama s Vincentem Casselem, a tak nezbývalo nic jiného, než se na jeho další kousek těšit. Tentokrát svůj talent ukázal i v humorném mafianském brajglu v čele se sympatickým Karimem Leklou a mnoho let schovanou Isabelle Adjani. Jo přiznávám, trošku jsem to nadhodnotila, ale já prostě miluju filmy, které mě nutí mít celou jejich stopáž úsměv doširoka, až mě z toho bolí mimika a stejný pocit jsem měla například i u nedávné Game Night, které jsem ten plný počet taky musela dát. Le monde est a toi sice nemá takové poslání a kouzlo, jako měl tehdejší Notre jour viendra, ale ten vtip byl prostě originální, nenásilný a celé je to natočené s takovou slunečnou energií. Samozřejmě velký podíl má na mých dojmech i Vincent, který si střihl neskutečně bizarní postavu, jež mi už jen svým zjevem říkala, že tohle bude něco extra. Vincent je zkrátka skvělý v jakémkoliv kabátě. Já jsem se bavila královsky. KVIFF 2018

Western na úrovni, který by jen ztěžka mohl někdo pomluvit. Obsazení je hvězdné, scénář naprosto jasně vykresluje problémy Ameriky 19. století, stopáž je delší, ale krásně uteče. Díky velmi překvapivému a brutálnímu úvodu mě Hostiles značně navnadilo a po zbytek času už jsem se v podstatě nenudila. Akce je sice málo, ale když se objeví, stojí za to. Bůhví proč ve mně tento snímek evokoval například Bone Tomahawk nebo Revenant. Já osobně nejsem velký fanoušek westernů, ale tady se podařilo Cooperovi ve mně vyvolat i pár emocí a ze sálů jsem odcházela plná dojmů. KVIFF 2018

Kdyby mi někdo řekl, popiš svoje největší utrpení za rok 2018, řeknu Invaze od pana Shahrama Mokrýho. I když jediný, co bylo mokrý byl můj obličej od slz bolesti a mučení. Tenhle film nejen, že má ve svém názvu a synopsi ten největší clickbait co si umíte představit, ale je navíc totálně nesmyslný, scénář nemá hlavu ani patu, pořád se tam jenom mele a mele a ve 102 minut dlouhé stopáži se tam neustále něco twistuje, postavy mají jména, která se nedají zapamatovat a v tom zmatku a měnících se časových liniích nemáte absolutně přehled o tom, kdo je kdo a kdo je s kým a proč se ta postava jmenuje tak a když se tam objeví podruhé, tak se jmenuje zase onak. Prostě neskutečný bordel. Nepopíšu ani kousek z toho, co jsem viděla, protože po polovině filmu jsem už vzdala nad čímkoliv dumat. Ještě ke všemu, prostředí je příšerně neatraktivní, všechny postavy vypadají stejně, každý dialog je jen další šifra, kterou divák není schopen rozluštit a i kdyby se sebevíc snažil, já si stojím za tím, že Invaze neměla smysl ani na papíře. Jediné, co uznávám a před čím tak trochu smekám klobouk (i když ty kulisy mi v tom fakt hodně brání) je fakt, že je to opravdu natočené na jeden záběr, což je ohromná výzva vzhledem k tomu, že tento film a časová posloupnost o sobě nikdy neslyšely. Jinak si ale stojím za tím, že tenhle film jsou obrovská muka a měla jsem co dělat, abych ze sálu neodešla. Půl hvězdy. KVIFF 2018