Fúsi

Už úvod, ve kterém si dospělý syn jde radši do vánice hrát s autem na dálkové ovládání (jen aby nemusel doma sledovat matčina nového přítele, jak ji klátí), přesně vystihuje jeho život, povahu a vlastně celý film. Ten je hodně smutný, místy skoro až depresivní (každý objevivší se plamínek naděje brzy něco sfoukne), ale přitom mu nechybí hořký humor (některé scény jsou až groteskní). I přes pomalejší tempo se divák nenudí, neb si rychle oblíbí Fúsiho (skvělý Jónsson), kterému fandí a doufá, že se nakonec přece jen dočká svého štěstí. Na tom je nejsmutnější fakt, že kdyby se hlavnímu hrdinovi všichni (krom věrného kamaráda) nemontovali do života, byl by vlastně docela spokojený ve svém malém, izolovaném, ale bezpečném světě, jenže jakmile se otevře, přichází jedno zklamání za druhým (až se člověk sám sebe ptá, kolik ho asi tak může ještě snést). Fúsi téměř nemá žádný důvod se radovat, přesto se (tuším) 4x za celý film lehce usměje, ale ten poslední úsměv je ze všech nejzajímavější (a nejvíc toho o něm vypovídá). Za mě silné 4*. (05.05.2019)

Kárimu se tentokrát povedlo vrátit k vlastním kořenům v tom smyslu, že spojuje zábavnost svého druhého filmu Outsider s výraznější melancholií debutu Albín jménem Noi. Tím dává zapomenout na svůj ryze průměrný předchozí snímek Dobré srdce, který se rozpliznul kdesi na cestě mezi oběma polohami. Kári umí coby scénárista pracovat s postavou, stejně jako ji pak jako režisér interpretovat filmovými prostředky. Současně při práci s hudbou a celkovou stavbou ví, co na diváky platí, aniž by sklouzával k přepálené sentimentalitě či naopak vtipu za každou cenu. Fúsi je proto divácky vstřícný a přesto chytře postavený snímek s některými typickými atributy severské kinematografie. (KVIFF 50) (15.07.2015)

Dagur Kari je jednotkou na mojom zozname neobľúbených režisérov. Preto som sa Fúsimu dlho vyhýbal. Je tu načrtnutých viacero zaujímavých tém (vzťahy, šikana na pracovisku), ktoré sú podľa mňa úmyselne rozvíjané primálo, čo je veľká škoda. Dagur má takmer v každom filme za hrdinu dosť nesympatického outsidera. Spočiatku to vyzeralo, že sa mu konečne podarilo natočiť plnokrvný mainstream. Žiaľ, je to zase iba studenokrvný islandský art. (17.04.2016)

Pokiaľ si vaše srdce, rovnako ako to moje, za pomerne dosť dlhú dobu nedokázal získať jedinec, ktorý na prvý pohľad vyzerá ako "verbal", skúste "Fúsi-ho" a možno budete rovnako milo prekvapený ako Ja. Skutočne veľmi príjemná, komorná dráma bez mimoriadne emocionálne depresívno zarážajúcich scén, no zato s pár zvratmi v záverečnej tretine zo života dobráka, s ktorým sa divák vcíti omnoho skôr, ako by to spočiatku sám predpokladal. Musím uznať, že ma Gunnar Jónsson svojim svojsky mĺkvym hereckým výkonom skutočne zaujal. Pekný film na "hocikedy". (03.05.2016)

Fúsi je morbidně obézní, pravděpodobně s nějakou lehkou mozkovou disfunkcí, poslouchá metal, je to totální lůzr a pokud tu náááhodou někoho napadne Fúsiho přirovnat ke mě, tak bacha, Fúsi nepije čaj! To je kurník zásadní rozdíl! (o=´ A tenhle film je absolutně skvělej, žádná jiná kinematografie, než-li ta islandská, nedokáže konstantně natáčet filmy tak přirozeně hořkosladké, komorní a zároveň bez jakéhokoliv melodramatu a se zcela uvěřitelnejma emocema - Fúsi je přesně takový film a to nemluvím o tom, jak je to skvěle zahrané a všechny postavy jsou větší, či menší podivíni, ale zároveň jsou v tom zcela uvěřitelné. (25.09.2017)