strachon

Spousta akce, příběh jednoduchý a přímočarý. Akční hra na plátně, jejíž hodnota nepřesahuje hranice fanouškovské záliby.

Pozoruhodné rodinné drama, místy velmi sexy, ale tak nějak podivně slepené. Zahrané je to dobře a některé scény a záběry působily opravdu dobře, ale pak jsem si zas občas říkal, proč do toho příběhu museli zatahovat tohle nebo támhleto, docela zbytečně a nesrozumitelně. Je fakt, že jsem původně čekal větší soustředění na vztahy milenecké než rodinné. Ale postava sestry (Ada Philine Stappenbeck) byla prostě od začátku do konce divná a trochu jako z jiného filmu, z jiného žánru, tak nějak nepatřičná.

Je to příjemný film, zpočátku vtipná a hravá komedie, jak ale zvážní, vtípky ze začátku zábavné už působí trochu nuceně a tato poloha už není tak zajímavá. Pořád ale je to dobře koukatelný retro návrat ke comingoutovým příběhům a docela originální vyprávění o jednom mladickém vztahu mezi klukem a holkou. Fionn O'Shea jako Eddie je skvělý, Lola Petticrew jako Amber to taky zvládá, i když na obou je poznat, že věkově přerůstají svoje postavy.

Možná trochu zhýčkaný jinými novými superhrdinskými seriály jsem Supermana a Lois zkoušel od začátku porovnávat s nimi a přišel mi jako docela zajímavě se odvíjející drama. Jenže pak se to zvrtlo a zpoza úvodních nadějí na mě vybafl naplno tvůrčí tým Arrowa nebo Flashe. Ve výsledku tak seriál překypuje patosem a naivitou (byť to k příběhům o Supermanovi asi historicky patří). Jenže do očí bijící je i těžko uvěřitelné střídání nálad, postojů a rozhodnutí, která jsou různými postavami činěna, tak aby to zrovna vyhovovalo chvilkovým potřebám scénáře, i kdyby se třeba jen chvíli předtím zachovaly opačně. Tyhle nedomyšlené zkratkovité veletoče postupně čím dál víc unavují a cupují zpočátku obstojně představené charaktery postav. Je to přitom docela škoda, protože Tyler Hoechlin jako Clark Kent měl moje sympatie, Lois je zde jako silná emancipovaná žena, v podstatě hlava rodiny (při Supermanově neustálé absenci), což jí sluší a Elizabeth Tulloch tu roli dobře zvládá... než z ní scénář časem udělá trochu hysterku. A kluci jsou vlastně docela skvělí, Jordan Elsass coby Jonathan je od počátku sympatický, Alex Garfin jako Jordan už sice tolik sympatií nebudí, ale vlastně to k jeho postavě patří. Jenže i oni se postupem času stávají jen loutkami rozdivočelého scénáře. Škoda těch probuzených a následně zklamaných nadějí, na chvíli jsem uvěřil, že by to mohlo mít i na víc než jen teenagerovsky naivní Arrow nebo Flash. Oproti nim je sice vidět nějaký filmařský technologický pokrok, ale vyprávění příběhu se moc nevylepšilo.

Neurazí, nenadchne. Příběh v současnosti měl docela napětí a smysl, ale návraty do minulosti byly zdlouhavé, nudné a pro tu současnost jenom málo užitečné. Sice se v nich měl postupně odhalovat vztah postav, jejich motivace, pozadí, ale totéž šlo zařídit i několika krátkými flashbacky. Rodinné vztahy ze současnosti by byly pro celý seriál dostačující, navíc se mohly daleko víc rozvinout, kdyby si je tvůrči tým nešetřil pro potenciální další pokračování. Celá řada dialogů působila zbytečně rozvláčně a upovídaně. Taky to neustálé točení se kolem kodexu, prakticky redukovaného na "přikázání" Nezabiješ!, a kolem otcovského selhání působilo až moc úmorně, pořád se nám to vracelo jako bumerang, ale nijak zvlášť se to za celou dobu neposunulo. Škoda, celkový výsledek je nakonec jen slabým odvarem a příběh, roztahaný zbytečně na osm dílů, by možná mohl vydat na jeden film. Dobrá, třeba i na dva, kdyby se z těch třicítkových let udělal samostatný film, ovšem jiného žánru.

Animace je pěkně udělaná, je to pestré, vizuálně poměrně neokoukané, v rozhodujících okamžicích silné ženské postavy umí vzít kormidlo příběhu do ruky, má to pár vtipných scén, ale přece jen je to na mě asi příliš dětsky prosté, abych to ocenil. Zasazení písniček někdy bylo fajn, jindy úplně nesedlo (byť tedy bod k dobru za Dominga). Ve výsledku bylo hezké to vidět, ale jednou stačilo.

Nedá se ubránit srovnání s norským originálem (kde je protějškem této řady až 3. série). Jako poměrně výmluvné mi přijdou scény vzájemného nejniternějšího svěřování, např. Martinův coming out vůči svému nejbližšímu příteli Giovannimu, který v italské verzi probíhá jaksi odosobněle během jejich společné hry fotbalové videohry FIFA, kluci se na sebe ani nepodívají. I když by od jižanských Italů člověk čekal větší vášeň a projevovanou emotivitu proti "chladným" Skandinávcům, v seriálu to vyznívá přesně naopak a interakce mezi aktéry milostných vztahů působí chladněji. Snad nejvíc tak z Martina vytrysknou emoce při jeho výbuchu vůči matce. A to je další změna vůči předloze, zatímco v norském Oslu odpovídající chlapecká postava bydlí na studentském bytě a veškerá interakce s ostatními vrstevníky působí s ohledem k tomu přirozeně a nenuceně, tady v Římě bydlí pěkně doma s maminkou a pro každou interakci s vrstevníky si "chodí" kamsi ven, jen tak nahodile, potkávají se na ulicích nebo jiných místech, kdy se někdo zčistajasna zjeví, občas aniž by k tomu měl opodstatnění. A ještě jedna nesrovnalost - z ústřední dvojice má být Niccolo ten o něco starší, vyspělejší, a jeho představitel Rocco Fasano taky skutečně je o 4 roky starší než Martinův představitel Federico Cesari, jenže působí vizuálně drobnějším a jemnějším dojmem, takže to moc nesedí, v norském (i třeba francouzském) obsazení byl ten věkový a vyspělostní rozdíl zřetelnější, mladší z kluků jakoby vzhlíží k vyspělejšímu protějšku a je pak o to víc zmítaný jeho nevyzpytatelnou náladovostí. To tady zaniká. Ale jinak je italská verze natočená v pěkném prostředí a některé situace jsou tu vyřešené snad i líp, přinejmenším třeba pobyt Martina se svými kamarády na chatě na pobřeží, kam náhle přijede NIccolo.

Tohle je jeden z těch případů, kdy nemám pocit, že se v první řadě originální myšlenka seriálu vyčerpala a od druhé řady už se jenom recykluje, rozmělňuje nebo překombinovává... Tady se povedlo, že jde stále o velmi chytrý, důkladně promyšlený příběh plný napjatého očekávání a zvratů a vývoje postav a vtipu a všeho dalšího, co je potřeba. I když ta úmorná neschopnost sourozenců spolupracovat občas budí frustraci, vždy znovu a znovu se to něčím vyrovná.

Mám dojem, že je francouzská verze této řady slabší než původní norská, ale třeba je ten pocit daný  jenom tím, že jsem norskou viděl dřív, u francouzské už vím, jaký vývoj příběhu očekávat, a tak ji o to víc jen porovnávám s originálem. Ústřední dvojice je tady možná trochu prvoplánově líbivější a některé situace se mi zdály líp vyřešené, ale už tomu chybělo to napjaté očekávání, jak to vlastně skončí.

Pár vtipných okamžiků tam bylo, to se asi nedá popřít. A jinak celkem přepálená slátanina plná klišé a dialogů, které se dokonce ani v dabované verzi nedalo stíhat usledovat. "Mám... mám čas." Vážně?!?