castor

Kdo má kovovej kroužek na konci ptáka, měl by se klidit... Nakonec navazujeme tam, kde jsme skončili. Walt má v očích vítěznou jiskru, likviduje stopy, zatímco Skyler si definitivně uvědomuje, s KÝM sdílí jednu postel. Gus, výrazná postava z předešlé série, je pryč, ale přijdou jiní, podobně zajímaví. Zase je tu klasický start jako v minulosti – scénou vytrženou z kontextu. Takže vnímáme Walta, který má v kufru samopal a na hlavě vlasy. Každopádně byznys se znovu rozjíždí, jeho hlavní strůjce se ničeho neštítí. Pár divadelních představení před švagrem Hankem, nějaká ta vlaková loupež či poznámka o tom, že v Česku je největší poptávka po pervitinu než kdekoliv jinde v Evropě. Hank má pak při sezení na záchodové míse co dělat, aby nedostal infarkt (W. W.). Od té doby je highlightů nespočet, ať už díky psychopatu Toddovi či Jessemu v díře. Závěrečná řada má skutečně nejkonzistentnější scénář, propracovanost postav a samotné budování napětí a konfliktů šlapou na jedničku. Takže jsem moc rád, že jsem vydržel, protože občas měli Gilligan a spol. opravdu namále. Dějové linky uspokojivě zakončené, klobouk dolů. Sebevědomé loučení. Ostatně 14. epizoda se na IMDb stále chlubí čistou desítkou v hodnocení.

Režisér Jan Pachl nevytvořil nic dějově závratného, ale má to fajn atmosféru, velmi dobré herce i šikovně včleněné archivní záběry. Sobeček „voe“ Standa je prosťáček a zbabělec, jeho hlavním cílem je osobní prospěch a zajištění. Každopádně je zpátky za volantem a při jedné z reportáží se seznámí s půvabnou Slovenkou, která by ráda viděla na vlastní oči Matušku nebo Goťáka. Sám (nutno zdůraznit poměrně jednorozměrný) Standa pak na vlastní oči uvidí, kam jeho chování „dotlačilo“ manželku Míšu, zároveň dál jede na vlně bonzáctví a jeho další „obětí“ se stává režisér Klepl, který vystřídal cynickou režisérku Geislerovou. Právě ten se nedobrovolně dočká krycího jména. Dál se poměrně mizerně pracuje s vedlejšími postavami, zůstává odlehčená atmosféra s oplzlým humorem, kdy dámy zůstávají jen coby ty, které ochotně a kdekoliv roztáhnou nohy, i když v závěru nám to dějově (dobově) lehce zhoustne. Jiří Dvořák výborný.

Registrační číslo 25085, krycí jméno Volha. Manželka Míša je naivka, Lanďák si dál zahrává s režimem a Standa nesnáší, když se nad něj nějakej studovanej povyšuje. Snad jen produkční Pepa Horáček, který má bráchu ve Vídni, je podle Standy nohama na zemi. StB mu ovšem nebude zobat „jedna paní povídala“, potřebuje tvrdá data. Zatímco nový byt se stále nedaří, za přímluvu dostane Standa Volhu a nastupuje do redakce humoru a lidové zábavy. Jenže brzy nabourá generálního a musí se pakovat na vrátnici. Po něčích zádech se tak musí zase vyškrábat nahoru. Výtky mám i napodruhé, zase trochu variujeme situace z minula, ale už to není tak umělé a vyprávění tolik nešlape vodu jako posledně. Pochvala pro maskéry, architekty, kostýmní výtvarnice… Všechny ty široké kravaty, šílené dekorace, skleničky na hořčice, východoněmecké tapety nebo umakartová jádra jsou úžasné. Klára Melíšková výborná.

Standa Pekárek poprvé tak trochu rozdělil diváctvo. Někdo hůř rozdýchává stvrzování stereotypů, protože pánové tu jen chlastají a mluví jak dlaždiči, dámy zase na mrknutí roztahují nohy, kameramani pak prdí ostošest. Celé je to takové groteskní a dlouhé, holt tvůrci chtějí představit všechny postavy a ukázat určitou platnost i do současnosti. Protože také dneska je spousta jedinců, kteří udělají cokoliv, aby se někam vydrápali. Trošku uskákané, ale jistá tehdejší přetvářka a upocenost tam jsou. Pekárek se (zatím) ukazuje jako neškodný mluvka, který za celý život přečetl akorát Klapzubovu jedenáctku, který občas stojí za nějakou tou šmelinou a který dámám nabízí nachcanou klouzačku. Právě nastoupil coby šofér do Československé televize a věří, že jednou bude vozit i toho Goťáka. Ve Volze, samozřejmě. Kryštof Hádek výborný.

Já prostě moc nemusím, když je něco zatraceně čvachtavé a brutálně cool. Hrozně rychle se to totiž (čest výjimkám) okouká a občas to doslova nudí. Boy Kills World místy předkládá nevyrovnané tempo i rychlý (zmatený) střih, neustále pak vnitřní videoherní hlas, který dává filmu možná trochu jiný level, ale mně spíš vadil. Stejně jako skutečnost, když se tvůrci snaží tlačit na emoce nebo si někde za půlkou vzpomenou, že by mohli jinak pracovat s postavami. Zase je to o pomstě, zase je to o přepáleném násilí. Za pomstou jde hošan zmrzačený coby dítě, který tehdy přišel o rodinu a v ústraní se o něj postaral tajemný chlapík. No, postaral, prostě mu dal krušnou školu života a udělal z něj vraždící mašinu. A pohlídá, aby na pomstu nadešel ten správný čas. Akce je nespoutaná i nápaditá (struhadlo se dá kreativně využít), ale není to tak, že bych si chtěl jednotlivé scény přetáčet znovu. Bill ze slavné švédské herecké famílie Skarsgårdů se snaží a trochu to celé připomíná béčkovou šlehu Deva Patela, který se nedávno rovněž mstil a evidentně taky nechal v tělocvičně kýbl potu a nějakou tu kapku krve. Ten ode mě každopádně dostal o hvězdu víc.

Nevím proč, ale sebelítostivý a vypočítavý cizopasník jménem Simona Peková (Přišla v noci) mě lákal víc než jiná silná ženská hrdinka: Matylda. Nakonec vyšlo filmové setkání i s touhle matinkou a právě ona doslova naruší život svému synovi, spořádanému rozvedenému exekutorovi. Stejně jako Peková i Regina Rázlová představuje spontánní živelnou ženu, u které se ovšem objevují symptomy Alzheimerovy choroby. Navíc za podivných okolností přišla o byt a systematickému a emočně chladnému synovi Karlovi nezbývá (zatím) nic jiného, než vzít matku k sobě. Nástup nemoci je navíc plíživý, takže některé kroky syn připisuje matčině spontánnosti až ztřeštěnosti, posléze začnou dle očekávání vyplouvat staré rodinné křivdy. I Přišla v noci pracuje se silnou ženskou postavou i s tématem mezigenerační odcizenosti, přičemž vytahuje i další těžké motivy. Pár přehmatů tam určitě bylo: kupříkladu chování zaměstnanců pečovatelského domova, okatě soustavné přešlapy vnuka, parodická návštěva sociální pracovnice i fakt, že některé vedlejší postavy působí poměrně neživotně. Každopádně skoro každé Karlovo řešení či rozhodnutí má dopad i na další členy rodiny a jejich vzájemné vztahy. Zatímco Karel Roden už je pár let vládcem českého filmu, Rázlová dokazuje, že je škoda, že byla roky mimo filmové dění. Právě oni dva jsou hlavním důvodem, proč si tenhle kousek pustit. Celkově krapet schematické, předvídatelné a manipulativní, protože jediná správná cesta postarat se o nemocného příbuzného je přece doma, ale čtyři hvězdy dám rád.

Chlapík, u kterého jde od poloviny 90. let zodpovědně říct, že si umí zatraceně dobře vybírat role, protože v jeho kariéře bychom našli jen málo průměrných nebo opravdu špatných filmů. Pokud přišly, často to byly nějaké ústupky nebo štěky ve snímcích svých přátel. Významní tvůrci ho oslovovali hned na počátku kariéry, takový Francis Ford Coppola ho coby čerstvě dostudované právnické ucho přivedl do soudní síně, příležitosti se nezalekl a ještě tentýž rok (1997) si střihl roličku u svých přátel Kevina Smithe a Bena Afflecka (Hledám Amy), aby s druhým jmenovaným vzápětí triumfoval s Dobrým Willem Huntingem. Srdeční záležitost. I následující dva roky měl díky Zachraňte vojína Ryana, Hráčích či Talentovanému panu Ripleymu nesmírně silné. Nepolevoval a na počátku nultých let byl součástí první série (kolektivní Dannyho parťáci), aby vzápětí dokázal, že sám utáhne i jinou sérii (akční naháněná s Jasonem Bournem). A Damon přitom (údajně) zůstává normální, nenabubřelý a velkorysý vůči kolegům, nezastiňuje je, pokud nemá hlavní roli. Nadále si jej vybírají výrazní tvůrci (Scorsese, Eastwood, Nolan, Ridley Scott či Soderbergh, se kterým spolupracoval rovnou osmkrát). Samozřejmě znovu velmi oslavující, o názorech či postojích daného herce se nedozvíme nic. Navíc trojice publicistů tentokrát blábolí možná krapet víc než jindy, zase hovoří o nějaké památné scéně, kterou si ovšem obrazově nepřipomeneme.

Je to, jak když člověk hladový vleze v cizím městě do nějaké restaurace, divně to v ní zapáchá, chvíli váhá, přeci jenom usedne, stůl je upatlaný, dlouho nikdo nejde, jídelní lístek nezaujme, servírka otrávená, pivo má výraznou podmíru, ale furt to pro hosta nejsou takové varovné signály, aby se zvedl a zmizel. Jennifer Lopez tu zoufale naráží na své herecké mantinely, i když oceňuju, že se snaží. Zelené plátno jí místy láme vaz. Simu Liu je podobný průšvih. Trikově je to nevyrovnané, scenáristicky bez nápadu. Dějově se tu vypisovat nebudu, protože překvapit tvůrci nedokážou. Unylá režie Brada Peytona dala prostě vzniknout rutinní přeplácené blbůstce, která drze vykrádá jiné a lepší sci-fi filmy a která je zároveň otravně dlouhá. Vesmírná nuda.

Pro Meg Ryan šlo o určitý boj proti škatulce ze Samotáře v Seattlu. Chytla se úplně jiného lana a přijala roli sobecké a nepříjemné alkoholičky, toho času ale především matky od rodiny, kterou svou závislostí solidně ničí. Pořád je to ale jen pokus o psychologické drama, protože ač se všichni (doufejme) snažili, pořád je to zbavené všech ostrých hran a skutečně vypjatých konfliktů. Navíc má velmi průměrnou režii a velmi průměrný scénář, který si toho ukousl moc, takže líčí poměrně dost problémů, ale každý tak nějak zjednodušeně.

Kriminalisté chodí po bytě, vnímáme předčítání policejního spisu, hrůzu nevidíme, sledujeme jen vyšetřovatele a jejich reakce na to, co vidí. Vzápětí se rozbíhá hlavní linie seriálu. Říjen 1981. Stejní kriminalisté a jedna máma, která se nevrátila z večerního koncertu domů. Znásilněná, uškrcená. K výše uvedenému se ale ještě vrátíme. A nejen k tomu, verzí sociopatického zla bude víc. V každé epizodě (většinou v prologu) totiž řešíme další varovné případy sexuálního násilí. To klíčové je ale dané: Láďa Hojer a jeho vraždy. Nízké IQ, samotář, bez kamarádů. Popleta, prosťáček, ale také agresivní hovado. Nevinných dívek „mu vonělo“ víc. V centru dění pak rovněž legenda pražské mordparty Jiří Markovič, klidný a bystrý chlapík, který se rád zakousne do chleba se salámem od manželky, rád si zahraje biliár s kamarádem psychiatrem a moc rád by, aby se mladé ucho Adam Mišík naučilo klepat. S nějakou čtvrtou epizodou trochu začne vadit loudavé tempo, stejně jako opakování určitých motivů či výslechů. Seriál by asi zkrácení snesl. Někomu může i vadit, jak se jeden dostává druhému pod kůži a vyšetřovatel začíná s vrahem až soucítit. Pozorujeme jakousi podivně přátelskou náladu mezi oběma muži, kdy jeden z druhého postupně tahá přiznání k sérii zločinů, zatímco ten se raduje jak malé děcko, že mu někdo (konečně) věnuje pozornost. Každopádně civilní dialogy, dávka cynismu i černého humoru, dobová výprava, sugestivní atmosféra, velmi dobří herci (nejvíc mě bavili Petr Uhlík a Václav Neužil) a absolutní reklama na rakovinu plic.