castor

„Proč se do bitvy ženou jen ti, kteří doposud v žádné nebojovali?“ Co si budeme: opakovaně tu někdo prosí o vlastní smrt, klíčová je oddanost a čest, pak je zase třeba myslet na vlastní odkaz či být otrokem svých rituálů. Respektuju danou kulturu, ale fakt místy zvláštní oddíl… Mračna se nadále stahují, Toranaga proto požádá svého bratra o spojenectví, ten ovšem přispěchal se vzkazem o velezradě. Toranagu by čekala poprava, většina jeho mužů by „absolvovala“ rituální seppuku. Celou dobu tak čekáme na jeho rozhodnutí. Kluk mohl vyhrát svou první bitvu...

Politika to brzdí. Ten či onen (víceméně z první epizody, takže jsme už trochu pozapomněli) posilují svůj vliv v Ósace, z jednotlivých jednání Rady regentů nemůžou mít na pobřeží radost, Toranaga tak bude muset udělat klíčové rozhodnutí. Andžin je za svoje předešlé hrdinství jmenován generálem dělostřelectva a Toranaga mu udělí hodnost vrchního admirála. Dozvíme se něco z dětství a dospívání Mariko, zrovna tak z jejího zklamání z manželství. Andžinovo uvolnění nijak zvlášť „zajímavé“. Zatímco Hiroyuki Sanada předvádí tradičně silný výkon, Cosmo Jarvis ztvárňující muže taženého okolnostmi je pořád lehce nemastný.

Mistr Toranaga je zpět a rozhodně nemá radost z toho, co jeho synek posledně udělal. Vrátil se také manžel Mariko, kterého všichni považovali za mrtvého. Právě loajální Mariko má setrvat v Johnově domě, bude tak sloužit oběma. Holt doma bude zřejmě dusno. A když se k tomu při večeři přidá saké… Andžin navíc nadále opouští standardní „evropský“ způsob života, ale přijdou momenty, kdy to bude těžké: „Život pro vás nemá žádnou hodnotu. Jste otroky těch svých scestných rituálů.“ V závěru je patrné, že zase přijde na řadu politické manévrování… ještě předtím tu ale někdo stihne někomu důležitému podruhé zachránit život.

Víc vnímáme rozdílnost kultur, jiné rituály, jinou etiku, jiný řád. Ale za mě to není úplně o tom, že bych prahnul po odhalování dalších míst a postav. Respektuju, že knižní předloha má přes tisíc stran, ale ocenil bych, abychom už nikam moc neutíkali. Andžin pomalu buduje své japonské jazykové dovednosti, Japonce má naučit evropskou taktiku boje a navrch mu byl přidělen dům, štědrá mzda i společnice. Jeho zájem ovšem směřuje jinam. Vidle do mnohého navíc hodí Toranagův synek, který se chce zřejmě dorovnat otcově slávě. S Cosmo Jarvisem (respektive jeho herectvím) to mám nahoru dolů…

Skvělá výprava, zvuk a kostýmy, charismatičtí herci a permanentní mlžný závoj japonských břehů. Anglického lodivoda Blackthornea, tedy barbara Johna čeká přesun z Ósaky do rybářské vesnice, kde bude podle mistra Toranagy v bezpečí. Sám nadále čelí nepřátelství členů Rady regentů. Blackthorne postupně opouští pošetilost západního „civilizovaného světa“, který si nárokuje daleké území a nutí mu křesťanskou víru, vlastní řád a kulturu. Postupně si tak získá důvěru Toranagy a vstoupí do jeho služeb. A navíc má nově vycvičit zámořský oddíl za použití zbraní ze své lodě. Akce je podstatně víc, bitevní pasáže zvládnou ohromit. Pořád jde nicméně o sérii, která svou rozmáchlostí představuje poměrně těžké sousto.

Rozplétání zahuštěnějšího příběhu pokračuje. Barbar se dostává do Ósaky, což ještě víc rozdmýchá už tak napjaté vztahy. Víc prostoru dostává Mariko (půvabná Anna Sawai), kterou mistr a mocný válečník Toranaga využívá jako tlumočnici, a která zároveň stojí mezi novým náboženstvím a rodnou kulturou, která křesťanství odmítá. Skvělá výprava, zvuk a kostýmy, charismatičtí herci a všudypřítomná hrozba smrti. Omotaného mě tvůrci ještě nemají, ale druhý díl už si mě získal. Cosmo Jarvis se snaží, ale místy krapet přehrává. Řádění vražedkyně fajn. A režisér dvou úvodních epizod Jonathan van Tulleken má oko pro poutavé obrazové kompozice.

Přečkali mor, spoustu bouří, obstáli v boji s hladem, kdy museli okusovat telecí kůži z lan. Dvanáct námořních tuláků, kteří připlouvají roku 1600 v zuboženém vraku k břehům Japonska. Vřelé uvítání to rozhodně není, protože na pevnině se politikaří, tahá za nitky a především bojuje o moc. A pochopitelně se v tom všem rovněž najde prostor na věčný náboženský konflikt. Navíc drzost a nerozum anglického lodivoda Blackthornea ničemu napomáhá, nerozumí ani slovo, chrlí nadávky a věří v následující rána. Zatím je to i z mé strany takové oťukávání, protože ač jsou kulisy či kostýmy skvostné, stejně jako výprava, tak orientace mezi postavami je lehce obtížnější a samotné dialogy nestrhnou. Tempo krapet rozjímající.

Platilo to tehdy, platí to i nyní. Pro někoho prostě srdcová blbina, za mě jen blbina. Se vším, co k pitvořícímu se Benu Stillerovi patří. Když už něco hodně střeleného, většinou se mi do noty trefí Adam Sandler (Klik, Zkus mě rozesmát, Když si Chuck bral Larryho). Parta dobráckých outsiderů z malé tělocvičny proti kolosální síti luxusních posiloven. Rozhodnout má mezinárodní turnaj ve vybíjené… jak to se záchranou tělocvičny s finančními potíži asi dopadne? Humor jede na absurdní otáčky, herecké nasazení je maximální a výsledek přesně odpovídá tomu, jak se film jmenuje a kdo za ním stojí.

Vždycky se mi líbila Pittova filmová cesta. Zaujal velké (talentované) tvůrce, i přes podezřele pěknou tvářičku se proslavil v náročných partech a zajímavých projektech. A prakticky neměl hluché tvůrčí místo. Film ho učaroval v dospívání zřejmě hodně hluboko, jinak by těžko nechal dva týdny před dokončením vysokou školu a vydal se vstříc zábavnímu dobrodružství. Začínal s reklamami, s nedůležitými televizními filmy a seriály. Dlouho ale nic zásadního nepřicházelo. Zafungovalo až doporučení Geeny Davis, díky které získal malou, ale klíčovou roli v Thelmě a Louise. Následovalo pár hezounků a frajírků, ale vždycky se cítil líp v temnějších či náročnějších partech. A ta pravá rebelie přišla pochopitelně s Davidem Fincherem. Trio blábolistů (teda publicistů) jaksi přeskočilo 12 opic či Babel (jen plakáty), znovu je to z jejich strany vesměs obdivné a chvalozpěvné. Opět tak chybí nějaký protipohled. Každopádně klobouk dolů v kolika generačních nebo kultovních dílech se objevil.

Nevím úplně proč, ale viděl jsem to snad už čtyřikrát a při každém opětovném shlédnutí mě prostě cosi nalákalo, že bych se k téhle látce odhalující tajemství rudé planety měl vrátit. Stejně jako Brian De Palma úplně nepřečkal bez újmy kritické reakce, ani z první vyslané mise na Mars nikdo nepřežil. V čele té záchranné jsou taková esa jako Tim Robbins nebo Gary Sinise, ale nohy jim podkopává mizerný scénář, vylévání pocitů po kýblech, neuvěřitelné filozofování a množství nudných scén. Pár minut opravdového napětí se přeci jenom dočkáme, potěší i některé exteriéry, kdy barevné duny musely představovat obří filmovou konstrukci. Každopádně když výpravnou sci-fi, tak prosím třeba ujetý a emocemi nabitý Armageddon.