castor

Snažil jsem se, snažil a navíc mám tuhle řezníkovskou sérii poměrně rád, ale na víc to vážně nevytáhnu. Čtvrtý díl je logickým krokem vycucat z téhle kravinky další dolary. Za kameru si stoupl režisér už mizerné trojky (Declan O´Brien – natočí mimochodem i páté pokračování), hlavní hrdiny vytáhl z lesa do léta zavřené chátrající psychiatrické léčebny uprostřed zasněžené krajiny. Jak jinak, než bez mobilního signálu. Povinnou ukázku několika párů koziček si odbydeme hned po úvodním (poměrně zdařilém) prologu. Herecká dřeva se pak přesunou na chatu, osud a scénárista tomu ale chtěl, aby si mezitím nuceně zaskočili právě do léčebny, kde ale přebývá i partička, která má vřelý vztah k lidskému masu. Pokud první a druhý Pach krve nabízel ryzí brakovou zábavu, z které se vyklubal místy originální mišmaš, ve kterém se kamera pečlivě zajímala o partie lahodící pánskému oku, tady je to velká bída. I když jde zřejmě o nejkrvavější díl série, málo se snažil hlavně scénárista. Společně s O´Brienem do maximálního extrému vytáhl nelogické kroky postav (kterých je poměrně hodně, aby alespoň něco smysluplného vymyslely), což shazuje všechno kolem (vše tak vypadá asi, jako kdyby se před vámi svlékla krásná ženská, vy vzali noviny a šli si číst na záchod). Ve finále se tak alespoň mladí řezničtí učni podívají, jak se (až bude nejhůř) porcuje lidské maso, gastronomičtí labužníci se zase inspirují masovým fondue. Pětkou se snad tvůrci proberou!! Stále doufám a věřím..

Hodně drsné cvičení. Ils místy skutečně nedá divákovi vydechnout, atmosférické vyspělé divadlo stojí prakticky jen na dvou sympatických hercích (Olivia Bonamy navíc umí místy pořádně podráždit) a prosté zápletce. Partnerská dvojice, učitelka Clémentine a spisovatel Lucas, si užívá života na v lesích opuštěné vilce, když se zvenku najednou začnou ozývat nepříjemné zvuky. Právě práce s nejrůznějšími ruchy a autentickou atmosférou jsou největší devízou rumunsko-francouzského snímku. Navíc nejsme svědky žádných krvavých orgií, se kterými pracuje třeba námětově podobné Jezero smrti, postavy prostě jen unikají před neznámým zlem, naslouchají za dveřmi, rozhodují se podle zavrzání dveří. Přesto to funguje na výbornou!! Jen ve finále je docela škoda, že se děj dostane z rozvrzaného domu, přesto ani už trochu „z nouze” závěr výslednému dojmu nijak zvlášť neškodí. Hodnocení se navíc možná odvíjí i od toho, s kolikami lidmi se na film díváte.. já trpěl sám!!

Tohle si dám vždycky rád.. Nevtíravý a velmi příjemný náhled do zajímavých kultur, okořeněný velmi civilním komentářem pánů Donutil/Bartoška. Sympaticky krátké, funkční, trefné, doplněné podmanivou hudbou. Tvůrci navíc téměř každý díl stihnou ovonět jídlem, atmosférou ulic, pamětihodnostmi a zvyklostmi lidí..

Meryl Streep dle očekávání válí, ale kolem ní se to místy bortí jako domeček z karet. Knihu jsem nečetl, ale její filmová podoba jakoby místy netušila, jak správně „nastartovat“ diváka. Jako jeden z nich nebudu sypat hvězdy jen proto, že film sklidil nemalé množství filmových ocenění a pochvalných poplácání po ramenou. Na mě je až příliš sterilní, nenápaditý, akademický a nebýt vzpomínek na minulost, nebudu mít už nikdy důvod se k tomuhle křehkému dramatu vracet.

Název si o tom sám říká. Neuvěřitelně Špatně & Nesmírně Nudně. Bez uvěřitelných emocí, bez nápadu, bez tempa, bez přidané hodnoty. Tohle „velké“ dobrodružství, které rozpoutá přítomnost Toma „kde jsem se to sakra v posledních letech ocitl“ Hankse na nesprávném místě, může snad potěšit jen přítomností Maxe von Sydowa a nevytahováním americké vlajky na každém druhém rohu. Prostě tu otravně zvídavé, přecitlivělé a uječené dítě rok po tom „nejhorším dni“ najde u otce v šatníku klíč a na obálce nápis, v té jeho malé protivné palici se hned zrodí domněnka, že jde o součást hry, kterou s otcem (který mu jako jediný skutečně rozuměl) nestihl dotáhnout do konce. A teď ji probůh chce vnutit divákovi. Světe, div se, to je celé. Předložené je to jako nezáživné pobíhání po Central Parku a dalších místech New Yorku s nemluvným německým přistěhovalcem, kdy v každých dveřích čeká teplá a chápavá náruč. A navíc se tu plýtvá talentem Johna Goodmana. Nutno podotknout, že pár režijních (střihačských) nápadů tu Daldry má, ale jinak je to jeden z nejzbytečnějších filmů posledních let!! Když citově vydírat, tak třeba Sedmi životy.. tady to rozhodně nefunguje. Třikrát fuj..

Čas a s ním i roky neúnosně běží, s nimi se pomalu vytrácí i skutečné hodnoty. Zestárlý pár varietních tanečníků se přesto objeví na podiu, stihnou zavzpomínat na staré dobré časy a zároveň představit italského tvůrce Federica Felliniho zase v trochu jiném světle. Ve finále ale nic, co by nějak zásadně posílilo můj vztah ke kinematografii..

Musím uznat, že jsem nejprve tak úplně nepochopil, co chtěl touhle story Tony Kaye říct. Jeho rozhodně nejuznávanější ostře sociálně kritický Kult hákového kříže (ostatně nic jiného od něj k nám nikdy ani nedoputovalo) přesně věděl, jakou cestou se chce vydat, lákal na mnohé (herci, scénář, kamera, hudba), tady uhrane hlavně výkon Adriena Brodyho. Chtějí lidé druhou šanci? Stojí o pomoc? Zaslouží si uznání skutečně každý? Neotřelý vypravěčský styl ale skrz naskrz kritickému tvůrci rozhodně zůstal. Obouvá se prostřednictvím zastupujícího učitele Henryho do moderního systému školství, nicméně nejen z toho bude mít divák slušný splín. Detachment si nebere servírky u řady společenských problémů, nakonec se soustředí a předkládá hlavně hodně intimní zpověď prázdného kantora, kterého stíhají existenční i rodinné problémy. S dokonale soustředěným Brodym, rudými flashbacky, netradičními úhly kamery a nezodpovězenými otázkami se řítíme do záhuby, tu a tam přesto nějaká naděje vysvitne. Navíc má zmiňovaný původem Newyorčan pořádné herecké štěstí – po Pianistovi totiž chytil druhou životní roli. Nutno podotknout, že zcela zaslouženě!!

Improvizace má vždycky dvě tváře. Určitě ale v současné nabídce televizní zábavy to lepší, ale že bych na to chtěl každý týden s ovladačem v ruce čekat, tak to určitě ne!! Přesto sympatický a odvážný pokus o něco jiného - navíc posádce před obrazovkou vychází, i když ne vždycky!!

Nikomu nic nevysvětlovala, před nikým se neobhajovala a mlčky přijala patnáctiletý trest. Nyní je Julietta propuštěná zpět na svobodu. Zestárla, ale bolest v ní nepolevila. Il y a longtemps que je t'aime je francouzské civilní drama se všemi klady i zápory, které si lze v daném žánru jen představit. Inteligentní psychologická story jde místy na dřeň, i když netlačí samoúčelně na pilu, nechává jednotlivé scény dohrát a nechává diváka v nejistotě. Jindy ale, přiznejme si, selhává v přímém souboji s divákovými otázkami (možný SPOILER: Soudní znalci se nepídili po jejím motivu? U chlapce nebyla nařízená soudní pitva? Nikdo jiný o jeho zdravotním stavu nevěděl – otec, pediatr?). Pozitiva ale jednoznačně převládají, hutnou atmosféru a výborně napsané dialogy navíc ještě podporují herecké výkony, ten oduševnělý Kristin Scott Thomas a velmi soustředěný Elsy Zylberstein zvlášť!!

S divačkami téhle slátaniny bych chtěl HNED po projekci vážně strávit nějaký ten volný čas.. Jít s nimi nakupovat, poklábosit na kafe nebo třeba na diskošku musí být vážně pekelný zážitek!! Uff..