castor

Zákazník má přání, geniální padělatel uměleckých děl výzvu přijme, i když jde o samotného Rembrandta. Ovšem pak se do svého díla zamiluje a i když mu má zakázka přinést půl milionu dolarů, couvne. A to především proto, že zákazníci nedodrží dojednanou úmluvu. Dostane se do úzkých, navíc se mu snaží přišít podezření z vraždy. Z první půlhodiny zaujmou snad jen přednosti modelky v jeho bytě a pak jiné přednosti v bytě „studentky“ umění. Průměrný režisér John Badham znovu solidně využívá poměrně atraktivního prostředí (jindy kupříkladu akrobatický parašutismus v Zóně úniku, případně jednu lokalitu a reálný čas pro vraždu V poslední chvíli), znovu ale jeho dítko trpí nedotažeností, utahanými scénami i množstvím logických chyb.

Buď je to dobou (přeci jenom britská verze odstartovala už v roce 2016) a exotů mezi účinkujícími přibylo, nebo víc na pilu tlačí při „výběru“ tvůrci. Neříkám, že by heterosexuálům už pomalu odzvonilo, ale queer populace jednoduše sílí. A je to znát i tady. Italové (oproti třeba Norům) vsadili stejně jako Němci na přitažlivou moderátorku, zbytek zůstává stejný, včetně počtu boxů (někde jejich počet stáhli na pět). Nestandardní seznamku, kdy kamera najíždí detailně na vše, co dotyční na těle mají, už divák nesleduje s němým údivem – prostě si zvykl. A pokud dám právě všechny ty výstřednosti stranou, tak za sebe vnímám jedno klíčové pozitivum: zejména mladí lidé, kteří mají v hlavách sténající pornoherečky a neutahatelné hřebce, reálně vidí, jak vypadají přirozená lidská těla.

Rok 1988. 15. července poprvé. Univerzita v Edinburghu. On je pohledný, ona jízlivá intelektuálka. On je prachatý děvkař, ona trochu snílek. On je bohém, ona má spisovatelský talent. Setkávají se na promoci. Mají si co říct. Vypijí lahev vína. Dexter jako správný gentleman doprovodí Emmu domů. A skončí s ní pod peřinou, ale jinak, než si zprvu představoval. Zdá se ovšem, že chtějí na své životní dráze úplně jiné věci. Nebo ne? A my tušíme, že okolo sebe budou kroužit pěknou řádku let. Jednou dole, podruhé nahoře. „Vždyť jsi složitej asi jako dvoudílný puzzle pro předškoláky!“ Od začátku svěží, milé a vtipné, jen mi kazilo dojem, že jsem si dal dvě a dvě dohromady a připomněl si jméno spisovatele Davida Nichollse. Tudíž jsem znal filmovou adaptaci a tušil rozuzlení. Nicméně seriálová forma dává prostor příběh lépe rozpracovat a více se s hrdiny sžít. Každá epizoda funguje jako časová schránka, která tak nějak zahrne podstatu konkrétního roku v jejich životech. A daří se to… Z detailů pochopíme, co se stalo, z náznaků vypozorujeme, co se asi bude dít. Pokaždé jde o milou půlhodinku, plnou sarkastického britského humoru, nostalgického vzpomínání, ale určitě ne nějakých hlubokých emocionálních příkopů a odkrývání zásadních životních pravd. Prostě fajn. Stejně jako dobové detaily, soundtrack a samozřejmě výborné herecké výkony Lea Woodalla a Ambiky Mod, navrch baví i vedlejší postavy (Sylvie, šprýmař Ian…). Celkově autentické, hořkosladké, nečernobílé.

Že ti Češi ty kastrůlky, pánvičky a mixéry v posledních letech tak milují… Tam se blanšíruje, tam se konfituje, tam se nenandává jídlo, ale vznešeně probíhá plating. Porota zvedá obočí, moderátoři jsou za chodící časomíru a soutěžící ladí svůj pokrm do poslední vteřiny. Netuším, proč by mělo být Česko na grilu, ale zatím je to nemastné, neslané a samotný Zdeněk Pohlreich se buď rozehřívá nebo bude jen otráveně pochodovat mezi začouzenými soutěžícími.

Skomírající fenomén, který už neměl moc o čem vyprávět. A divák se mohl oprávněně obávat, jaké infekce si už tahle parta krví, sekrety sliznic, slinami či spermatem stihla předat. Je tu jiný svět, ten pracovní. Potíže a trápení jsou ještě nezajímavější, oživení má přinést Noah Hunter (ztvárnil ho Vincent Young), který se postupně solidně vybarví, a především svobodná matka Carly Reynolds (ano, Hilary Swank, která si o nějaké dva roky později odnesla svého prvního Oscara). Na dva díly se objeví i Jessica Alba, ale prostě už dávno nestačí kastrol s oschlými zbytky zalít vodou, posolit, převařit a čekat, že si divák zase pošmákne.

Románek mezi Brodskou a fotografem byl mimo od začátku, nijak neprotínal do života hlavního hrdiny, teď tu navíc máme vsuvku s nahou fotografií. Zbytečnou vsuvku, nicméně aspoň je hrdinčina natvrdlost patrná. Nijak jsem v průběhu série neoceňoval Filipovu sestru v podání Natálie Řehořové, takže napravuju. Určitě si pozornost zaslouží. Stejně jako viditelný přerod Pavla Řezníčka coby otce, který dávno neřeší jen dlaždice a cyklistiku. Každopádně jsem nějaké výrazné (či lépe zajímavé) odlehčení v linii Filipových rodičů neviděl, ale tvůrci ji uzavřeli (docela) se ctí. Klíčová je tu nicméně ústřední dvojice, kdy on má poněkud mizerné prognózy (nejeden díl umně osciloval mezi sebevědomím a pocitem bezmoci) a ona možnost studovat módní návrhářství v zahraničí. A místy to vypadá, že si vyměnili role s rodiči, protože se v pár momentech chovají poměrně hloupě. Naštěstí je hrají Filip Březina a Alžběta Malá, kteří jsou skvělí (ona ještě krapet lepší). Závěrečné belhání po nemocniční chodbě ale raději nechám bez komentáře.

Role se otočily, Hanka je po dědově smrti nerudná a připomíná Filipa v jeho „nejlepších“ časech. Pomoci má připomínka milovaného prarodiče v Itálii. Podaří se. Jen ta idylka u moře nemusela být toliko prokládaná ňadry Alžběty Malé, to už bylo fakt komické. Stejně tak „americká“ je i euforie kolem kampaně. Asi je všem jasné, proč je potřeba transplantace kmenových buněk. Nebudu už ani moc kritický vůči mladíkovým rodičům, Řezníček už jakousi proměnou z chlapíka zahleděného do velikostí a tvarů dlaždic prošel, lepší chvíle má i Brodská. Pořád jde ale o poměrně mizerně napsanou postavu. V případě úprku z nemocnice se dalo určitě zatáhnout za ruční brzdu.

V nejhorším období života ho potkalo to nejlepší. No, uvidíme, kdy se bude Filip zase chovat jako debil a celé to s úžasnou Alžbětou Malou pokazí. Nicméně teď „slaví“ měsíc bez rakoviny, mimochodem jeho otec Pavel Řezníček je při tomhle úvodu výborný. Následně žezlo přebírá neméně skvělý Jiří Bartoška, který nechce podstoupit náročnou operaci při vědomí. U některých pasáží předchozích epizod bylo lehce cítit, že scénář vznikl v jiném prostředí (původní verze belgického seriálu Gevoel voor Tumor), autor knihy Leander Verdievel se podílel i na české verzi scénáře, uznávám ale, že celkově jde o citlivé uchopení. Snad jen soucitnější mohli být tvůrci v případě druhotné linky Filipových rodičů, která prostě zabírá moc času. Trubka Jarka se nechává nafotit a její dlaždice dostane zatraceně lákavou slevu.

Už před deseti lety (Pod kůží) britský režisér Jonathan Glazer v mých očích jasně ukázal, jak si nepředstavuju vyplnit volný večer. Byl chladný, nevstřícný, divný. Moc dobře chápu, co chtěl říct tentokrát. Rudolf Höss, první velitel vyhlazovacího tábora v Osvětimi, jeho početná rodinka, jejich služebnictvo a velká zeď. Všichni vytlačují, co se za ní odehrává. Kotle valí, plameny osvětlují noc, vězni pláčou či křičí, občas někdo vystřelí. Velkorysou rodinnou zahradu permanentně hnojí lidský popel, zatímco papá má být přeložený k jiným úkolům. Rodinka zůstává, die Mutter dál přehrabuje šperky či kožichy odvlečených židovských žen a já stále čekám, že se někam pohneme. Nikoliv. Prostě odměřená message o povaze jednoho šíleného období, ale pořád je tu také divák, který chtěl kromě precizního zvuku nebo postavení kamery i něco, kvůli čemu by si Glazerovu látku pustil třeba za 10 let znovu. Nestalo se. Prostě bych dílek jednotvárnosti nahradil dílkem dějovosti. A stejně jako jsem si po 10 letech opětovně nepřehrál Pod kůží, Zóna zájmu se rozhodně dočká stejného osudu.

Producentskému guru Joelu Silverovi se zřejmě zastesklo po starých dobrých časech a vzpomněl si na svou naivně poctivou limonádu z konce kouzelných 80. let. První půlhodinka je moc fajn. Vlastně se s přimhouřením obou očí pocitově dostaneme do let minulých, do ospalé díry, která má atmosféru, pokusy o hlášky, rozjíždějící se romanci a pár zajímavých postav. Jenže s přibývajícími minutami postav ještě zásadně přibude, nadhled jde do kopru, oldschoolovost vystřídá přepálenost a intenzita, a tak nějak nemile se to celé rozpadne. Z vytesaného toulavce Gyllenhaala s širokým úsměvem, který prostě jednou fatálně chyboval a moc neví, co se zbytkem života, je „najednou“ chladnokrevný vrah, stává se součástí oněch přihlouplých zápletek, které i sympatickou doktorku vytláčí na druhou kolej. Respektive na plátně sličná Daniela Melchior pořád je, ale jako kdyby nebyla. Hlavní záporák (a teď nemyslím Conora McGregora) je mimo, strážci zákona zrovna tak. Navíc uměle vyvolané barové rvačky prostě patří do jiné doby, chlapský výplach nevýplach, jednoduše už to nefunguje. Rádoby novátorské akční momenty (i dost rozpačitých CGI) a všelijaké rošády s kamerou baví tak z půlky. Ostatně stejně jako celá tahle divočina.