castor

Několikrát měl Walt příležitost rozvrácenou rodinu zachránit. Opakovaně vykládal, pro koho to všechno dělá, ale svými kroky to následně popíral. Teď je na konci své cesty a tým okolo Vince Gilligana po celou pátou sérii příkladně potvrzuje, jak efektivně postupovat při psaní scénáře. Walt to má celé dokonale promyšlené, nejprve se zastaví u starých (obchodních) známých, pak Lydii ochutí heřmánkový čaj, s vysvětlením navštíví rodinu a následně si zašpásuje s vojenským kulometem. Dějové linky jsou uvěřitelně ukončené, osamělý vlk si jde pro své vykoupení. Sebevědomé loučení.

Spoilery... Jesse skončil v díře, Skyler u výslechu, Walt se skrývá, Saul to samé. Zasazených ran bylo až až. Finále je za dveřmi a Walt se ocitá v opuštěné chatě v horách bez auta, bez televize, bez internetu, bez kontaktu s realitou. Se sudem plným peněz. Když bude chtít, může za měsíc dostat balík novin. Čas na přemýšlení a odpočinek. Každopádně sere se to všechno: Jesse vidí popravu v přímém přenosu a Walt dostane sprchu od syna. A Todd? To je prvotřídní psychopat.

Netvrdím, že jsem přestal dýchat, nicméně třináctá a čtrnáctá epizoda skutečně stojí za to. Už dávno není cesty zpět. Měsíce jsme poslouchali, že vše dělá pro rodinu. Ovšem přesně kvůli tomu, co dělá, o rodinu přichází. V jednom případě doslova. Říkal jsem, že tahle partička nácků okolo Todda ještě zamíchá kartami. A je to tady… Jesse skončí v díře a Walt kutálí svůj sud. Gradace posledních dílů je neuvěřitelná. Každopádně epizoda Ozymandias se na IMDb (jaro 2024) chlubí čistou desítkou v hodnocení.

Na začátku byl otec od rodiny, učitel chemie, obyčejný člověk, ze kterého se s postupem času stává velké zvíře organizovaného zločinu. Kdy sakra ta dobrota zmodrá? A není 76 % furt zatraceně málo? Walt se k vaření nehodlá vrátit, raději znásobí cenu na hlavu. A ta hlava patří Jessemu Pinkmanovi. A neváhá do koloběhu událostí znovu zaplést Andreu a jejího syna Brocka. Jesse s pány z DEA mezitím vytáhnou z rukávu prvotřídní léčku. No jo, když jde o prachy, Walt nezná bratra. „Marie, dostal jsem ho. Vinný do morku kostí!“ Silné, hodně silné.

Zřejmě nejproslulejší režisérka Hollywoodu. Nekompromisní kormidelnice. Adrenalin, násilí, atmosféra, sex. Vezme žánr a udělá si s ním, co uzná za vhodné. Žena hledající místo v jednoznačně mužském světě. A která svým válečným opusem Smrt čeká všude přepsala oscarové dějiny. Že rozumí chlapáckým tématům víc než mnozí akční specialisté, prokázala s Modrou ocelí. Průměrný thriller na páteční večer, který ovšem předznamenal, že s pořádným scénářem a vyšším rozpočtem svede (daleko) víc. Projevilo se to v dynamicky natočeném Bodu zlomu, který byl postavený na ambivalentním vztahu detektiva a jím stíhaného zločince, a v temné sci-fi detektivce z pera Jamese Camerona Zvláštní dny. V obou hraje emocionální působení nemalou roli. Dramatické momenty „nevytváří“, nechává v nich herce žít. Bývalí spolupracovníci se vracejí k natáčení a komentují její kroky, vesměs je to ale takové klouzání po povrchu. Prostě jen chronologicky poskládané významnější filmy, tradičně oslavující a v mnoha směrech lichotivé. Ale holt tak to v těchto případech (často) je.

Znovu chybí širší kontext, prostě jen chronologicky poskládané významnější filmy/postavy. A znovu velmi oslavující a v mnoha směrech lichotivé. Jeff Goldblum každopádně zaujme nejen svou výškou nebo vykuleným pohledem, prostě pokaždé dokáže přitáhnout pozornost. Dialogy odříkává specifickým způsobem, mistr nečekaných vsuvek, dalo by se napsat. Co řekne, je buď suše vtipné, zvláštně sarkastické nebo prostě nějak uhrančivé. Cronenbergova nekorektní Moucha mu podle mnohých měla přinést aspoň nominaci na Oscara, v 90. letech si užíval účinkování v komerčních peckách (oba Jurské parky, Den nezávislosti). V posledních letech upoutal velmi specifického filmaře Wese Andersona, který jej opakovaně obsazuje do svých úletů.

Docela hodně jsem okolo četl, že dotyčný či dotyčná po GoT sáhli po doporučení známých, stále víc si myslím, že šlo jednoduše o módní vlnu. Každopádně k PRVNÍ SÉRII: Dost se tu tlachá, dost tu vyskakují bradavky, dost se tu dělají ramena. Užvaněnců je spousta, každý druhý se tváří, že buď přespává v knihovně, nebo že jeho slova změní fungování říše Sedmi království. HBO s ambicí konkurovat kinoprodukci dospělým seriálem strhla davy, motorem mocenských zápasů několika rodů jsou a budou vztahy a intriky, já si teda ale na zadek nesedl. S dialogy se nešetří, trpíme ztrátami tempa, postav furt přibývá. Přiznávám, že jsem první sérii nedokoukal, nicméně mezi nimi vyniká Peter Dinklage, malá a vznětlivá Arya (Maisie Williams) či Emilia Clarke, na kterou není radno si vyskakovat. Naneštěstí je ale hned od prvních záběrů patrné, kdo bude absolutní klaďas a kdo ztělesněním sebestřednosti či úlisnosti. Docela je cítit i studiovost, o epičnosti v prvních dílech nemůže být ani řeč, neříkám, že to vypadá lacině, ale peníze šly spíš do rekvizit a kostýmů… každopádně od poloviny řady se dočkáme i vydatnějšího řinčení oceli. Asi by mě postupně čekalo něco „velkého“, ale prostě jsem se rozhodl, že si dovolím u toho nebýt. Takže ty tři hvězdy jsou za polovinu první série.

Texasan, který se v pravou chvíli zastavil a pokusil se něco se svou kariérou udělat. Matthew McConaughey totiž v jednu chvíli směřoval do zapomnění. Začínal v reklamách, velmi uvolněný a přirozený byl hned při svém debutu u Richarda Linklatera. O tři roky později utáhl velký film v podobě chváleného dramatu Čas zabíjet. Postupně se vypracoval. S ohledem na svůj vzhled si mohl vydělávat v akčních filmech nebo romantických komediích, on se ale nevydal jednodušší cestou a kývl na role, i když v nich hrál druhé housle (Kontakt). Kromě Zemeckise se potkal i s dalšími velikány (Ron Howard, Spielberg). Ovšem v nultých letech měl naopak vyhodit agenta. Energii vkládal do průměrných romancí a komedií. Byl v nich energický a okouzlující, ale pochopil, že musí něco změnit. Navíc i diváci na něj přestávali slyšet. Dal si pauzu a začal si vybírat jinak. Novou éru odstartovala inteligentní kriminálka Obhájce (2011), velmi přesvědčivý byl i coby Zabiják Joe. Definitivní návrat na vrchol představoval Klub poslední naděje. Následovaly další pecky, navíc nezapomínejme na televizní Temný případ. Zatímco předchozí série nabízely i třeba rozhovory s režiséry nebo životní postoje daného herce, tady se pořád střídají jen tři publicisté, což působí repetitivně a krapet utahaně.

Pokud si vyberu takovou profesi, tak moc nesedí (v úvodu) opakující se sdělení, že ji pozornost nezajímala, že o slávu nestojí. Ale postupně… Začalo to zpěvem, pak značnými úspěchy na divadle. Potlesk se jí nakonec zalíbil. Záhy se Meryl otevřel filmový svět a řadu let překvapovala tím, jak pečlivě si vybírala své postavy. K filmu se nicméně dostala tak trochu náhodou, bez dosavadních zkušeností přijala „kvůli“ svému někdejšímu snoubenci Johnu Cazalovi roli v Lovci jelenů. Vážně nemocnému, nutno podotknout. Roztomilá tvářička orámovaná závojem plavých vlasů a ne zrovna okouzlující (o 14 let starší) herec. Lásce ale neporučíš. Nebylo jí ani třicet let a Cazale zemřel. Zdrcující rána, že ji ani ta oscarová nominace nemohla těšit. O rok později nicméně přichází Kramerová versus Kramer (první Oscar), o další tři pak Sophiina volba (a další soška, tentokrát za hlavní roli). Evidentně měla ráda výzvy, protože v daných letech přicházely velké herecké úlohy. Často šlo o silné, komplikované i mnohdy nepříjemné ženy. Na počátku 90. let jí bylo přes čtyřicet, s obavami, zda budou takové role přicházet i nadále, vstoupila do jiných žánrů. Přišla bláznivá komedie Smrt jí sluší, dobrodružný thriller Divoká řeka, čistá romance Madisonské mosty, přesto úspěch slavila dál. Tvůrci jí nadále nabízely role bojovnic a neústupných žen. A i když sehrála nespočet postav, pořád dokázala překvapovat. Naopak samotný dokument se začal lehce zajídat, protože (trochu) dokola omílal to stejné. Přesto dobré.

Dětská lékařka, umělec, dospívající syn a malá dcerka. Normální rodina s občasnými mráčky. Jenže pak se na sněhem zasypané zemi objeví mrtvé tělo dívky. To, co bylo předtím, už nemůže být stejné. U domu Meryl Streep a Liama Neesona se totiž objeví policie a hledá jejich syna, který měl být tím posledním, koho s mrtvou dívkou viděli. Zatímco matka má o nezvěstného potomka obavy, otec nelení a zničí vše, co objeví v kufru auta… První půlhodina je moc fajn, tvůrci se zajímají o vztah rodiny k pravdě a o její vyrovnávání se s tím, že všechno může dopadnout tak, jak si nepřejí. Místy vznětlivý otec chce syna chránit za každou cenu, naopak matka věří síle pravdy. Jak ale minuty plynou, mnohé se začíná sypat. Vnitřní morální konflikt rodiny je uchopený místy dost jalově, prvním výraznějším přešlapem je návštěva syna rodiči ve vězení pro mladistvé, hned ji následuje synovo přiznání souvislostí u večeře… Dramatičnost příběhu tak v mých očích postupně klesala. Režie Barbeta Schroedera je poměrně rutinní, navíc s ohledem na to, jaká herecká esa měl k dispozici, tak je i docela zvláštně vedl, jak kdyby nevěděli, co přesně hrát. A nakonec působí, že se ve svých postavách ani necítí dobře. A divák se zase necítil dobře s nimi.