Matty

Aneb Ládi Kerndla výlet do rumunského Banátu. Esteticky i obsahově Ostrov dokonale zapadá mezi bulvární portréty slavných (resp. těch, kteří by slavní ještě chvíli být chtěli), ačkoli přesnější žánrové zařazení není jednoduché a nejspíš v něm neměli jasno ani tvůrci. Na psychologické drama jde o dílko ostudně zjednodušující – hrdina neprodělává žádnou proměnu a na konci se zdá být stejně nezpůsobilý žít bez osobní kuchařky a pradleny jako na začátku. Na speciální díl Cestománie, k němuž má prostřední cestopisná část poměrně blízko, je to zas neskutečně r o z t a h a n é – jako kdyby tvůrci v zájmu česko-rumunského přátelství nechtěli vystřihnout jediný záběr krajiny, jedinou hlubokou pravdu vesnické stařenky. Snesitelná je tahle programová vycpávka díky své délce, roztomile mizerným scénám typu Kerndl kontra pizza s kečupem a napínavému čekání, kdy se konečně objeví titulky slibovaná Vilhelmová. 30%

„È solo un trucco.“ Sorrentino navazuje tam, kde Fellini skončil. Výměna pohledů mezi Jepem a dívkami z klášterní školy, oddělenými od hrdiny mříží, nápadně připomíná závěr Sladkého života. Zatímco ale Marcello do světa římské smetánky teprve pronikal, Jep Gambardella již pronikl, prozkoumal a (pozdě) pochopil, že autentický život se odehrává na druhé straně. Na druhé straně nejen ve smyslu prostorovém, ale i časovém – útočiště před všeprostupující prázdnotou hrdinovi skýtají vzpomínky na dětství, kdy ještě nevěděl, kdy teprve poznával. Jestliže jej jeho flâneurovské bloudění, jehož jsme svědky, něco naučí, pak skutečnosti, že sami sebe a svůj vlastní příběh popřít nemůžeme. ___ Nikoli přímá konfrontace s náboženskými symboly, ale setkání s nevinností (dívky, líbající se milenci) a s plynoucím časem (časosběrný fotografický projekt), krátká nahlédnutí do reality, která je stejně prchavá jako krása nebo láska, jsou duchovně nejhodnotnějšími okamžiky Jepovy profánní existence. Pár vteřin trvající střetnutí Fanny Ardant, která si s sebou elegantně nese postavy ze všech filmů, v nichž kdy hrála, vydá za hodinovou návštěvu kostela. Během těchto momentů si Jepe snad uvědomuje, že možná zná každého a může se dostat kamkoli, ale že pro něj přesto zůstávají hodnoty těžko dosažitelné, o něž má smysl usilovat. ___ Velká nádhera je filmem doby a společnosti bez narativního potenciálu. Veškeré příběhy již byly odvyprávěny, zbývá jen cyklické přehrávání známých situací, mechanické obměňování herců, rolí a rekvizit. Všechno, pohřeb nevyjímaje, je pouze performance. Čas a pohyb se staly irelevantními. Sorrentino přesto dokázal natočit o světě popírajícím dvě základní charakteristiky kinematografie film pulzující životem. Byť jde o život, který nemá směr. ___ Díky neustávajícímu pohybu kamery, překvapujícímu střídání typů záběrů (různé druhy jejich návaznosti by vydaly na samostatný rozbor), vsazování nečekaných objektů do mizanscény a živému soundtracku, který nedělá rozdíly mezi Bizetem a italským popem, nepřestává Velká nádhera plynout a nedovolí vám odejít z kina, dokud skutečně nedozní poslední tón. Teprve poté můžete zpracováváním naznačených myšlenek začít vyplňovat prázdný prostor, který před vámi byl rozprostřen. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, Sandiego

„Všichni máme šéfy.“ Obavy, že oproti nestrojenému dánskému Únosu půjde o heroické drama, byly Greengrassovým filmem naplněny v mnohem menší míře, než jsem se obával. Ano, (morální) středobod vyprávění namísto řádového zaměstnance tvoří svědomitý Američan na významné pozici, navíc ztvárněný hercem, jehož jméno je synonymem slova „důvěryhodnost.“ Vlastní přežití však Phillips realisticky upřednostňuje před nasazováním masky hrdiny, což s nehollywoodskou syrovostí dokládá zejména finále. Jde o poslední doklad toho, jaký důraz film přikládá intenzitě viscerálního prožitku. Dvakrát použitou metodou „desentimentalizace“ je vyjádření starosti o manželku (znatelně nevyužitá Catherine Keener) méně emotivní písemnou formou. ___ Zatímco Lindholm po celý film neztrácí ze zřetele sociokulturní kontext a vývoj událostí nahlíží jako následek nekompromisního uplatňování korporátní logiky, Greengrass po úvodu odkládá širší kontext stranou a namísto úvah nad střetem kultur a tříd (a generací) z nastalé situace těží zejména silné emoce. Během druhé poloviny nicméně rozšířením narace, omezené dosud na oba kapitány, o vševidoucí hledisko americké armády, kritiku nerovnoprávnosti zesiluje. Ze záběrů příslušníků námořnictva číší chladný profesionalismus, nápadně kontrastující s „kutilskými“ posupy pirátů i posádky Phillipsovy lodě. ___ Politický je Kapitán Phillips také následováním trendu současných žánrovek ukazovat jedince odkázaného na sebe samého. Protagonista je postupně zbaven všech civilizačních výsad i téměř veškerého svého vlastnictví (včetně šatů) a svými manévrovacími možnostmi se ocitá na stejné úrovni jako piráti. Jisté politikum lze vidět také ve snaze o vyvážené zohlednění příčin jednání jedné i druhé strany konfliktu. Od úvodních minut jsou vytvářený paralely mezi životem a způsobem obživy Phillipse a pirátů. Jak on, tak oni chtějí jenom odvést zadanou práci, vydělat peníze a vrátit se mezi své. Neboť rozdělení rolí na kořisti a oběti není fixní, může ve druhé polovině filmu dojít k jejich přehození. Nedůslednost tohoto vyhýbání se černobílému vidění reality vychází najevo při pozornějším sledování práce kamery. Hlediskové záběry patří výhradně Phillipsovi. Protagonista sám je oproti tomu snímán záběry hlediskově neutrálními, které zdánlivě nikomu nepatří. Piráti jinými slovy nemají kontrolu nad obrazem. ___ Bez ohledu na ideologické implikace je Kapitán Phillips zejména dokonale rytmizovaným dramatem, s body obratu dávkovanými ve zhruba dvacetiminutových intervalech, s blížícím se koncem rychleji, díky čemuž je vyprávění strhující i tehdy, znáte-li skutečný příběh dopředu. Zásadní zvrat a na něj vázané rozšíření vědění pak přichází po hodině vyprávění. Náhlá změna místa dění přitom neslouží jenom k vyvedení diváka z míry („tohle jsem nečekal"). Metaforicky komentuje vývoj postavení hlavní postavy, která postupně ztrácí své zázemí, doslova půdu pod nohama (poslední fáze této destabilizace je vzhledem k prostředí nabíledni). ___ Hromosvodem mnohých problémů dnešní společnosti se podobně jako v Gravitaci stává jedinec, jehož proměna se ale u Greengrasse ubírá odlišným směrem než u Cuaróna. Reakcí na neklidnou dobu je v tomto případě film neklidný (stylem) a zneklidňující (pocitově). Paradoxně hlavně díky tomu, že někdo dlouze a v klidu přemýšlel, jak jej natočit. 85%

Jestli vás neodradila jeho délka, komentář nečtěte ani v případě, že jste Konec světa ještě neviděli. Zřejmě nejdospělejší film, jaký je parta věčných nerdů schopna natočit. Stejně jako v předchozích dílech trilogie, k nimž je odkazováno gagem „skok přes plot“ nebo zeleným obalem Cornetta v epilogu, také tentokrát dodává vyprávění na dynamice vývoj vztahu mezi Peggem a Frostem. Přátelství dlouholetých kámošů je ale filmem současně tematizováno a Konec světa lze sledovat jako průlet filmovými žánry, jejichž příběhovou osou může být utužování, případně rozklad přátelství. Po prologu ve stylu středoškolských komedií se ocitáme na území hořké rekapitulační komedie, která se v momentě, kdy by mohla začít působit klišovitě a sentimentálně, mění v akční sci-fi horor s roboty s modrým sajrajtem uvnitř. Epilog pak ještě přihazuje postapokalyptické dobrodružství a snad dokonce i upírskou řežbu (nebo jsem jediný, komu Pegg připadal jako Vampire Hunter D?). Každý nový žánr přitom nevytěsňuje ten předchozí, ale něčím jej obohacuje, takže třeba dluhy, které hrdinové splácejí, jsou stále vyšší (na konci jde o mnohem víc než jen o 600 liber). Nabalování motivů vlastních mnoha typům filmů logicky ústí záměrně přeplácaným finále, jehož antiklimatická pointa paroduje epické konce seriózních sci-fi. ___Ambice tvůrců jít do větší hloubky jsou nejlépe znát na větší propracovanosti postav. Gary se mentálně zaseknul v minulosti, kterou odmítá opustit. Znovu se pouští do již jednou částečně absolvovaného podniku, používá tytéž sváděcí triky, jezdí pořád stejným autem. Svérázným jednáním však jenom odvádí pozornost od své závislosti na přátelích (půjčené peníze, auto registrované na Petera), které sice obviňuje ze žárlivostí, ale je zřejmé, že jim sám má hodně co závidět a že mu druzí ve skutečnosti slouží hlavně k egoistickému naplnění vlastního pocitu důležitosti (záběrům s kámoši dominuje jako skutečný „king“). ___ Vsazení vcelku autentických hrdinů do rámce mýtického vyprávění, na který jsme explicitně upozorněni sice až epilogem, ale za indicie lze považovat již jméno protagonisty (King) nebo jeho auta (Beast) či odkazy k Bibli a Třem mušketýrům, svědčí o Wrightově zálibě v překvapování diváků vytvářením nečekaných kontrastů. Setkání party přátel je proto od začátku točeno rozbujelým stylem, který akcentuje i zcela nepodstatné momenty jako kdyby šlo o klimax akčního blockbusteru: „akční“ detaily předmětů, superrychle stříhané dialogy, efektní stíračky, inspirace estetikou komiksů (scéna jako pásmo obrazů) a videoher (bojové scény z pohledu třetí osoby). Stejně jako Gary, kterého světla na semaforu jenom brzdí, také Wright se odmítá zastavit a nedořešené spory z minulosti nutí hrdiny řešit během masakrování hord robotických vetřelců. Jelikož postavy jsou traumatizované třeba šikanou nebo velmi nepříjemnou dopravní nehodou, další pnutí, které filmu brání v zevšednění, vzniká mezi rozptylující formou a obsahem vhodným pro psychologickou komořinu. ___ Díky neustálému prolínání vážného a hravého Wright například může jako model pro hru na důvěru bez obav použít slavnou „kdo je infikovaný“ scénu z Carpenterovy Věci. Otázka, kdo je vlastně člověkem a jakou má v dnešní době, zanesené požadavky na unifikovanou dokonalost, podobu autentické lidství, se vine napříč celým filmem, takže navíc nejde o samoúčelnou aluzi, která by se vyčerpala tím, že ji odhalíte (do této kategorie spadá například zlomení páteře à la Bane). Nehledě na množství dalších citovaných filmů o robotizaci globalizovaného světa (Městečko prokletých) a neobyčejném sebedestrukčním talentu člověka (Soylent Green), Wright dokáže cizí zdroje kombinovat originálně, zábavně a tak, aby se mu výsledek nerozpadnul do izolovaných scén. ___ Pečlivě promyšlená struktura filmu, který se napoprvé může jevit jako neuspořádaný multižánrový bordel, vychází najevo při opakovaných zhlédnutích. Do první hospody a prvního důkazu, že také místa ztrácejí svou tvář, parta vchází po dvacetiminutové expozici, během které v hrubých rysech poznáme všechny hrdiny. Po necelých 40 minutách filmu přichází první zvrat, první souboj s roboty. Ve 45 minutě je stanoven nový cíl (resp. obnovený ten původní, na který se všichni kromě Garyho chtěli vykašlat). Po hodině filmového času se dozvídáme důležitou informaci, jakým způsobem dochází k „lobotomizaci“ lidí. Dvacet minut před koncem je dosaženo cíle (poslední hospoda), všechny linie se sbíhají a namísto utíkání přichází čas rozuzlení, konfrontace protagonisty se sebou samým. Bonusem pro pozorné diváky je režisérova posedlost čísly, která jsou poschovávaná po celém filmu v souladu s tím, kolikátý podnik v pořadí hrdinové navštívili. Ve třetí hospodě Gary vypije tři piva, v sedmé Steve upozorňuje, že už vypil sedm piv, po opuštění osmé se dozvídáme, že Adrian zemřel před osmi lety v Itálii, v deváté visí cedule s číslem devět atd. Napodruhé možná stihnete také zaznamenat, že zhruba dvě třetiny děje opakují (opět motiv recyklace) to, co Gary a jeho kámoši zažili již na střední (v obou případech nejdříve odpadne Oliver, pak Sam, pak Peter). ___ Frenetické tempo vyprávění dělá z Konce světa film, který se napoprvé prostě stihnout nedá, a který si každý (ne)dospělý nerd bude o to raději dopřávat znovu a znovu. Well, jestli ne každý, já tedy rozhodně. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, ScarPoul, mcb

Přeměna duchařského hororu v emancipační drama pro mne byla stejně překvapující jako hrdinčina reakce na paranormální aktivnost jejího nového příbytku: „Haunted. How perfectly fascinating.“ Stejnou prozíravost paní Muirová projeví později, když pochopí, že námořník dávající každým činem najevo, kdo v domě vládne (falický dalekohled dominuje několika scénám), ztělesňuje dávno odplavené hodnoty a nejlépe udělá, přijme-li ho za svého našeptávače. Za mužskou stránku sebe samé. Jedině jeho rady z ní mohou udělat paní vlastního království. Nebát se zasnít, k tomu nás film vybízí. Nejnaléhavěji během posledních minut. Neboť režii měl v rukou váhu slova dokonale chápající, leč obrazy podceňující Joseph L. Mankiewicz, jsou minuty předcházející závěru místy stejně útrpně dlouhé jako čekání na vysněného muže. Závěr je to ovšem nebeský. 80%

Nejenom melodrama nabuzené španělským temperamentem (některé smilné pohledy a gesta by dneska prošly jedině v pornu nebo parodii), ale také smysluplná sebereflexe hvězdného systému. (Nevím, nakolik jde o zásluhu Dorothy Arzner, střihačky filmu a režisérky subverzivních filmů o šoubyznysu jako Dance, Girl, Dance.) Pokud bychom chtěli hledat paralely mezi protagonistou filmu a Valentinem, příběh vzestupu a pádu jednoho toreadora je v něčem takřka prorocký. Mladík ze skromných poměrů se díky svému tělu stane přes noc legendou. Milovaný dětmi i ženami, obdivovaný muži, musí čelit pokušením, jež s sebou sláva nese. Dvě odlišné ženy, dva ženské archetypy (vamp a madona), které vstoupí do jeho života, zrcadlí jeho vnitřní rozpolcenost. Carmen tráví většinu volného času modlením a z krku nikdy nesundává křížek. Doña Sol se naopak baví tím, že muže svádí a odvrhuje a aby biblická symbolika byla dostatečně zjevná, svého milence obdaruje prstenem ve tvaru hada. Nejspíš bychom měli věřit, že Juan se stal její obětí, že ona z něj učinila stejného štvance, jakým je bandita Plumitas (nejzřetelnější je tento paralelismus ve finále). Moralistní podtóny filmu postupně sílí, aby se dostaly na povrch v polopatickém závěru, kdy nám ovšem mravoučnou pointu překvapivě zopakuje postava psavého intelektuála, libujícího si v psaní o lidských neřestech. Přenechání posledního slova druhé nejzlovolnější figuře filmu, za jehož předobraz klidně mohl posloužit některých z dobových bulvárních novinářů, vyznívá velmi ambivalentně. V době premiéry díky tomu mohli být spokojeni jak puritáni, očekávající trest za hřích, tak divačky (a diváci), kteří do kina přišli kvůli fetišizujícím detailům Rudolpha Valentina a ne(u)spokojenému intelektuálovi se pouze vysmějí. Obdobně lze celý film sledovat jako paralelně probíhající konstrukci i dekonstrukci hvězdného kultu. 65%

Je pouze náhodou, že Ron Howard předvedl nejsuverénnější výkon své kariéry nikoli v Hollywoodu (který by jistě nepřipustil tolik bradavek a kostí trčících z pochroumaných závodníků), nýbrž v nezávislé produkci několika menších studií? Rivalové nejsou bezchybní. Prozření obou hrdinů vytušíte s předstihem mnoha okruhů, ženské postavy jsou pasivní a pro okrasu, některé „hluboké“ dialogy jen vyplňují ticho a snaze o dvě stejně hodnotné charakterové studie škodí, že si Morgan dal výrazně víc práce se zlidštěním monstra („hororové“ záběry zmrzačené tváře jsou na hraně vkusnosti) než se zmoudřením playboye. Přesto právě zdvojení vypravěčů a vytěžování napětí z jejich v zásadě přátelské rivality (skutečný záporák chybí) představuje hlavní tahák jinak veskrze dobrého, ale nikoli výjimečného filmu. Dvě výrazné postavy jsou zárukou dostatku dramatického materiálu po celé dvě hodiny a na konci budete mít s velkou pravděpodobností ještě chuť na přídavek. Morgan nabízí dostatek informací o organizaci závodů v 70. letech, aby byl v obraze i člověk formulemi netknutý a zároveň si dává velký pozor, aby nenaštval ani fanoušky Hunta, ani fanoušky Laudy. Oproti podobně strukturované Plačící pěsti, jejíž finále budí mnohonásobně ambivalentnější pocity (neboť jde o život), u mne opatrné lavírování Rivalů způsobilo lhostejnost, kdo vyhraje, a tedy celkové ochabnutí zájmu o dění na plátně během závěrečném aktu. Skutečnosti, že každý nakonec svým způsobem vyhraje, Rivalové zřejmě vděčí za kromobyčejnou popularitu. Klíčovým faktorem bude ale nepochybně také řemeslná preciznost, díky níž vnímáte závodní sekvence, vytuněné parádně ohuleným zvukem a fetišistickými detaily různých strojových součástek, všemi smysly. Stejně imerzivní jako konzolové závodní hry to ještě není, mnoho však už nechybí. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, DaViD´82, xxmartinxx, Aelita, da.silva

Nadhled, jaký vzestupně dementnímu příběhu dodávají Stallone a Schwarzenegger (a v menší míře i důmyslně slizký Jim Caviezel), pomáhá hodně. Společně film proměnili ve sraz abiturientů, kteří zkoušku z testosteronové gestiky skládali někdy v 80. letech, na něž se však Håfström nenamáhá stylisticky upomínat. Jediný upgrade (arche)typů, které oba borci posledních čtyřicet let ztvárňují, měl nejspíš spočívat v doplnění čisté svalové hmoty výjimečným intelektem. Mazanost hraničící s genialitou jsem nevěřil ani jednomu. Na rozdíl od schopnosti udržet desetikilový kulomet v jedné ruce. Úlitba Bohu akce, kvůli které celý film vzniknul, bohužel přichází až po stominutovém recyklování nejobehranějších útěkářských motivů. Výsledný plán je navíc natolik zatížen faktorem náhody, že selhává dosavadní profilace Stalloneho jako mistra útěků. Po neúspěšné snaze jít na věc hlavou jej scénář rozumně mění zpět ve starého, dobrého a ultranásilného Ramba. V souhrnu jenom další nevydařený pokus o velký (dvojitý) comeback, který mnohem častěji zvedá koutky úst než hladinu adrenalinu. 65% Zajímavé komentáře: Anderton, castor, -bad-mad-wolf-, maddy, Daggeron

Zmizení v sobě nese náznaky kvalitního psychologického dramatu i velmi dobré detektivky. Na obou žánrových polích ale nakonec prohrává. Jako film, který se zajímá o postavy, selhává vinou zkratkovitého (i v kontextu situací, v nichž se ocitají) nebo naopak přespříliš prozíravého jednání hrdinů. Vyjma Jackmana, o němž je většina podstatného řečena loveckým prologem, a Gyllenhaala, ozvláštňujícího svůj výkon podezřele častým mrkáním (které může značit temnou minulost, ale také jen to, že má tik), jsou ve filmu samí herci do počtu. Nepřispívají k navození morálně ambivalentních pocitů, které tvoří jádro vyprávění, pročež se Villeneuve ani neobtěžuje jejich zřídkavou přítomnost lépe odůvodnit a zapojit je do hlavního dění. Nejvíce na účelové nakládání s postavami doplácí Kellerova manželka. Maria Bello ale také ze všech herců nejagresivněji přehrává, takže nás její chvílemi malátné, chvílemi hysterické vrávorání filmem nemusí mrzet. ___ Na závažnosti by zřejmě filmu měly dodávat dlouhé záběry (třeba kůry stromů), časté zatmívačky, hustý déšť, využívání hluků prostředí namísto nediegetické hudby (která je podobně kakofonická jako zvuky, takže se někdy, stejně jako ve Fincherových Mužích, kteří nenávidí ženy, těžko odlišuje, kde končí jedno a začíná druhé). Nejsou to dvakrát originální prostředky k navození ponuré atmosféry, ale vcelku fungují. Villeneuve jich ale nadužívá, vinou čeho – mimo jiné – film selhává jako procedurální thriller. ___ Atmosféru dotvářející záběry převažují nad záběry, které sdělují nějakou směrodatnou informaci. Většina zásadních odhalení je nadto založena na nepřesvědčivé náhodě, nikoli na sběru a analýze důkazů. Délka pátrání (a tedy ani filmu) není s ohledem na způsob odhalení pachatele adekvátní. Na konci si nejsilněji uvědomíte, že celá detektivní linie se všemi falešnými stopami a víceznačnými indiciemi byla zkonstruována pouze za tím účelem, aby mohly být postavy konfrontovány s určitými morálními dilematy, aby něco hodně nepříjemného zažily i provedly a aby se měly po vypotácení z (a)morálního bludiště z čeho vykoupit (jde o jeden z řady tradičních náboženských motivů, s nimiž film, hemžící se hady, kříži a citacemi z Bible, pracuje). ___ Jestliže mu záleželo přednostně na psychologické rovině vyprávění, proč Villeneuve věnuje tolik prostoru rovině detektivní, proč se nás po většinu filmu snaží přesvědčit, že přeci jen jde o krimi? Jedna rovina oslabuje tu druhou. Nezájem o minulost a hloub sahající motivace postav lze akceptovat v procedurálu, ne v psychologickém filmu. Díry v logice by tolik nevadily v psychologické studii člověka v krajní situaci, v detektivce však ruší. Namísto jednoho konzistentního vznikly dva filmy veskrze neuspokojivé. 70%

Život a smrt svědka Lumpyho. Kolandova odvaha přistoupit k tradičnímu indie vyprávění o patologických outsiderech netradičně, je zřejmá již z prologu. Film začíná svou nejveselejší scénou, divokou svatební party, kterou by jiné komedie končily. Předpoklad, že příštích osmdesát minut budeme sledovat tragikomické příhody ze života čerstvých novomanželů, je následným dějem vyvrácen. Skutečným hrdinou příběhu, který sice není po většinu času fyzicky přítomen, ale udává dění do pohybu, se ukáže být Lumpy. Ten by byl v libovolné sprosté komedii z posledních let jen srandovním kámošem protagonisty. Koland si však dal za cíl přesvědčit nás, že i za maskou obtloustlého šoumena se může skrývat citlivá lidská bytost. Navenek šťastný pár při svém poznávání světa looserů naopak ztrácí glanc. Kristin a Scott se před námi odhalují jako dva psychicky labilní pokrytci, z kterých lepší lidi udělají teprve ti, kdo nemají důvod něco předstírat. Jistě, v jádru jde o strašlivé klišé o tom, jak zastíráme, kým skutečně jsme a nemůžeme nebo nechceme dát průchod svému reálnému potenciálu. Psychologický profil postav budete díky uplatňování charakterových stereotypů schopni vytvořit po dvaceti minutách (upjatá hysterka, nedoceněný génius) a místo se najde i pro veřejně pronášený „velký“ proslov, dotýkající se nejosobnějších prožitků. Oceňuji však, že Koland využil půdorysu mainstreamové novomanželské komedie proti očekávání a pozornost věnuje těm z postav, které si ji skutečně zaslouží, postavám (jako) z indie filmu. Nápad skloubit dva typy humoru (přisprostlý a „hřejivý“) a dva typy herectví (komediální exces, komorní podhrávání) není vrcholem tvůrčí invence, ale je to změna, což má mezi tucty splývajících romcom produkcí taky svou váhu. 60%