Matty

Přesně jak Jackson říká v dokumentu o natáčení prvního King Konga (v němž rovněž zazní teorie, kde mohl původní materiál, byl-li kdy natočen, skončit): "Čistě pro radost"...

Film v pravý čas. Namísto godzillovsky destruktivní akce spoustu žánrových zákonitostí relativizující hra o to, kdo je čí pán, kdo ovládá čí území. Ve stínu opic zůstávají všichni živí herci, kteří svými činy ani neaspirují stát se hrdiny. Rodmanův liberalismus nemá daleko k přístupu typu „dělejte si, co chcete, sám stejně nic nezmůžu“. Postavou, která prodělává spletitý vnitřní vývoj, která doslova prochází evolucí (jak ukazuje dechberoucí scéna se stromem), je Caesar, předurčený svým jménem i inteligencí k velkým skutkům. Už dlouho jsem nikoho neviděl hrát takhle přesvědčivě očima. Ve scénách, kdy klade otázky, je Zrození planety opic působivější než tehdy, snaží-li se je zodpovídat. Zatímco podáním i dopadem na zápletku druhořadá romantická linie zestárla v okamžiku uvedení filmu do kin, bude-li za dvacet let nějaká příroda, bude aktuální i její zde prezentované dráždění člověkem. Nezmiňuje řadu dalších interpretací, nabízejících se po prolétnutí aktuálních zpráv ze světa (proč by mělo „právo" na plnohodnotnější život náležet jen vybraným jedincům). Bez ohledu na množství obsažených významů, Zrození si lze bez provinilého pocitu užít i coby letní blockbuster se svižně servírovanými atrakcemi pro oko i mysl (nejlépe pro obojí naráz). Třeba v navozování dojmu pohybu dosahuje Wyatt ve scénách Caesarových nepřerušovaně snímaných opičin intenzity Bourneova ultimáta. Britská invaze do Hollywoodu tak pokračuje stejně zdárně jako cesta naší „vyspělé“ civilizace za sebedestrukcí. 85% Zajímavé komentáře: verbal, Bluntman, Lavran

Jak si udržet moc a moc se při tom nezacákat krví - Příručka pro začínající papeže. Stejně jako hrdinové Jordanových filmů, musí také Rodrigo Borgia skrývat, kým ve skutečnosti je. Pod třpytivým povrchem, pod líbivými maskami, skrývá své pravé zájmy. Aby nevypadl z role, nechá sem tam zabít nebožáka, který ho prokouknul. Stejně tak ostatní členové jeho prohnilé, krve a smilstva lačné famílie. Role jsou rozděleny jednoznačně: ženy svádí, muži vraždí. Téma těla a tělesnosti v menší či větší míře zpracovávají všechny epizody. Odosobnění tělesné schránky dosahuje vrcholu v samém závěru, kdy je lord Sforza během neskutečně ponižujícího procesu (spravedlnost v pojetí Borgiů = nástroj osobní msty) přinucen použít vlastního těla coby důkazu. S Tudorovci, jejich seriálovými příbuznými z britských ostrovů, pojí Borgie upovídanost. Postavy promlouvají i tehdy, kdy by neškodilo mlčet, a o tom, co by stačilo vyřknout/vyjevit jednou. Špetka cynismu, vlastní postavám i nakládání s nimi, Borgie nad Tudorovce povyšuje: těžko je vnímat jako rodinné drama, nevyjímaje idylický, ve svém jádru vrcholně cynický poslední záběr. Není-li uším vinou naivity dialogů (a s tím související naivity postav, měnících svá stanoviska s lehkostí, s jakou sfouknete svíci) dopřán dostatek chutné krmě, oči budou díky pompézní výpravě zaručeně nasyceny. Nádherné, vždy, žel bohu, čistočisté kostýmy a vyblýskané podlahy rozlehlých interiérů strhávají pozornost k mizanscéně. Stejně tak figury, jež se v záběr vynořují a ze záběru mizí dle významu, jež jim v zostra rozjeté hře pro pokročilé intrikáře náleží. Zvlášť v kombinaci s náboženskými chorály působí interiérové scény majestátněji než exteriérové boje tisícihlavých, očividně digitálních armád. 75% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Nefarie

Jestli má cinefilní rozkoš svůj strop, v okamžicích, kdy se Robbins a Tarantino s radostí dvou malých kluků přehrabovali poklady Sama Fullera, jsem se jej dotýkal.

Přechcávací soudní drama, v němž nikdo nehraje poctivě, bylo natočeno podle románu ve Státech populárního (ale také u nás vydávaného) Michaela Connellyho. Pokřivenost charakterů většiny postav, protagonistu nevyjímaje, neslouží filmu za objekt kritiky. Naopak, Lincoln Lawyer nás nenásilně přesvědčuje, že to dnes jinak nejde. Důležité je na každého něco mít a když už nevíte víc než druzí, alespoň se tak tvařte. Cynická skořápka nakonec pochopitelně odhalí nezkažený vnitřek, „hodný“ příběh s lekcí slušného chování na závěr, ale líbí se mi, že jsou tradiční hodnoty zpochybňovány právě na území filmu o právu a spravedlnosti. Líbilo se mi rovněž, což už je více překvapující, jak Matthew McConaughey pojal svého dalšího arogantního frajírka. Svému frajerství tentokrát, oproti tuctu předchozích rolí, dokázal dát smysl. Cítíte, že se za jeho chováním skrývá něco víc. Kdyby nemachroval, je buď nula, nebo je pod drnem. Dramaturgicky dotažený, třebaže trochu dlouhý film z boků podpírají výborní herci ve vedlejších rolích (Bryan Cranston, William H. Macy). Problémem diváckých očekávání spíše než problémem režie je thrillerová nefunkčnost v Lincolnovi jezdícího právníka. Chtělo by to více neodkrytých karet, více napětí, více důvodů obávat se o něčí zdraví. Ale coby s dramatem jsem s filmem problém neměl. 75% Zajímavé komentáře: teutates, agathon

Ve Skotsku (natož na Vnějších Hebridech) jsem nikdy nebyl. Nemohu proto posoudit, zda jde vážně o tak rozkošný kus země, že vaší hlavní tamější starostí je, mít se čím opít. Mackendrickův v lihu naložený debut po ealingovsku míchá závažné (druhá světová válka) s nevážným, aniž by se ve výsledku dostavilo bolení hlavy. To spíše výpadek paměti, neboť film nabízí řadu scén živých až živelných (díky střihu), případně ironických až kousavých (díky komentáři), ale žádnou nezapomenutelnou, pročež z paměti ani ne tři dny po zhlédnutí horko těžko destiluji vzpomínku konkrétnějších kontur. 75%

Musíte film opravdu milovat, abyste o něm dokázali lhát s takovou přesvědčivostí. 85%

Stopování polozapomenutého krále béčkových filmů jde stejně jako Ulmerovy žánrovky rovnou k věci, tedy k filmu. Obsáhlejší probádání režisérova života by tak jako tak zkomplikovala jeho baronoprášilovská povaha, kdy například s oblibou tvrdil, že se narodil ve Vídni, nikoli v méně vznešené Olomouci. O inspiraci, kterou jim byl pro jejich způsob tvorby (Objížďku podle legendy natočil za šest dní), rozmlouvají nejen lidé, u nichž by se to dalo předpokládat (Bogdanovich, který s nim vedl rozhovor, Corman, který natáčel s podobnou úsporností), ale také Wim Wenders. Škoda minimu prostoru vyhrazeného Ulmerovu vlivu na francouzskou novou vlnu, skrze níž zvláštním obloukem došlo k oživení jeho legendy také ve Spojených státech. Je sympatické, že i když k tomu osobnost Ulmera, známého mimo okruh nadšenců pouze díky dvěma filmům (Černé kočce a Objížďce), svádí, tvůrci nevytvářejí nové mýty a ponechávají otevřenou otázku, nakolik zásadní roli v dějinách kinematografie tento muž vlastně sehrál.

Boris a Bela si vyměňují vražedné pohledy a věty zatěžkané neurčitým východoevropským přízvukem v této prosté variaci na Draculu (resp. Nosferatu). Přes snahu o humor, včetně jednoho nezvykle vyzrálého momentu žánrové sebereflexe (novomanželé parodující svého hostitele), jde spíše o film úsměvný než vtipný a spíše kouzelně naivní, než mající nějaké kouzlo. 60%

Dojem originality tento v zásadě parazitní počin (Bond + Clouseau + špiónské seriály jako The Man from Uncle) – což je ale většina parodií – zdárně vytváří díky nenapodobitelné postavě agenta Smarta. Třebaže pracuje v seriózní organizaci, svou neschopností se nechtíc stává sabotérem vlastních misí a primárním zdrojem humoru. Myslí si, že ví všechno – my víme, že neví nic. Smích se mísí s lítostí, čirý slapstick se zvukovými gagy a slovním humorem. Heslem každé epizody, každého úkolu, jemuž agent čelí, by mohlo být „nepatřičnost“. Zachraňování unesených vědců a rozplétání záhady Indiánů vyhrožujících naváděnými raketami si žádá kompetentní osobu, tzn. někoho docela jiného než je neschopný Smart. Jeho jedinou zvláštní schopností je být nápadný v situacích, které si žádají opak (mnohé by mohl odkoukat od agenta 44, jenž by se dokázal kamuflovat i za stolní lampu) . Vzhledem k žánrovému zařazení mezi ztřeštěné komedie je třeba přijmout, že Smartovým schopnějším kolegům, kteří přinejmenším tuší, co se kolem nich odehrává, viditelně nečiní problém pracovat s lidstvu nebezpečným blbečkem. Pro diváka rozmazlovaného seriály nadfilmových kvalit bude tempo Smarta velmi pozvolné a vtipy předvídatelné, ale vzhledem k době a místu původu se Mel Brooks s Buckem Henrym dopouštějí poměrně odvážné satiry a Don Adams krom toho perfektně ví, kdy nasadit výraz polovičního a kdy naprostého nepochopení. 75%