Matty

Humanoidní štípač dříví svým pilinným šarmem okouzlí ženušku vyhovujících proporcí, která – po chvíli předstírání dobrého rozmaru v syntetickém lesíku – usoudí, že milý i milého bratři jsou málo gay (v obou významech onoho slova) a rozhodne se je trochu zušlechtit. Je to vážně truhlíkoidní a tak vážněseberoucí, že jsem jen čekal, kdy někdo spustí „Já jsem drvoštěp a mám se fajn…“. Exteriérové scény natáčené ve studiu jsou stejně nepřesvědčivé jako herci druhého řádu, za co nemohl Donen, režírující taneční scény lehce a okázale, ale vedení MGM, které si od filmu nic velkého neslibovalo a tudíž do něj moc neinvestovalo. Kdyby nebyl tak hloupý a laciný, jde o pěkný, barev plný muzikál. 55%

Jako by Buñuel objevoval hloubku obrazu. Množství záběrů komponovaných do hloubky, nikoli na šířku, nachází své opodstatnění v příslušnosti Iluze mezi road movie. Poměrně zvláštní, neboť na prostor jednoho (velko)města omezené road movie. Cestující dvojice, proporčně odpovídající dvojici z grotesky, potkává během dvou dnů vzorek mexické společnosti v období alemanismu, v období nevyhnutelné modernizace. Církev, buržoazie, tvrdá práce, nízký plat. Buñuel je kritický, ale vyjma úvodního komentáře málo ironický. V podstatě jde o jeho film nejvíce spjatý s Mexikem. Bez hlubších znalosti politického kontextu si jej zřejmě moc neužijete, spíše jen tak – stejně jako já – přečkáte. 55%

Když už vážně nevíte, co si počít, raději hned po dobrém následujte za bobrem… Necháváme za sebe promlouvat někoho/něco jiného (třeba facebookovou zeď, jejíž „reálná“ kolegyně hraje v Bobrovi významnou roli), kontakt se z procesu komunikace vytrácí. Je to tak snazší, žít uzavřeni ve svých mikrosvětech, přesvědčuje se o vlastní nezranitelnosti o tom, že „vše bude v pořádku“. Nebude. A bobr nám nepomůže. I za postavy promlouvá vypravěč, upozorňující na nepůvodnost viděného, stejně jako (SPOILER) Norah v závěru upozorní na nepůvodnost čteného (KONEC SPOILERU). Bobr je film upřímný, až to bolí, zároveň jde sám proti sobě, když téma deprese zlehčuje scénami tak absurdními, že se nelze nesmát, jak moc je Walter, s koupelnovou tyčí na krku a plyšákem na ruce, v háji (a jak moc byl toho času možná v háji i Gibson, čím film nabývá dalšího rozměru). Nevyrovnanost formy ale vyrovnává vyspělostí obsahu. 75%

Přesně jak Jackson říká v dokumentu o natáčení prvního King Konga (v němž rovněž zazní teorie, kde mohl původní materiál, byl-li kdy natočen, skončit): "Čistě pro radost"...

Film v pravý čas. Namísto godzillovsky destruktivní akce spoustu žánrových zákonitostí relativizující hra o to, kdo je čí pán, kdo ovládá čí území. Ve stínu opic zůstávají všichni živí herci, kteří svými činy ani neaspirují stát se hrdiny. Rodmanův liberalismus nemá daleko k přístupu typu „dělejte si, co chcete, sám stejně nic nezmůžu“. Postavou, která prodělává spletitý vnitřní vývoj, která doslova prochází evolucí (jak ukazuje dechberoucí scéna se stromem), je Caesar, předurčený svým jménem i inteligencí k velkým skutkům. Už dlouho jsem nikoho neviděl hrát takhle přesvědčivě očima. Ve scénách, kdy klade otázky, je Zrození planety opic působivější než tehdy, snaží-li se je zodpovídat. Zatímco podáním i dopadem na zápletku druhořadá romantická linie zestárla v okamžiku uvedení filmu do kin, bude-li za dvacet let nějaká příroda, bude aktuální i její zde prezentované dráždění člověkem. Nezmiňuje řadu dalších interpretací, nabízejících se po prolétnutí aktuálních zpráv ze světa (proč by mělo „právo" na plnohodnotnější život náležet jen vybraným jedincům). Bez ohledu na množství obsažených významů, Zrození si lze bez provinilého pocitu užít i coby letní blockbuster se svižně servírovanými atrakcemi pro oko i mysl (nejlépe pro obojí naráz). Třeba v navozování dojmu pohybu dosahuje Wyatt ve scénách Caesarových nepřerušovaně snímaných opičin intenzity Bourneova ultimáta. Britská invaze do Hollywoodu tak pokračuje stejně zdárně jako cesta naší „vyspělé“ civilizace za sebedestrukcí. 85% Zajímavé komentáře: verbal, Bluntman, Lavran

Jak si udržet moc a moc se při tom nezacákat krví - Příručka pro začínající papeže. Stejně jako hrdinové Jordanových filmů, musí také Rodrigo Borgia skrývat, kým ve skutečnosti je. Pod třpytivým povrchem, pod líbivými maskami, skrývá své pravé zájmy. Aby nevypadl z role, nechá sem tam zabít nebožáka, který ho prokouknul. Stejně tak ostatní členové jeho prohnilé, krve a smilstva lačné famílie. Role jsou rozděleny jednoznačně: ženy svádí, muži vraždí. Téma těla a tělesnosti v menší či větší míře zpracovávají všechny epizody. Odosobnění tělesné schránky dosahuje vrcholu v samém závěru, kdy je lord Sforza během neskutečně ponižujícího procesu (spravedlnost v pojetí Borgiů = nástroj osobní msty) přinucen použít vlastního těla coby důkazu. S Tudorovci, jejich seriálovými příbuznými z britských ostrovů, pojí Borgie upovídanost. Postavy promlouvají i tehdy, kdy by neškodilo mlčet, a o tom, co by stačilo vyřknout/vyjevit jednou. Špetka cynismu, vlastní postavám i nakládání s nimi, Borgie nad Tudorovce povyšuje: těžko je vnímat jako rodinné drama, nevyjímaje idylický, ve svém jádru vrcholně cynický poslední záběr. Není-li uším vinou naivity dialogů (a s tím související naivity postav, měnících svá stanoviska s lehkostí, s jakou sfouknete svíci) dopřán dostatek chutné krmě, oči budou díky pompézní výpravě zaručeně nasyceny. Nádherné, vždy, žel bohu, čistočisté kostýmy a vyblýskané podlahy rozlehlých interiérů strhávají pozornost k mizanscéně. Stejně tak figury, jež se v záběr vynořují a ze záběru mizí dle významu, jež jim v zostra rozjeté hře pro pokročilé intrikáře náleží. Zvlášť v kombinaci s náboženskými chorály působí interiérové scény majestátněji než exteriérové boje tisícihlavých, očividně digitálních armád. 75% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Nefarie

Jestli má cinefilní rozkoš svůj strop, v okamžicích, kdy se Robbins a Tarantino s radostí dvou malých kluků přehrabovali poklady Sama Fullera, jsem se jej dotýkal.

Přechcávací soudní drama, v němž nikdo nehraje poctivě, bylo natočeno podle románu ve Státech populárního (ale také u nás vydávaného) Michaela Connellyho. Pokřivenost charakterů většiny postav, protagonistu nevyjímaje, neslouží filmu za objekt kritiky. Naopak, Lincoln Lawyer nás nenásilně přesvědčuje, že to dnes jinak nejde. Důležité je na každého něco mít a když už nevíte víc než druzí, alespoň se tak tvařte. Cynická skořápka nakonec pochopitelně odhalí nezkažený vnitřek, „hodný“ příběh s lekcí slušného chování na závěr, ale líbí se mi, že jsou tradiční hodnoty zpochybňovány právě na území filmu o právu a spravedlnosti. Líbilo se mi rovněž, což už je více překvapující, jak Matthew McConaughey pojal svého dalšího arogantního frajírka. Svému frajerství tentokrát, oproti tuctu předchozích rolí, dokázal dát smysl. Cítíte, že se za jeho chováním skrývá něco víc. Kdyby nemachroval, je buď nula, nebo je pod drnem. Dramaturgicky dotažený, třebaže trochu dlouhý film z boků podpírají výborní herci ve vedlejších rolích (Bryan Cranston, William H. Macy). Problémem diváckých očekávání spíše než problémem režie je thrillerová nefunkčnost v Lincolnovi jezdícího právníka. Chtělo by to více neodkrytých karet, více napětí, více důvodů obávat se o něčí zdraví. Ale coby s dramatem jsem s filmem problém neměl. 75% Zajímavé komentáře: teutates, agathon

Ve Skotsku (natož na Vnějších Hebridech) jsem nikdy nebyl. Nemohu proto posoudit, zda jde vážně o tak rozkošný kus země, že vaší hlavní tamější starostí je, mít se čím opít. Mackendrickův v lihu naložený debut po ealingovsku míchá závažné (druhá světová válka) s nevážným, aniž by se ve výsledku dostavilo bolení hlavy. To spíše výpadek paměti, neboť film nabízí řadu scén živých až živelných (díky střihu), případně ironických až kousavých (díky komentáři), ale žádnou nezapomenutelnou, pročež z paměti ani ne tři dny po zhlédnutí horko těžko destiluji vzpomínku konkrétnějších kontur. 75%

Musíte film opravdu milovat, abyste o něm dokázali lhát s takovou přesvědčivostí. 85%