verbal

„OCD, OCD!“ „Kdo je tam?“ „Tady bipolár odvedle. Kurva, hned otevři, nebo rozkopu ty dveře!!!“ „Je odemčeno, pojď dál, já nesmím sahat na nic, co začíná na „K“, nebo má méně než tři slabiky.“ „Ne, díky, už nemám náladu.“ Dzzzzzzzz. Všichni ti, kdož v té záplavě fekálních trapáren a přitroublých hihňáren pro pubertální instáčové kokoty posledních let citelně postrádali nějakou milou, opravdu vtipnou a inteligentní kokotmédii, si teď pěkně srovnají ve skříni dokonale složené ponožky tak, aby jim v komínku na milimetr zařezávaly hrany na obou jeho stranách, vydrhnou si do běla ruce Savem, desetkrát zkontrolují, jestli opravdu zavřeli v kuchyni plyn, mimovolně pošlou všechny kolem nahlas do piče, umístí se naprosto symetricky na osu televizního křesla a ihned poté si to okamžitě nerušeně pustí! V podstatě stominutový vtip o tom, jaxe pár obsedantních kompulzistů takhle sejde v čekárně u psychiatra, ovšem vymazlený do perfekce tak, že mě přinutil několikrát se brutálně zachichotat, papoušci mě dokonce vychýlili z osové souměrnosti a na hodinu a půl mi to úplně odstřelilo toureta! „Kokoti vyjebaní!“ Dokonce jim v tom hraje i Babčáková a má skvělý iberský přízvuk. A Chimenézovic Saši bych z fleku dobrovolně vybělil záclony, přičemž by mi nemusela vůbec na nic sahat.

Je naprosto děsivé a zarážející, že po něčem takovém Du Zmrd ještě existuje. Prokázaným několika tisícům lidí, kteří kvůli jeho zcela vědomé a záměrné travičské enviromentální politice pošly nebo ještě pojdou pomalou a trýznivou smrtí, jakož i živořícím deformovaným teflonovým potrátkům, stačilo zacpat hubu pouhými 670 melouny (při ročním obratu 25 miliard musí kluci ve vedení Du Sit smích). Moc a šusťáky zjevně lehce vykoupí i prokázanou masovou vraždu a mrzačení, aniž by za to kdokoliv z těch progresivních, eticky nezávadných nenažerů musel doživotně dělal negrům pytložvejka v supermaxu. Možná je to také tím, že se kauza udála ještě před asociálními sítěmi a překorektnělým světem. Dneska by byl největší travič světa - Du Pont - do půl roku v Du Pě, protože by jej hysterické biomatky, Gréta Dummkopfová, elfští sluníčkáři a BLM (určitě zkapal i nějaký ten mouřenín) okamžitě umlátili pánvemi od Tefalu. Inu, dozajista záhy uvidíme, co zmůžou lidová virtuální média, až po těch 40 tunách ryb začnou chcípat i Valaši a Endyho Dezu už z toho nedostanou ani dezinformační články na iSUPovi a z ruky žeroucí ministři vnitra a spravedlnosti. Třeba pak za 10 let i u nás někdo splácá nějakou tu Temnou Bečvu a již popraveného Endyho bude za dodatečný trest hrát Magnusek. Každopádně solidní a až děsivý právní napínač, nápadně připomínající Grishamova Obchodníka s deštěm, akorát s hrůzně reálným základem a velmi špatným koncem.

Snad to nejhorší, čím se může už tak hnusná a nesympatická pičinka doprasit k totální odpornosti, je frizúra „Sandra Farzekašová na lovu gádžů aneb Cigánska Barbína“. To znamená odkysličníkovat si hlavu na barvu pochcané slámy, a přitom zachovat černočerné, huňaté brežněvovské obočí. Inu, v dobrém hororu by to ohyzdná neherečka možná i zužitkovala, nikoliv však v přiblblé, povrchní, šablonovité, po sté omleté a ve zvratcích rozpustné demenci pro Instakokoty, kterou ze žumpy nevytáhl ani jako vždy skvělý Vónovic Vincek a jeho dokonalé buzerantské pobíhání.

No a co, že to vypadá jako by to spatlali v roce 1940! No a co, že to předabovali přes plechovku od fazolí, aby to i znělo jako z roku 1940! No a co, že všichni ti panáci hrají jako o život a vypadají a pohybují se téměř totožně jako jejich předlohy z roku 1940! No a co, no a co, no a co, když je to bestiální nuda k posrání o nesympatickém dědkovi, který se tváří a mluví, jako by právě vylízal Adinu Mandlovou, a jenž jakože píše scénář k už tak přeceňovanému a prudivému Občanu Kejnovi, přičemž zažívá všeliká naprosto strhující dobrodružství. Například třeba večeří, leží v posteli, jede v autě Holým Údem roku 1940, unyle a nezáživně žvaní s prominentními židy nebo dokonce naprosto dechberoucně diktuje stenografce text. Bez dramatizace, bez příběhu, bez nápadů a totálně bez koulí, jen vyňuňané až do posledního hřebíku z roku 1940. A to jsem toho Finčra míval tak rád, než znolanovatěl a začal točit egomasturbační sračky pro hloupé snobské pozéry (mrk, mrk, Marku), artové hnědopichy a technohoniče nad dobovými kulisami. Tak s tímhle jdi do prdele, Davčo! Film má být především zábava a mě opravdu nikterak nerozptýlí dvě hodiny ve smyčcce čumět na, byť technicky dokonale retropřetočený, Příjezd lokomotivy, nebo na to, jaxi Burian nekonečných 131 minut sáhodlouze, ale autenticky!!! voskoval kníra, než se postavil k pokladně! To si příště raději večer infrákem nasvítím špajz a budu s nadšením do úmoru pozorovat, jak mi v něm nádherně dobově a černobíle plesniví cikorka po dědkovi, kterou v roce 1940 koupil u Meinla a jež se v naší rodině z úcty k předkům jakožto cenný historický artefuckt dědí z generace na degeneraci, a to až do doby, než ji nějaký zadek prohlásí za dávno prošlé plesnivé svinstvo a spláchne do hajzlu.

Když máš muchu v uchu, nebojíš se duchů! Chuarézovi a Inkviziční sklípek je po dlooooooooouhé době (Konžůrink, Synystr) zase jednou pořádný hororový horor, co se ani denního světla nezalekl. Ty poznáte tak, že jsou vesměs v modrých číslech, protože jim zdejší samozvaní „hororoví exprdi“, Livingyntelechtuálové, artové buzničky a jiní nudofilní rozumbradáči hystericky kurví rejtynk. A není divu! Nehraje v tom totiž ani jeden maják, ani astrální bába v kyslíkové masce, devadesát procent hrací doby se tam jen tupě nehoupou lustry, nevržou panty a nikdo z nikoho pouze opakovaně nestahuje v noci peřinu, aby to celé skončilo nějakým paranenormálním myslomrdem s esoterickou bafající šmouhou. Ne, je to přímočaré, ostré, bubavé pěkně od startu, odsejpající, poměrně surové a mít to trochu více inkvizice a větší detaily té báby, co tak ráda jedla hrušky, klidně to prohlásím za horor rocku.

Jsem toho názoru, že ženy by měly stárnout s grácií a je rozhodně daleko méně odporné vyprcat vrásčitou MILFku než Franknštajna. To Nikola Frackomužná je zjevně jiného mínění a v momentech, kdy selže kamerový filtr nebo ji zaberou obličej v celé té frontální plasticko - botoxové katastrofě, na vás náhle vybafne něco jako mutant strašlivého Borise Karloffa a obludné Glenn Close, kterou ještě navíc někdo vzal pánví přes držku. Nicméně pokud překonáte ten pocit na zvracení a vyženete z hlavy kompulzivní představy, že se na vás s chroptěním sápe špatně mumifikovaná padesátka, zjistíte, že se navzdory tomu estetickému hororu jedná o výborně napsanou, poutavou, odsejpající a precizně porežírovanou detektivku, jen se zombí v hlavní roli. A i tu zcela vymaže Džentlmeny čerstvě exhumovaný, herecky dokonalý děda Hugo Povolný, ač pílingem a plastickými malformacemi pohrdající, stále šarmantní, který po takovém výkonu může jen litovat, že probuznil svou kariéru vesměs komediálními rolemi lacině čurákujících romantických milovníků a moc se nepouštel do serióznějších či zvrácenějších hereckých poloh.

Prastarý, nesympatický a brutálně nabalzamovaný Franta Gril v unylé, plagiátorské scénáristické mrdce za každou cenu, která úporně chtěla být zábavnější, vtipnější a coolatější, než nakonec byla. Karnahán je nejen mistr nudné akce s nesmírným talentem pro pičoidní dialogy, ale i retardovaný loutkovodič, a tak všechny ty profláklé držky vypadaly, jako by urputně soutěžily o titul mistra světa v toporném přehrávání. Třikrát po sobě omletá akční scéna, po níž následují ubíjející žvanivý konstrukt z hoven a závěr, co vypadá, jako by všichni na place náhle chytli úplavici a děsně se už na to toužili vysrat. Labutí plíseň velkého Mela, beroucího trapné, prkenné štěky, jehož patrně záhy uvidíme už jen po boku Wiliše v „Přímo-do-hajzlu“ počinech věhlasného holyúdského studia 21th Century Shit.

Co by asi teď za to Roald dahl, kdyby mohl nakopat Zemekise do prdele, že splácal z jeho poměrně temné knížky cirkusovou přiblblost pro školou povinné, povrchní potraty 21. století a navíc ji dokurvil ryze rasistickou BLM negrózou hlavních hrdninů? Pravou ruku? Levé varle? Ledvinu? To už se patrně nedozvíme, protože někde tiše trouchniví a kdokoliv mu může beztrestně chodit srát na hrob. Ale zase je sqvělé, že nám Robert připomněl, že negři nemusí nutně jen česat bavlnu, nýbrž mohou dělat úplně vše, co ti zasraní privilegovaní bílí rasisti, třeba klidně i potírat čarodějnice a měnit se v krysy. Tudíž si v našich zeměpisných šířkách nechám pořádnou sarkastickou hysterii až na dobu, kdy bude Babičku hrát Koranteng. Každopádně bradavicí na prdeli celého toho přitroublého pohrdání Dahlem a kulturně degenerativního nanebebraní čokoameričanů je rozhodně Hetevejovic Anča, přirozeně odporná natolik, že ji ani nemuseli zbytečně prožezávat tu držku, která by na Mistrovsví světa v násilném neumětelském přehrávání dozajista skončila na bedně.

Žérárovi tentokrát upadla kometa a on se ze své první obvyklé polohy, tedy šišlavého filetovače tenoristů a sveřepého zachránce Spojených sráčů, jen plynule přepnul do své druhé obvyklé polohy, tedy šišlavého kůl dedyho, sveřepě odhodlaného spasit samotný film, svou krajně nesympatickou, tudíž systematicky podjebávanou, exmanželku a až kýčovitě močopudného nedomrda s cukrovkou před Drtivým odpadem. A nakonec láska, rodinné hovnoty a inzulín samozřejmě zvítězí nad prcáním dvacetiletých prsatic, nasranými tchány a hypoglykemickými šoky, a to především díky tomu, že vždy, když je naším hrdinům mezi všemi těmi bezohlednými rasistickými bílými hubami nejhůře, objeví se nějaký ten dobrosrdečný nesobecký černoušek (lékárna, korba auta, polní nemocnice, brána letiště), který je za cenu vlastního života, kariéry či postavení v gangu bez zaváhání zachrání před rozpadem privilegované dysfunkční rodiny i spadem z vesmíru. Sračkovitá, klišovitá a povrchní telenovela s pár padajícími šutry, které k dokonale korektní, instantní stádové filmařině pro 21. století chybělo snad už jen pár altruistických trancek, několik ukrutně diskriminovaných, avšak pro dobro lidstva sebeobětujících se hispánských invalidů, nejlépe teplých, lozkokošný lodinný labladol jménem Bendži, kterého by tak v půlce museli v potocích slz sežrat, a nějaký ten dobrotivý, filantropický, světospásný korporát v pozadí. No zlatá efektní, zábavná, strhující a rasisticky nekvótovaná Geobouře!

Když jsem loni navštívil KSmeny v nemocnici, kde už jen tupě blábolili v agónii posledního stádia dárkféniksovské příjice, pořád jsem skrytě doufal, že se z toho ještě nějak vylížou. No ani piču. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „žel nikoliv“, a právě jsem se vrátil z pohřbu. K malignímu plytkému kokotismu se totiž přidaly závažné komplikace v podobě akutní virové instáčové debility a scénáristického herpesu, přičemž První židovská zdravotní pojišťovna navíc odmítla nadále financovat jakoukoliv nákladnější terapii. A tak v posledním tažení pět svítících, blikajících, doutnajících či mizejících škaredých pubertálních kreténů ve třech místnostech bojovalo s vnitřními dementy a honilo „strašlivého“ animovaného grizzlyho, což ke všemu tomu zmaru ještě prokládali kvintesencí nejdrásavějších mouder vymáčkjebákové filosofie a nejkýčovitějších výtoků povrchních rodinných hovnot. Tudíž nezbývá, než si posmrkat černé fiží, zamáčknout slzu a pietně zavzpomínat na časy, než hystericky korektní hon na homoděje #Blowtoo neoprávněně skrečoval kariéru jednoho z nejlepších současných režiséru – Brájena Zpěváka, a kdy ještě KSmeni bývali plnotuční a jedním z mála, bez masivního odumírání mozkových buněk, sledovatelných homixů.