honajz2

Dlouho jsem tenhle Benningův (dvoj)film (jako jeden z posledních) sháněl a když už jsem na něj naprostou náhodou narazil, byl jsem samozřejmě nadšený, ale zároveň mě mrzelo, že je to jakýsi sestřih a všechny záběry v něm jsou zkrácené (ale aspoň jsou všechny). Doufám, že se jednou k dostanu plné verzi (ať už obou nebo jen jednoho), ale co už, aspoň jsem to nějak viděl - a obojí naráz v jednom obraze, stejně jako u hodinové verze One Way Boogie Woogie/27 Years Later, tudíž je zde krásně vidět srovnání odlišností jarní a podzimní krajiny. A jestli tohle bude na čas můj poslední Benningův film, rozhodně stál čekáním i zpracováním za to. Je to jeho tradiční poetická relaxace, meditativní experimentální "dokument", který je naprosto prostý a přitom maximálně procítěný. Už úvodní záběr na obří strom má něco do sebe a hned je na něm znát, jak příroda na jaře a na podzim vypadá úplně odlišně, jak kdyby každé bylo jiný svět, ale přitom se jedná o stejné záběry ze stejných míst. A funguje to tak i dál, v jiném záběru například výrazně dominuje "les" větví, který může připomínat abstraktní malbu - a přitom je to jiná krajina - a v dalších záběrech se pak na jaře objevuje potok a rybník, zatímco na podzim se řeka ztrácí v barvách krajiny a rybník je vypuštěný. A autentická zvuková stopa atmosféru místa ještě víc vykresluje a opět mi připomněla, proč mám filmy Jamese Benninga tak rád. Dají se lehce odsoudit, jako že je může natočit každý a specificky takové i prožít každý, ale sám jsem se přesvědčil, že pro takový typ filmů je potřeba mít speciální cit a ze všech dalších režisérů s podobným stylem ho nikdo nemá tak hluboký jako právě Benning. Podzimní část mě uchvacovala o trochu míň, než jarní, ale jelikož jsem oba filmy viděl naráz, budu je hodnotit stejně. 5*

Tohle je přesně ten typ kriminálky, který neudělá díru do světa a ani nemá potenciál stát se vaší velkou srdcovkou, ale něco do sebe má, baví vás ho sledovat a nakonec byste neměli problém si ho někdy pustit znova. Já to tak mám přesně tady a ačkoli jsou mé čtyři hvězdy slabší, pořád jsou poctivé a odpovídají tomu, jak mě to subjektivně bavilo. Z případného průměru to tahá politické pozadí, které je samo o sobě zajímavé a místy v určitých jednotlivostech i trefné. Jen mě trošku zamrzelo, že z toho vzešla lovestory, protože road movie s nádechem toho nejlepšího že Sola a motivem "kdo přelstí koho" mě přeci jen bavila víc. Naštěstí ale vše nezbořila, což se stalo právě u Sola, ale tam vše tkvělo v něčem jiném. Slabé 4*

SPOILERY Kdyby ta "šokující" pointa (jejíž první půlka je jasná po 10 minutách a druhá hned, jak se vítězoslavně odhalí ta první) byla základ a hybatel všeho dění, tak by to bylo mnohem lepší, ucelenější a nebyla by to jen kriminálka s "přesahem", ale s přesahem. Dalším problémem je pak časté a všudypřítomné patetické a vyděračské vedení stěžejních scén (což pak nejvíc bolí v závěru plného významných kývání s významem "ano, takhle to bude nejlepší, ale bude nás to všechny mocinky mrzet"), které mě vyloženě vytáčelo jako u každého takto vedeného filmu, ale víc mě dostávalo, jak se tvůrci snaží chabě citové vydírání maskovat skrze chladné prostory a kameru, ve které je horizont v drtivé většině scén uprostřed a brzy se tak stává nudným a šedým, stejným jako je život hlavních postav. Spolu s tím ale přichází problém v tom, že takové rámování je i u scén pozitivnějších a sluncem prozářených, tím pádem se rozpadá i to. Takhle mi ale uniká, kde se to velice vysoké hodnocení proboha vzalo. Ano, v celcích je kamera působivá, v některých záběrech jsou zase hezký umístěné světelné body různých barev, které jako jediné poctivě budují atmosféru (aspoň tak jak to maximálně jde), hudba je skvělá, herci veskrze taky a vedení a gradace scénáře sama o sobě, když ho divák bere jak je a ani na sekundu nepřemýšlí o tom, jestli by mohl být jiný, taky není špatné. Jenže tenhle film si pro svůj námět vybral tu nejunylejší možnou cestu a tak ve mě zanechal jen to, co má většinu času jako svoji texturu - šeď, chlad a holé stromy. A přitom je to jen reklama na eutanázii, kde jiný možný názor neexistuje, protože by rozbil "šokující" pointu. Přitom by na něj prostor byl, kdyby to vypadalo tak, jak jsem popisoval výše (a byl by prostor i pro hlubší psychologii postav, tady je vachrlatá, jelikož se musí myslet na to, co se smí a nesmí teď prozradit), ale to už bych se opakoval. Sice se zase těžce míjím s většinou, jako u Přišla v noci, ale nezlobte se na mě, tohle za povedený film považovat nedokážu. Lepší 2*

Jestli něco nesnáším, tak to jsou filmy, které jsou v každém okénku kýčovité nebo silně manipulativní (nejhůř obojí naráz, taky jsem zažil). A jaké je Už někoho mám? Kýčovité a manipulativní. Sice nikterak silně (což mi zachránilo dojmy), ale je to tam, protože takový holt je Bollywood. Z Indie jsem už sice pár filmů viděl, ale vždycky jsem se úspěšně vyhýbal klasickému Bollywoodu a nejblíž jsem k němu byl u 3 Idiotů, který ale je chytřejší než se zdá a neměl jsem z něj pocit klasického Bollywoodu. Tak jsem si to "užil" až tady, u mixu romantické komedie, muzikálu, dramatu o životě jednoduchého člověka, superhrdinského filmu a sci-fi o mimozemšťanech a la Blízká setkání třetího druhu a hlavně E.T. Zní to bizarně, ale v Bollywoodu je možné vše a buď jsem to čekal, nebo už jsem viděl tolik bizarností, že mě tohle ani nezaráželo. Spíš jsem se pozastavoval u scén vyloženě odkazujících na ony dvě sci-fi, které někdy působí jako vědomá parodie, ale (a hlavně ke konci) jako indická kopírka. Vůbec celý film je mix slavných hollywoodských filmů, akorát v indickém prostředí a ten film to před vás tak apaticky předhodí, že buď budete brát, nebo dáte ruce pryč. Mě to zpočátku dost vytáčelo, jelikož se tu scény tak manipulativně střídají za sebou, že jsem měl pocit, jako by vedle mě seděl režisér a řval na mě "Teď se směj! Teď breč! Teď se směj! Teď měj udivený výraz! Teď breč!...", zatímco já bych mu nejradši vrazil a chtěl si udělat vlastní názor s vlastním střídáním emocí. Časem jsem to ale začal brát jako film pro děti a mladistvé, něco ve stylu indické verze hraných filmů od Disneyho, jelikož vyloženě dětský humor a hlavní hrdina jezdící neustále na malé koloběžce mi je evokovalo víc než dost. A v tu chvíli jsem na většinu z toho, co mě vytáčelo, nějak přistoupil a bral jak to je. Nakonec mě čekal jen indický E.T., který mě rozesmál jen v místech, která byla bizarní nebo řemeslně přehnaná (hlavně co se střihu týče) než aby mě bavil záměrně vtipnými scénami, ale docela mě bavilo ho sledovat a čekat, jak moc bude stejný. Je to nablbé a jednoduché jak hlavní hrdina a v tomhle ohledu se to dá brát jako nezávadná pohádka, včetně morálních hodnot z animáku pro malá děcka. A i když mi vadila přehnaná délka (ono by se to bez těch tanečků a zpěvů v indických Krkonoších klidně obešlo) a fakt, že tu jsou všichni finančně zajištění (oproti indické realitě), bylo by úplně zbytečné kvůli tomu měnit hodnocení, jelikož tohle prostě je Bollywood. 3*

Z potenciálně slibného podobenství na devadesátá léta a neschopnost s naložením náhle nabyté svobody vypadla rádoby-bláznivá a rádoby-satirická fraška, ze které hlubší scéna sem tam vypadne, ale všechny jsou utopeny v tomhle nešťastně zvoleném stylu. A ten nezachrání ani dokonale slizký Andrej Hryc, kterému tahle role dokonale sedla (a to jsem se bál, že hrát neumí, ale nemůžu soudit jen z Dukátové skály :D) a ani úžasný úvod, který mě okamžitě upoutal, ale bohužel mě to ve stejném nadšení nedokázalo udržet dlouho. Jak píše Anderton, my máme Dědictví, Slováci Rivers of Babylon, ale Dědictví je pro mě poutavější i více vypovídající, byť zde zase nemusím vše chápat, když situaci devedasátek na Slovensku zas tak neznám. Mimo mi to přišlo i tak, už jen kvůli naprostému minimalizovaní všech krimi a thrillerových prvků, které by to mohly krásně obohatit. 2*

Dny zrady, největší velkofilm Československa s rozpočtem (v přepočtu na dnešek) 400 milionů korun, rozdělený na dvě části, byť tak úzce propojené, že by to bylo lepší jako jeden opravdu dlouhý film. Má to svůj smysl - ten film v sobě má mnoho směšných detailů, neskrývanou agitaci komunistů a Gottwalda jako hrdinu, jenže díky funkční střihové skladbě se mi do toho povedlo dostat a prostě jsem jen se zájmem sledoval děj a pitomostí si tolik nevšímal. Buď to, nebo je druhá část skutečně lepší - a dávalo by to smysl, protože mimo její začátek a konec zde nejsou kecy KSČ a Gottwalda a na těžce přehrávajícího Gunnara Möllera se dá zvyknout, když tu je několikanásobně víckrát na scéně než v první části. Filmařsky to sice málokdy přinese cokoli zajímavého, ale tématem a atmosférou by to skutečně mohl být skvělý český velkofilm... který ale vznikl za normalizace a už to dává jasně najevo, jak moc to pohřbívá výsledek. Celou první část jsem s tím dlouho bojoval a měl jsem pocit, že sleduji cosi mezi parodií a mizernou televizní inscenací. Že tu bude KSČ bojovat za blaho světa a že Sovětský svaz bude za hrdiny, které kdyby tehdy Beneš požádal o pomoc, tak by všemu zabránili a snad ani válka by nebyla, jsem čekal. Ale že mě bude rozesmívat představitel Hitlera při každé druhé replice, to bych fakt neřekl. Jako sorry, ale když srovnám Gunnara Möllera a Wolfa Musera, který ztvárnil Hitlera v seriálu Muž u vysokého zámku, tak je Muset nesrovnatelně lepší. Z něj jde strach a je nepříjemné ho jen sledovat, zatímco Hitler v podání Möllera má asi čtyři herecké projevy - 1. Za chvíli dostanu infarkt, 2. Za chvíli dostanu záchvat, 3. Naštvaný ksicht, 4. Mám pokročilou demenci. Třeba v tom je záměr, který mi úplně nedochází, ale vždycky když se Hitler rozeřval, tak jsem se musel začít smát. A úplně nejlepší je detail na něj, když vidí nadšení po svém projevu a on se tváří, jak kdyby zapomněl kde je, kdo je, co se tu děje a kde má brýle, které nikdy nenosil. V nějakém Tromáckém filmu by vynikl líp. A co se týče té inscenovanosti, nejvíc bije do očí opět ve scénách z první části, kde při prvním záběru s Benešem vidíme, jak má spoustu práce a okukuje nějaké papíry na stole, ale vše to vypadá směšně a uměle. Takových míst je tam opravdu mraky, ale jak už jsem psal, přijde mi, že jsou hlavně v první části. V druhé se objevila i scéna, která mě vyloženě nadchla - je to ta s rodinnou večeří, kdy všichni netrpělivě čekají, jestli z rádia ohlásí válku či ne, jedni se bojí, druzí jsou optimističtí, do toho se s mezerami opakuje znělka zpráv v rozhlasu (což mě vždycky znepokojovalo, prostě má něco přijít a stále to nepřichází, tudíž se stal problém  a nikdo mimo studio neví, jaký), pak přijde otec s tím, že jeden jejich syn byl zastřelen Němci a v tu chvíli se všichni dozví o mobilizaci. Sice mě štve, že ona rodina pak z dění zmizí (až na úplný závěr), ale přesto mi tahle scéna přišla nesmírně působivá - a naprosto upřímně. První části dám takové zmatené 2* se shrnutím Nevěděl jsem, jestli se mi to líbí nebo ne, přičemž označení "líbí" zde znamenalo "je to vtipný brak" - který mě ale zároveň upřímně bavil. a druhé částí dám čisté tři se shrnutím Nebýt vší té agitky, mohlo to být solidní a silné, ale takhle se to nevyhlo patetickému nacionalismu typickému pro normalizační válečné filmy, které nemůžou mít podle historie šťastný konec, ale aby v nich něco šťastného bylo, musí přijít štěstí z pocitu jednoty. 2*/3*

Dny zrady, největší velkofilm Československa s rozpočtem (v přepočtu na dnešek) 400 milionů korun, rozdělený na dvě části, byť tak úzce propojené, že by to bylo lepší jako jeden opravdu dlouhý film. Má to svůj smysl - ten film v sobě má mnoho směšných detailů, neskrývanou agitaci komunistů a Gottwalda jako hrdinu, jenže díky funkční střihové skladbě se mi do toho povedlo dostat a prostě jsem jen se zájmem sledoval děj a pitomostí si tolik nevšímal. Buď to, nebo je druhá část skutečně lepší - a dávalo by to smysl, protože mimo její začátek a konec zde nejsou kecy KSČ a Gottwalda a na těžce přehrávajícího Gunnara Möllera se dá zvyknout, když tu je několikanásobně víckrát na scéně než v první části. Filmařsky to sice málokdy přinese cokoli zajímavého, ale tématem a atmosférou by to skutečně mohl být skvělý český velkofilm... který ale vznikl za normalizace a už to dává jasně najevo, jak moc to pohřbívá výsledek. Celou první část jsem s tím dlouho bojoval a měl jsem pocit, že sleduji cosi mezi parodií a mizernou televizní inscenací. Že tu bude KSČ bojovat za blaho světa a že Sovětský svaz bude za hrdiny, které kdyby tehdy Beneš požádal o pomoc, tak by všemu zabránili a snad ani válka by nebyla, jsem čekal. Ale že mě bude rozesmívat představitel Hitlera při každé druhé replice, to bych fakt neřekl. Jako sorry, ale když srovnám Gunnara Möllera a Wolfa Musera, který ztvárnil Hitlera v seriálu Muž u vysokého zámku, tak je Muset nesrovnatelně lepší. Z něj jde strach a je nepříjemné ho jen sledovat, zatímco Hitler v podání Möllera má asi čtyři herecké projevy - 1. Za chvíli dostanu infarkt, 2. Za chvíli dostanu záchvat, 3. Naštvaný ksicht, 4. Mám pokročilou demenci. Třeba v tom je záměr, který mi úplně nedochází, ale vždycky když se Hitler rozeřval, tak jsem se musel začít smát. A úplně nejlepší je detail na něj, když vidí nadšení po svém projevu a on se tváří, jak kdyby zapomněl kde je, kdo je, co se tu děje a kde má brýle, které nikdy nenosil. V nějakém Tromáckém filmu by vynikl líp. A co se týče té inscenovanosti, nejvíc bije do očí opět ve scénách z první části, kde při prvním záběru s Benešem vidíme, jak má spoustu práce a okukuje nějaké papíry na stole, ale vše to vypadá směšně a uměle. Takových míst je tam opravdu mraky, ale jak už jsem psal, přijde mi, že jsou hlavně v první části. V druhé se objevila i scéna, která mě vyloženě nadchla - je to ta s rodinnou večeří, kdy všichni netrpělivě čekají, jestli z rádia ohlásí válku či ne, jedni se bojí, druzí jsou optimističtí, do toho se s mezerami opakuje znělka zpráv v rozhlasu (což mě vždycky znepokojovalo, prostě má něco přijít a stále to nepřichází, tudíž se stal problém a nikdo mimo studio neví, jaký), pak přijde otec s tím, že jeden jejich syn byl zastřelen Němci a v tu chvíli se všichni dozví o mobilizaci. Sice mě štve, že ona rodina pak z dění zmizí (až na úplný závěr), ale přesto mi tahle scéna přišla nesmírně působivá - a naprosto upřímně. První části dám takové zmatené 2* se shrnutím Nevěděl jsem, jestli se mi to líbí nebo ne, přičemž označení "líbí" zde znamenalo "je to vtipný brak - který mě ale zároveň upřímně bavil" a druhé částí dám čisté tři se shrnutím Nebýt vší té agitky, mohlo to být solidní a silné, ale takhle se to nevyhlo patetickému nacionalismu typickému pro normalizační válečné filmy, které nemůžou mít podle historie šťastný konec, ale aby v nich něco šťastného bylo, musí přijít štěstí z pocitu jednoty. 2*/3*

Tak tristní hodnocení si to rozhodně nezaslouží a obávám se, že to spíš viděli diváci, kterým tento typ filmů nic neříká. Přičemž nic proti, vkus je individuální, jen mi přijde škoda, aby tenhle film na první pohled odrazoval procenty, když má co nabídnout (pro srovnání - na IMDB má 6,9). Od filmu, který je o historii japonských čajových obřadů, bych čekal, že bude pomalý, poetický, silně meditativní a nejlíp beze slov (mimo ta nezbytná). Sen no Rikjú pomalé je, poetické ne, meditativní sem tam a jen krátce a mluví se zde víc než dost. Na mě to bylo moc popisné, přičemž chápu i tuhle tvůrčí cestu, ale zároveň musím konstatovat, že mě osobně tolik nesedla. Nejvýraznější proto pro mě byly momenty, kdy se připravoval čaj nebo se delší dobu mlčelo (úvodní scéna z reality), zatímco bojové scény či těch pár hysteričtější měch míjelo. Stojí to někde mezi dvěma naprosto odlišními styly, nedominuje ani jeden a to je základní problém, který s tím mám. Stále to ale je mírný nadprůměr a veskrze vstřícný, pokud o tématu aspoň trochu víte a dokážete mu jít na ruku. Za mě docela příjemný, zapadlý objev, ve kterém hraje i slavný Toširó Mifune v roli mistra Rikyuho. A objevují se zde i prvky zen-buddhismu, které jsou podávány bez pasivní agresivity (s jakou se občas (bohužel) prosazují), tudíž další plus. Silné 3*

Ze všech českých devadesátkových filmů je tenhle nejvíc vypovídající o (tehdejší) současnosti, nadčasový, tehdy až vizionářský a "nejsnesitelnější". Po letech jsem si ho zopakoval znova a docenil to ještě víc než tehdy, ačkoli ani tady se Chytilová nevyhnula přehnané zálibě svých trademarků, ale na výsledku to naštěstí moc nemění. "Buranská" komedie, která ironizuje dobu a paroduje podřadnou lidovou zábavu typu Únosu Moravanky a která zároveň funguje i jako "buranská" komedie. Je to tak krásně na hranici obojího, že si zde každý najde svoje a zároveň je to jeden z mála filmů, který je schopný takového bodu dosáhnout. 4*

Vlastně už mě na tom zajímají jen dvě věci - 1. Co z toho vypadne, 2. Jak se jednotlivé případy vyřeší. Bohužel už mě přestává zajímat i možnost č.2, protože co díl, to stále blbější vypointování a já nevím, jestli je to fór, nebo neschopnost být kreativnější. V obou případech to ale neznamená nic dobrého, tudíž žádné změny k lepšímu se (stále) nekonají. A mě je toho furt líto a furt bych tomu přál pozvednutí a úspěch a furt chci vidět další epizody... a to jen proto, že je to první český seriál za x let, co má šanci přinést sem něco nového. A ani to není kopírka příliš slavné předlohy jako Svět pod hlavou, ale jen kopírka nějaké předlohy. Btw, když už tak chce být tak dobové, bylo by fajn, kdyby tvůrci příště předem zjistili počet obyvatel v Liberci v osmdesátých letech. Nejen že by to působilo líp (když už se zmiňuje Chvilka poezie, která tu jinak nemá žádnou roli), ale líp by vynikly i ty (pro mě okoukané) fóry "vše mimo Prahu je vesnice". Nechci přehnaně rýt, ale na tohle su prostě háklivý. 2*