Flakotaso

Nemám rád podobné "star vehicly" pro hudební skupiny nebo hudebníky a vlastně ani nechápu, proč si ve své době extrémně populární lidé hudebního průmyslu musí tak často dokazovat "vážné" umělecké ambice pomocí různých avantgardních filmů (podobný případ je například beatlesovská Žlutá ponorka, což je film, který mě přes svou na odiv stavěnou kultovnost nikdy nezajímal, protože nevím, proč by mě mělo lákat zažívat milionkrát oposlouchané songy ještě po milionté první, ale audiovizuálně - použitá přeslavná hudba si je tak vědomá své suverenity, že obraz bude vždy jenom nutným a přitom zbytečným doplňkem, divák nemá na výběr). Jasně, původně to měl být spíše slepenec jednotlivých klipů, ale co projde u pětiminutového klipu, neprojde u celovečerního filmu a zcela typický wannabe-surrealismus od lidí, kteří surrealismu nerozumí, který je zde přítomen v míče vrchovaté a na který mám alergii, se stává pouze otravným křečovitým panoptikem.

Sice jsem na to hleděl tři dny, ale to neznamená, že to nebylo lepší a sympatičtější než většina novodobých sci-fi ze západních proveniencí. Prospěšná byla hlavně dějová suchost a očištěnost od zbytečných vedlejších dějových linek, motivů a nejrůznějších podtextů, samozřejmě i vizuálních efektů...jednoduše se týpek nevrátí z vesmíru sám, problém je na světě a je to, proč tam motat věci navíc. Navíc atmosféru sovětských osmdesátek pomocí lokací (a především setrváváním v nich, tzn. žádné neustálé přestřihávání třeba na základny v Riu a Johannesburgu) a různých pečlivě zabíraných dobových rekvizit to podle mě navozovalo funkčněji než nedotknutelný a přesto lehce papundeklový Černobyl. Agresivně rytmizovaná hudba plná ostrých zvuků mi taky nezněla úplně genericky, Akinšina hrála příjemně uměřeně a na plátně rozhodně nepřekážela, a že jedna z hlavních postav je TEN ruský blokbástrmástr Bondarčuk jsem s údivem zjistil až po filmu, s tím nalepeným šedým hárem bych ho vůbec nepoznal. Takže jo, v rámci toho, co se od takového filmu dá čekat, to bylo docela pozitivní překvapení.

Film s tak dokonale "ukázněně frenetickým" rytmem, že člověk skoro zapomíná dýchat, aby mu neunikl určitý podstatný detail, gesto, tón vyřčené věty nebo souvislost mezi záběry, dělenými nečekanými a přitom sametově hladkými střihy. Střídání vypravěčských hledisek snad nikde nebylo zvládnuto s takovou průrazností, ztrouchnivělého Rašómona nevyjímaje. Lze promítat ve smyčce všem, kdo mají v rukách moc a nebojí se ji zneužít, dokud se jim nerozsvítí v egem nabobtnalých hlavách. "Ismerem. Nem ismerem."

Pocítil jsem u této první české porevoluční hořké komedie podivnou lítost nad filmem, který je snad i součástí určitého folkloru a přitom se stal kultovním jaksi neprávem/nechtěně, jelikož je po všech stránkách poměrně slabý a dnes nedostojí ani sníženým nárokům. Zklamala mě hlavně zde už těžce vyvanulá, ve zdejších krajinách velmi populární poetika "tajtrlíkujících bolševiků", kde vychází se ctí snad jenom Donutil (ale i ten má mnohem lepší momenty v jiných filmech) a neschopnost odvyprávět tento příběh jinak než hranatě a bez jakéhokoliv pnutí mezi jednotlivými scénami, z nichž "kultovní" mi svou profláklostí připadala jenom jedna (k poctě zbraň). A vlastně filmu ani nemůžu přičíst k dobru nic moc campového (snad jenom Simonu Chytrovou), protože se sice jedná o rané devadesátky, ale neuměle maskované do raných padesátek, což při sledování působí ještě více odcizujícím dojmem.

18.1.1968, Berlin (West). V podstatě jednoduchý a ne až tak zajímavý štafetový nápad, ale jako časová kapsle to funguje skvěle, zejména když se člověk zaměřuje na detaily. Jedním z běžců je i Holger Meins, v té době již dva měsíce nestudující na DFFB, který zanedlouho poté vstoupil do RAF. Je to tady https://dffb-archiv.de/dffb/farbtest-die-rote-fahne

"Dáváme průmyslu mour, ze zbylých hmot umělá hnojiva, lékařům dezinfekční prostředky, farmaceutům hormony a vitamíny, náš mladý stalinec dává koželuhům třísloviny, takže už nemusíme kácet naše krásné lesy, my zkrátka v odpadu nenecháme ani sazi!" Pepa Mixa alias Trnka a poslanec Horský (těžko říct, kdo jej hrál, v titulcích tato postava není) se v závěru parádně rozohní. Škoda, že z takových těžkotonážních monologů, střídaných ovacemi nadšených posluchačů, není složen celý film. Jako vyprázdněná narace říznutá sveřepými hereckými výkony, by to v této podobě fungovalo lépe, než neustálé poplácávání po zádech až za hrob poctivých komunistů střídané záludnými plány reakce, které se děje po většinu stopáže snímku. Kazí to i úvodní směšné přestřelky s nácky, kde se muži a ženy se samopaly ani nesnaží krýt a pojímají souboj na život a na smrt jako dětskou hru, kde se nic nemůže stát, protože jejich přesvědčení kulky odrazí. Ale za ty pěkné barvy, hromadu slavných i neslavných herců a jména postav jako Drnec, Zbuch, Skop, Karas, Hrdla, Smith nebo Ing. chemie Burdová a Dohnalovo "právě se vracím z hradu" stejně přidám třetí hvězdu. Je množství sušších propagand a tupých komedií z 50. let, které si zaslouží nižší hodnocení a z pěti Cikánových filmů z této dekády, které jsem viděl, je Výstraha nejzábavnější a nejmastnější. "Jak je to s plýtváním uhlí?!" - "Díky za otázku. Z našeho odpadového uhlí je zužitkován každý gram!"

Docela mne překvapuje, s jakou dávkou samozřejmosti je tento film mnohými hlasy považován za silně, až militantně feministický. Samozřejmě - pokud se na něj jako na takový film díváte a berete v potaz pravděpodobný záměr autorů...rek, najdete zcela po právu nezpochybnitelný důkaz v každé větě a každém obrazu. Ale záleží přece jenom na úhlu pohledu a na tom, co a jak chce příjemce interpretovat. Byl by ten film mizogynní, kdyby byl z hlediska prezentace událostí a chování postav až na nutné rozdíly zcela totožný, avšak byl by příběhem rodiny samých mužů, kteří mají na háku společenské předsudky, navzájem se respektují jako samostatné myslící bytosti, schopné dělat vlastní rozhodnutí bez tun zbytečných rad a "dobře myšleného" poučování od "starších a zkušenějších" a především navzájem uznávající svoji jinakost bez utkvělých představ o tom, jaký by kdo měl být, aby mohl být považován za plnohodnotného člověka? Nebyl a ani by nemohl být, protože by se ve filmu děly stejné věci, pouze s opačným genderovým znaménkem. Jisté ale je, že by nebyl oceněn žádnými cenami a nenávist vůči němu by propukla násobně větší, ženy jsou v západním světě přeci ještě stále utlačované...ehm. Ta věčná problematika statu quo, který nelze nikdy určit a prohlásit za pravdu, lze pouze jeho předestíranou podobu přijat či nepřijat, protože v základu stojí vždy jednotlivec a až na něj se nabaluje vše další. Navíc Antonia je žánrově samozřejmě čistá utopie, takže dumat nad jakoukoliv realističností, prvoplánovostí nebo naivitou čehokoliv v diegezi je zde zcela zbytečné, utopie slouží k jiným účelům.

U tohoto filmu u mne došlo k uvědomění, proč jsem nikdy neměl rád příběhy o teenagerských vědátorech a šprtech. Teenagerského šprta a vědátora totiž většinou bůhvíproč definuje především absence jakéhokoliv nadhledu či lépe řečeno schopnosti se alespoň na chvíli upřímně pobavit nad realitou (nebo vlastnostmi reality), kterou vlastníma rukama proměňují (v něco jiného). Stejně tak otrocky suše napsaný a zahraný je i hrdina Smrtící přítelkyně, což o to více drhne s nadsazeně podanými událostmi, které se dějí především ve druhé polovině filmu. Paul neustále jenom hledí do jakéhosi neurčitého bodu před sebou, je nad slunce jasné, že v duchu propočítává rovnice a chemické vzorečky a velmi vážně zkoumá, kde udělal chybu (a co hůř, to i momentech, kdy mu nevídané věci dokonale vychází a prochází, tzn. už s chybou dopředu počítá, přestože jí úplně nevěří, dokud nemá důkaz) a to je u podobných filmů strašná otrava.

Moc dobrý camp se srdcervoucím výkonem Petera Kerna :). Jedinkrát chudák Isidor nevyhoví a...

Berthold Hoffmann, význačný správce svého biogenetického statku, se stane nepravým mužem v nepravé situaci. Stav věcí je ale vždy složitější, než se může zdát, ačkoli mnozí rádi tvrdí opak a když se navíc Kopf odpojí od Körper und beginnt alleine zu denken, může se v ní objevit i Messer. Je až k nevíře, že film, vyjadřující se k tolika tématům a zároveň s nimi polemizující, podmíněně i nepodmíněně dobou, zůstává přesto v závěru brutálně úderný ve svém vyznění. Dopomáhá k tomu mimo neméně skvělých stylistických kvalit i dokonalé rozvržení vedlejších postav po šachovnici, nad kterou sedí, ostatně jako vždy, stát.