Nôž v hlave

No, bylo to spíš za tři, čekala jsem politický thriller a dostala roztahané cosi - v pokročilou hodinu a ve stavu únavy, kdy jsem to sledovala, může mít něco takového na vnímání a hodnocení filmu velký vliv. Potěšil mě ale nejistý konec a zneklidňující hlavní charakter, takže celkový dojem je pozitivní. (01.12.2010)

Berthold Hoffmann, význačný správce svého biogenetického statku, se stane nepravým mužem v nepravé situaci. Stav věcí je ale vždy složitější, než se může zdát, ačkoli mnozí rádi tvrdí opak a když se navíc Kopf odpojí od Körper und beginnt alleine zu denken, může se v ní objevit i Messer. Je až k nevíře, že film, vyjadřující se k tolika tématům a zároveň s nimi polemizující, podmíněně i nepodmíněně dobou, zůstává přesto v závěru brutálně úderný ve svém vyznění. Dopomáhá k tomu mimo neméně skvělých stylistických kvalit i dokonalé rozvržení vedlejších postav po šachovnici, nad kterou sedí, ostatně jako vždy, stát. (01.04.2020)

Poněkud nesrozumitelný film pro českého diváka, nezná-li dobře politický kontext a pakliže je navíc promítán s dabingem. Avizovaný thriller pak nabírá komické prvky a politická rovina jaksi překáží, protože znesnadňuje pochopení toho, jaké měl hlavní hrdina motivace. Což se nakonec v podstatě nedozvíme. (05.11.2010)

Skutečně tísnivý film. Přitom jsou mantinely příběhu jasně nastaveny: buď je Dr. Berthold Hoffmann terorista nebo nevinná oběť; buď je dláto pilník nebo nůž. Buďto se soma oddělila od psyché nebo je to všechno jen podivná zmatená hra. Filmové paradigma si nedovedu vysvětlit jinak než na pozadí střetu německé mládeže s Leviathanem (stát dle Hobbese) vrcholící vznikem a činností anarchistické skupiny RAF. (19.12.2020)

Na nomen omen moc nevěřím. Henry David Thoreau mě jednoho rána přesvědčil, že každý máme vedle jména občanského, které nás zařazuje do společnosti, třídí a vyřazuje, také jméno divošské, divoké (savage, wild name), které je tím pravým a jež nás nejdokonaleji vystihuje. Tím nás volají ti, kteří nás znají nejlépe, a nejednou přitom nemusejí ani nic vyslovit. Takovým jménem Bruna Ganze bylo bezesporu „Ganz“. Je ale vlastně jedno, jestli ho jeho občanské jméno předurčilo k tomu, aby čelil v čase rozpadu jednoty – osobnosti, společnosti, (obrazu) skutečnosti – rozkladným silám vlastní, jednotící a vyzařující energií, nebo zda této jeho vrozené či niterně vtělené přednosti, hluboké osobní (a osobnostní) jednotě odpovídá nejlépe to hluboké, durové, jednoslabičné a pohlcující slovo či povzdech, který se stal jeho příjmením – Ganz. Ve všech svých rolích byl tento Jednotný celistvým, jednotným, věcným – jako by byl takovým stvořený. Za všechny úlohy, v nichž jsem ho viděl, i za ty, v nichž jej ještě uvidím, tuto stvořenost nejvýrazněji ztvárnil andělem Damielem ve Wendersově iniciačním, vykupujícím poselství: nablízku každému, plně milující, bezezbytku se dávající, nezatížen duřícím Já, ale také ve znění lásky pociťující cosi neznámého a vzdáleně blízkého, obětoval svou svobodu netělesného bytí a vnímání (sebe)vražedným mezím lidského, pozemského nachýlení, jak je u nás snad nejpřesvědčivěji znázornil Jakub Schikaneder svými obrazy ženských zad; obdařen novým tělem se učil všechno od začátku, téměř právě tak jako Berthold Hoffmann v tomto Hauffově filmu, jehož policejní kulky osvobodily od všech pravidel i mateřštiny a učí se skutečnosti jako dítě právě v tomto jen zdánlivě politickém snímku. Jakkoliv se všichni, kteří tuto znovuzrozenou bytost beze jména oslovují, snaží vychýlit její zkušenost svým vlastním směrem, docenit ji jako nástroj ideologicky založené společenské intervence, zůstává nadále svou – a její jazyk to vykresluje nejpřesvědčivěji. Návrat do skutečnosti, která je utvářena falešnými, předpojatými obrazy, však – nehledě na řečovou i motorickou pravost – může být jen divadlem, a tak i zde vše doslovuje propadlo… Ganz. (23.02.2019)