RedHot

Dětský vřískot se vám překvapivě rychle vetře pod kůži, dostanete možnost ocenit pár hitovek, roztržitého Sováka, sympatického Brodského, a než se vaše náklonnost k Leontýnce začne pozvolna transformovat v lehce pedofilní fantasmagorie, letíte si koupit Pribiňáčka. Pěkná podívaná.

Je to celé provedeno poměrně zajímavě. Přesto docela vážně přemýšlím, zdali budu ČSMT nadále sledovat. Jedná se sice o ideální odpočinek po náročném pracovním týdnu, ale tato show je bohužel především o lidech a těch dobrých tam zbylo jen málo. Konečně, mohu jmenovat snad jen sympatického Slávika. S ostatními porotci a moderátory je to už horší, a to o dost. Nahradit pana Krause Dejdarem bylo slaboduché už jen z toho důvodu, že zatímco první jmenovaný si v celé show kultivovaně držel svůj názor a rozhodoval o postupu talentů racionálně, Dejdar většinou jen konstatuje, že "se mu to líbilo" a tak postupují i naprostí bezmozci bez špetky talentu. O Lucii Bílé se zmiňovat nejspíš ani nemusím. Ta totiž po každém vystoupení buď blahem brečí, nebo tleská vestoje a sopránovým rykem dává najevo svůj orgasmický souhlas s postupem soutěžícího. Též moderátorská dvojice, který minulý rok bavila lehce nadprůměrně, je oslabena o nápady a šmrnc. Domnívám se, že za jejich úspěchem minulý rok stál především konkurenční Mareš, který odpuzoval každého byť jen trochu uvažujícího diváka, a tak jsme za oba pány, Prachaře a Rausche, byli rádi. Teď oba z nouze vyvíjejí interwiew s fleky od potu na Jakubově košili. Ehm... mám se tomu smát?

Přestože vždy dám přednost panu Krausovi před Šípovou talkshow, měl jsem za to, že se Šíp ve společnosti známých herců dokáže postarat o slušnou a kultivovanou zábavu. Po pěti minutách pořadu si Šíp, který se mezitím houpal na oponě a následně zazpíval oplzlý duet s panem Uhlířem oblékl bílý plášť a pomáhal jakémusi chudákovi v oblastech sexuologie. Fóry to byly tak prvoplánové, perverzní a špatné, že se nyní s odstupem divím, proč jsem ihned nepřepnul program. Mé vědomí však bylo celodenním shonem znaveno, a tak jsem se nechal na chvíli ukolébat jakousi slovenskou písničkou (ovšem na playback). Po jejím skončení jsem však musel přetrpět výjev z kláštera, kde nám ansámbl obohacený o zpěvačku Bílou velmi nehumorně objasnil, že všechny jeptišky jsou vlastně převlečené coury. To už byla poslední kapka. Kypí ve mně žluč dodneška, když si na tenhle čecháčský zvratek vzpomenu. Upřímně, teleshopping je lepší než tohle.

Ačkoliv se snažím být člověkem dobrým, přiznávám, že tu a tam jistě dokážu lidem ublížit či se zkrátka jiným způsobem zachovat špatně. Pokud za své hříchy přijdu po smrti do pekla, existuje dosti velká pravděpodobnost, že mne ďáblíci připoutají na křeslo, zahákují mi víčka a budou mi pouštět tento pozoruhodně strašlivý výtvor. O důvod víc, proč ctít Desatero.

Pronásleduji vlastně vraha, nebo jeho oběť? Tuto otázku si detektiv Brunel jistě kladl v celém filmu hned několikrát. Není snadné se dostat Zlu pod kůži - rozhodně ne pro normálního smrtelníka, natož Francouze. Představa muže, jenž z nemocničního lůžka zabíjí svým mozkem, je nanejvýš úsměvná. To ale ještě netušíte, jak mistrovsky si režisér pohraje s veškerými charaktery, psychikou zoufalých obětí, zmatených stoupenců Dobra a rozpolceného a unaveného Zla. Zlo tu je od počátku, zakořeněné v každém z nás. Někdy více, někdy méně. Všehovšudy byl na světě jediný muž, který zlo odmítl nadobro, ten ale zemřel před dvěma tisíci lety a už se to nikdy nikomu úplně nepovedlo. Zlo nemá rádo nikoho, ani samo sebe. Ví, že se od samotné své podstaty nemůže nikdy oprostit, zoufá si, naříká, běduje, zmítá se v trýzni a strašlivých mukách, aby pak v šíleném pomstychtivém záchvatu zabíjelo. Zpočátku jen po jednom, pak po dvou, po čtyřech, po stovkách. Se Zlem lze bojovat. Můžete mu useknout hlavu, můžete ho zardousit, můžete ho spálit, můžete ho upoutat na lůžko, ale nemůžete nad ním jako obyčejný smrtelník zvítězit. Není to záležitost lidská. Mezi námi je totiž zakořeněno natolik silně, že v zátylku ten pichlavý pohled budeme cítit vždy. Záleží jen na tom, jak dlouho nám potrvá, než se otočíme.

Výletníci jednak ohromují svou až pozoruhodnou nevtipností a trapností, ale i neochotou něco skutečně poznat nebo přiblížit divákům. Kdybych v Lednici sám nebyl (aktuální díl totiž pojednával právě o této lokalitě), po shlédnutí Výletníků bych o ní stále nevěděl vůbec nic. Oba pánové většinu času trčí v restauracích nebo ve vinných sklípcích a zbytek stopáže se nás snaží rozesmát bezduchým pitvořením. Místy je to tak hloupé, že se u toho ani usnout nedá. Inu, Toulavá kamera opět potvrdila svou informační dominanci a mimo jiné i ukázala, že budete-li hledat zdroj cestovatelských zážitků jinde, téměř určitě si naryjete hubu.

V povedeném pokračování baví především naprosto geniální scéna se slamníky. I jinak je však film napěchován úctyhodnými gagy, bohužel však už méně, než tomu bylo v jedničce. Zde tvoří třetinu filmu opravdu jen ta sláma.

Žádný dobrý nápad nelze omílat do nekonečna o platí to i pro Sedmou rotu. Zatímco mi předchozí dva díly byly sympatické právě tím, že zesměšňovaly neschopnost francouzské armády i celého jejího aparátu s neobvyklou grácií, trojka už baví jen groteskním pitvořením a stokrát omílanými gagy, které se hodí tak možná do populárních Četníků.

Druhá světová válka je patrně nejvděčnějším tématem filmového průmyslu a když se ho chopí šikovný režisér, úspěch ho mine jen málokdy. Souboj dvou střeleckých es znepřátelených stran je až do posledního okamžiku dobře propracovaný a maximálně napínavý. Bitevní vřava i ticho před bouří je vhodně podkresleno podmanivou hudbou Jamese Hornera. Vřele doporučuji.

Varování před projekcí: vypněte mozek. První Avenger je totiž skutečně slátaninou první třídy. Nepostrádá vůbec nic, co by komiksovému spasiteli nemělo chybět - přihřátý kostýmek, neprůstřelný štít, charisma, ryzí srdce a samozřejmě i krásnou holku. Logika nás opouští zhruba po dvanácté minutě stopáže, stejně jako hlavního hrdinu opouští strach a naopak ho uchvacuje nezměrná touha natrhnout hlavnímu záporákovi zadek. Děj je stejně klišovitý, jako je hloupý. Vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by se film odehrával v druhé světové válce, jak to sliboval režisér. Po Amerikovi náckové střílí serepetičkami, za které by se nemusel stydět ani IronMan a zatímco je ve Spojených státech nápad atomové bomby ještě v plenkách, červenohlavý lebkoun má plán, jak díky klonování a Thorově hněvu vyhladit celý svět. Hudba je naprosto příšerná. Nechápu, jak se můj oblíbenec, Alan Silvestri, mohl dopustit takového zvěrstva. Celkově však film působí přesně tak, jak má - duchaprostí američtí hrdinové se po tisících hrnou k náborovému středisku a spojenci v Afghánistánu vítají posily. Co dodat, otevřete pivko a vychutnejte si tu komiksovou lobotomii. Je to vážně prča.