RedHot

V rámci žánru naprostá špička, v celkovém měřítku mezi filmy s mozkem rozmáznutým na stropě, stěnách a vůbec všude kolem čestná výjimka. Narozdíl od jiných snímků s hordami hladových nemrtvých zde lze cenit velmi zdařilou snahu o vybudování věrohodných charakterů, inteligentních dialogů a zajímavého konce. Jinými slovy, lze poznat, že narozdíl od zombies mají přeživší ještě stále svůj vlastní mozek a dokud jim ho nějaký vřeštící poděs nevymáčkne a neslupne, je rozhodně na co koukat.

Osmdesátá léta útočí s nejtěžším kalibrem. Všechno mutuje, všechno je plastové, toporné a zoufale nestrašidelné. Celé je to tak hloupé, že to není ani k zasmání. Ten film jsem si koupil v trafice jako jedenáctiletý kluk, zlákán hlavou vetřelce na obalu, to byli tehdy mí miláčci. Na zklamání takového kalibru mé křehké dětské vědomí nebylo připraveno. Už tehdy jsem se chválil, že jsem se dokoukal. Nepochválím-li se totiž sám, nikdo to za mě neudělá.

Nějak jsem celý film nepochopil, na co to vlastně máme koukat. Je to romance, je to drama, je to historie? Filmu nejvíc škodila právě ona nevýraznost a zdrženlivost. Chápu, že když malujete obraz, nějaké honičky a dějová salta očekávat nemůžu, ale kolikrát se stalo, že ze zcela primitivního námětu a na první pohled nudného děje vzniklo mistrovské dílo, ačkoliv přiznávám, že veřejnost je málokdy docenila (Zelňačka, Napoleon Dynamite). Hlavní hrdinka se po celý film tváří, jako by silně toužila po orálním sexu, fanynky učůrávají blahem z Colina Firtha, který tentokrát většinou jen sedí za stolem a míchá barvy, nikdo toho moc neřekne, inu, mírně rozpačité pokoukání. Pomalý spád většinou nezaškodí a někdy je šnečí tempo vyloženě záměrem a funguje to skvěle (Vesmírná odysea), nezdá se mi však, že by to skvěle fungovalo zde. Jedná se nepochybně o krásný lehký film jako stvořený k promítání po náročném dni, ale rozhodně se nejedná o zázrak.

Pomalovaným polystyrenem, potoky krve, slz a hlavně dolary se nešetřilo ani tentokrát. Opět sledujeme zánik jedné úžasné a vyrovnané společnosti, kterou zlí mocipáni měli možnost zmasakrovat a radostně se jí chopili. Jen si vzpomeňme, jaké úspěch slavil Tanec s vlky, Dobytí ráje nebo Poslední Mohykán. Jsou to všechno slátaniny obří,, ale plebs tomu tleská vestoje a má o důvod víc, proč nadávat na tu krutou a brutální vrchnost, která odjakživa utlačuje poctivce a dobráky. Především pak padá špína na americké vůdce, skutečně, to je dnes jeden z nejmilejších terčů všeobecného vylévání vzteku a zášti, a konkrétně v Čechách je tento zvyk zakořeněn stejně silně jako velikonoční mrskut. Film jaksi zapomíná zdůraznit ten drobný fakt, že to byli Prusové, kdo pomohl s modernizací japonské armády a tudíž i s potlačením samurajského povstání, a že to nebyla americká armáda, jak se to ve snímku tvrdí. Dnes už se nedivím, že s pomocí laciných malůvek, nablýskaných rekvizit a desetitisícových zástupů šikmookých komparzistů můžete změnit lidské smýšlení o historii a světu jako takovém. Říkám, že se tomu už nedivím. Neříkám, že mi to nevadí.

I soulož mývala s lepenkovou krabicí na domácím videu má větší smysl a pointu, než tenhle tuctový škvár. Jednu hvězdičku uděluji čistě jen za skvělý soundtrack oblíbence Krajča.

Chtěl bych poopravit odpůrce seriálu, kteří nadávají, jak si sitcom hloupě střílí z fyziky a všech, kteří tento obor milují a aktivně se mu věnují. Omyl. Nestřílí si z fyziky, ale z lidí. Ústřední čtveřici zkrátka tvoří jeden autista vzhledem nejspíš podobný kudlance, rozervaný a unavený smolař, snědý nemotorný přistěhovalec a zastydlý puberťák, který ve třiceti letech stále žije s vlastní matkou. Seriál se nesnaží poukazovat na to, že takových lidí je ve vrcholových odvětvích technických věd plno (vezměte si například některé Sheldonovy idoly, jací jsou to jen frajeři!). Jen čerpá z obrovského potenciálu, který naše čtyřka skýtá, do toho se vmotá trochu vtípků o fyzice a pánové jistě zdravě zareagují na přítomnost Kaley Christina Cuocové na plátně. Nemám co dodat, nejlépe bude, když to s Velkým třeskem zkusíte sami.

Vůbec by mi nevadilo být hostem. Milá, inteligentní zábava.

Kdysi dávno, předávno, natočil se v jedné slunné zemi příběh o bručounovském silákovi a vychytralém hubeňourovi. Ti dva museli táhnout za jeden startovací řemen a zahnat zlé gangstery pryč od své garáže... "Jestli se rozzlobíme, budeme zlí" u diváků slavilo. Tvůrci tudíž usoudili, že stačí zkombinovat Spencerovy svaly a Hillovu tvářičku, zamíchat to celé v řídké dějové omáčce a vznikne něco podobného. Zkusili to mockrát a pokaždé jim to nevyšlo. Později se na to Hill vykašlal a tak vznikaly takové klenoty jako "Banánový Joe" nebo mnou právě kritizovaný "Buddy míří na západ", ve kterých byl Spencer na bandy hadrových zloduchů sám. Sólo nudil ale stejně úspěšně, jako nudil ve dvojici, já u toho skutečně usínal už jako dítě. Bravo.

Štvaná ta žena nebyla, ale já jsem byl naštvaný, čím že jsem to ztratil čas.

Nekonečných devět minut jsme nuceni sledovat dvě američanky v křiklavých kostýmcích, které vztyčují prostředníček na všechny morální hodnoty uvažujícího jedince, ukazují prsa, věší se hlavou dolů, provozují lesbický sendvič a vraždí náhodné návštěvníky restaurace, to vše bez jakéhokoli významu nebo poselství. Přístě snad už dojde i na pálení americké vlajky a hajlování před podobiznou Ho Či Mina. Já vážně nevím, jaký satanistický škvár pop kultura ještě zplodí. Ten však sám o sobě škodit nemusí, pokud se k němu přistupuje správně - a to s obrovskou dávkou nadhledu. Ovšem onanovat před devítiminutovou stopáží primitivních elektronických fekálií a nazývat to špičkovým dílem plným geniality je čistý zmar. Ježíš pláče.