DaViD´82

Neúměrně dlouhé a stále dokola totéž. Nejmenší u toho tudíž zákonitě ztrácejí pozornost, ale zase ve kterém jiném animáku mají možnost právě ti nejmenší vidět vyvrhování žraloka zaživa motorovou pilou?

Nejslabší z Cavayého naháněcích thrillerů a tak by se nabízelo něco jako "Mea Culpa, že jsem si to pustil". Ovšem nejslabší v tomto případě ani náhodou neznamená slabý. Jenom je to neurovnané, jako by autor pořádně nevěděl, zda se vydat spíše intimnějším stylem, který nastolil v Nevinné či naopak tím vražedně zběsilým z Limitu. A tak se nejprve snaží o soustředění se na postavy a jejich rozpoložení, což sice s přimhouřením očí funguje, ale rozložení sil "ten je takový a tamten onaký" pochopíte po deseti minutách. Navíc v první polovině není jasné o co půjde (neznáte-li synopsi), a co je v sázce je také zřejmé až těsně před zlomem, kdy konečně Lindon může k dosavadnímu zarytému mlčení a kožené bundě do repertoáru přihodit i pohled "šáhli jste mi na syna, šáhnu vám na život". A od toho momentu se to překlopí v nonstop akci. A málokdo je v současnosti takový machr na nápadité, v rámci žánru v realitě ukotvené, nekompromisní, různorodé, hlášek i CGI prosté, nerozklepané a přehledné akční scény jako právě Cavayé. Ochutnat z tohoto soudku dá již úvodní lahůdkovou bitkou "tři v autě", ale rozhodně to u ní nekončí; jen si na nášup je třeba počkat. A samozřejmě platí, že se postavy chovají poplatně žánru; tedy jako tupá hovada, ale to k tomu prostě patří, berte nebo nechte být.

Dark Souls? Vetřelci? Na Hromnice o den více? Hvězdná pěchota? Zdrojový kód? The Twilight Zone? Zachraňte vojína Ryana? Všechno vyjmenované (a ostatně zdaleka nejen to) v tom je jasně k rozpoznání. V zásadě je v tom tedy skoro vše, jen důstojný a pořádný závěr absentuje. Ovšem standardnímu blockbusterově povinnému finále "nic proti ničemu" naštěstí předchází dostatečně hravý i svébytný koktejl výše zmíněných prvků a nikoli pouhý koncentrát jinde bezpočtukrát viděného.

Pokud znáte duo Penn & Teller, tak se zpočátku neubráníte dojmu, že půjde o mystifikační dokument, protože pokud toto kouzelnicko-recesistické duo přichází s dokumentem "o objasnění doposud záhadného Vermeerova jedinečného stylu skrze záznam počínání miliardářského výtvarnou múzou nepolíbeného vynálezce s bláznivou teorií, která od základu mění pohled na tvorbu jednoho z největších malířů všech dob, a zároveň si tento miliardářský výtvarnou múzou nepolíbený vynálezce v Texasu staví v garáži Potěmkinovu vesnici, aby mohl následně svou teorii prokázat několikaměsíční piplačkou během reprodukce Hodiny hudby", tak to dvakrát velkou důvěru nevzbuzuje. Nota bene když jde o zachycení malování obrazu; tedy v zásadě pro účely dokumentu velmi nevděčné a nudné činnosti. Bylo by jim tedy více než podobné udělat si z diváků šprťouchlata, ale... Ale ne, je to skutečný dokument a navíc takový, který poňoukne i největší patlaly mezi námi k vytáhnutí černobílé fotografie, pořízení dentálního zrcátka na tyčce, štetců, barev a zkoušce, zda to skutečně funguje. Každopádně krom možného (znovu?)objevení zajímavé omalovánkové techniky, jde především o silný příběh Tima Jenisona, který neváhal obětovat pěkných pár let života hnidopišské práci na projektu se značně nejistým výsledkem. A bez grantu. I když s miliardami v zádech.

Označení "britské Fargo" je sice stejně tak zavádějící jako i zjednodušující, ale znáte to... Na každém šprochu pravdy trochu. Vzájemná příbuznost totiž není jen v konceptu samotném či v zasazení do každodenní rutiny zapadákova, ale i v té rovině, že se tu jde až na samou dřeň veškerých postav, které působí "jako vaši sousedi". A právě z toho důvodu je zdejší uvěřitelné dění "zla v každém z nás" tak mrazivě znepokojivé. Odvážná (a rozporuplná) je změna stylu i žánru během finálních dvou epizod, kdy se nekompromisní psycho krimi thriller mění ve vypjaté komorní psychologické drama, ve kterém již pro krimi linii není místo. Na škodu to ovšem není, protože tady nejde v prvním (a ostatně ani ve druhém) plánu o zločin jako takový, ale o postavy v jeho víru chyceném. | S1: 5/5 | S2: 5/5 |

Devadesát minut ryzího žánrového "hitchovského" nadšení. Proč tedy pouze za tři? Protože to nemá pohříchu pouze devadesát minut, ale i závěrečnou patnáctiminutovku, nad kterou zůstává i nezdravý rozum stát; a natož pak ten zdravý. Od proslovu prostě všechno špatně. Všechno.

Hollywoodští pejskové a kočičky upekli dort, ve kterém chtěli mít vše(chny) a to rovnou napříč universy, časem i prostorem. A ve výsledku se nedostává žádáného prostoru a času na plátně ničemu a nikomu. Vše je totiž tak hrrr, že naprosto zaniká dosud největší klad filmových X-menů. A to sice práce s postavami, jejich vývojem, strachy, vzájemnými vztahy a z toho pramenícími emocemi. Tady jsou všichni bez výjimky odsunuti do rolí velká slova deklamujících chladných panáků, které z toho deklamování tu a tam vyruší nějaká ta povinná blockbusterová akce. Ta navíc působí vždy dost samoúčelně naroubovaná; což neznamená, že je sama o sobě špatná, protože není. Singer si ukousl příliš velké sousto, což je škoda o to více, že z toho tu a tam probleskuje (povětšinou díky obsazení), jak dobré to mohlo být, kdyby si někdo zodpovědný uvědomil, že méně je někdy mnohem více.

V rámci snímků o nefunkčnosti kárného systému s přístupem "silnější pes mrdá" ten vůbec nejsilnější pes na žánrovém dvorku. O to znepokojivější (a úměrně tomu i působivější), že je o mladistvé svoloči, která sice potřebuje tvrdou ruku, nekompromisní řád a disciplínu, ale již ne šikanu, ponižování, prznění a takové ty jiné milé věci. Beznaděj zdejšího začarovaného kruhu "vzpurní sígři versus zamindrákovaní dozorci" (vrcholná je v tomto ohledu především scéna Archerova přátelského pokecu s jedním z bachařů), kdy se již nápravný systém stává parodií sebe sama natolik, že plodí a učí tomu, proti čemu byl v první řadě vytvořen, snad nikde jinde nebyl zachycen tak naturalisticky, depresivně, mrazivě a přitom nemravokárně.

Čekání na Godot... Ehm, Godžiru. Což by nevadilo, kdyby šlo o čekání „co proto" a nikoli "wanna be otcovsky spielbergovské"; ostatně Čelisti či Válku světů to prací s akční stránkou "ze subjektivního pohledu lidských rodinu nadevše ctících mravenců" stojící na naznačování a neviděném spíše než první signální připomíná možná až příliš. A to především díky nadužívání tohoto přístupu, protože co je sympaticky skryté a navnazující v první polovině, to se v druhé zákonitě přejí až do té míry, že to začne být zcela ukradené, protože když po dvaadvacáté pouze naznačujete a skutek po dvaadvacáté opět v poslední možný moment utekl, tak co z toho, že? Pouze dějová vata a plytké postavy, další vata, vata, Watanabe vysvětlující "vo co sakra gou" a to celé prokládané "musím se vrátit k rodině a Godzillu přitom neuvidím zato nonstop uslyším" v tisíc a jedné variaci a aniž by alespoň jedna z postav zaujala. A aby toho nebylo málo, tak v tomto smrtelně vážně se beroucím schématu to jinak veskrze sympatické klasiku ctící pojetí hrdinného monstra působí jako Godzilla v porcelánu. Ono je ostatně vypovídající, že nejlepší i nejhravější na tom jsou již úvodní titulky.

Kopie Uprchlíka takřka jedna k jedné; od průběhu, přes rozdělení rolí a typologie postav až po stopáž. A je to kopie v každém ohledu horší Uprchlíka. Což ovšem neznamená, že by to byla špatná kopie; jen poněkud tuctová. Britské televizní žánrovky kladou často důraz na „každodenní civilnost“ a Prey v tomto ohledu není výjimkou. Ovšem zde je tento přístup spíše na škodu, jelikož když máte thriller o nevinném uprchlíkovi před zákonem, pro kterého i chůze po ulici je zdrojem nervy drásajícího napětí, protože „co když zrovna tenhle protijdoucí mě pozná a udá“, tak očekáváte konstantní tenzi a neustálou paranoiu, kdy nevíte komu (pokud vůbec někomu) věřit. Místo toho se tu mnoho desítek minut ztratí řešením civilní stránky, u které je záhy jasné k čemu směřuje a jak se k tomu dojde. Jakmile se to ovšem od druhé epizody překlopí právě v ten útěkářský napínák klasického střihu, tak to rázem funguje (tedy až na pitomoučké finále) a hlavní zásluhu na tom má nepřekvapivě Simm, který se pro role „sympatického týpka od vedle, kterému však stačí jediný pohled, abyste honem rychle sundali zlaté hodinky a vytáhli šrajtofli“ narodil. Druhá série je zcela samostatná, byť některé postavy se navracejí. Lovenou zvěří na útěku tentokrát není Simm, ale těžko za něho vybrat lepší náhradu než jeho dlouholetého hereckého parťáka Glenistera. Právě on v roli poctivého dozorce, kterému unesou dceru a donutí ho k osvobození jedné z vězenkyň, je tím kdo to táhne. Celé je to o chlup lepší než první řada, ale má to své nemalé problémy. Především je to tak jasně nalajnované a průhledné, že to neumí překvapit a platí, že spíše než tři díly po pětačtyřiceti minutách to měly být dva po hodině. | S1: 3/5 | S2: 3/5 |