DaViD´82

Jakmile se to překlopí do hitchcockovského syžetu, tak to ztrácí punc svébytnosti "j(e)deme si kurwa vlastní cestou". Začne se totiž hrát na dobře známé žánrové struny, u kterých je až příliš jasné, jak budou znít. Ne že by to snad šlo v jakémkoli ohledu do kopru, to ne, ale přeci jen se to stává poněkud standardním, byť i tak je to i nadále dostatečně své, nekompromisní a špinavá zrcadla nastavující, aby se to nestalo jen další zaměnitelnou či s náběhem závěrečných titulků zapomenutelnou žánrovkou.

Nešťastně uchopená adaptace. Předloha stojí na ironickém (a vtipném) antibyrokratickém tónu, "houseovském" Mørckovi a psychologické kresbě vyšetřujícího i oběti. Naopak standardní žánrová zápletka je spíše nutnou spojující obezličkou než čím jiným. Tady se ovšem právě dvě nejspecifičtější přednosti, které to od standardní žánrové (nad)produkce odlišují, zcela upozaďují a důraz se dává čistě na tu krimi linku; a ta je tuctová jak jen to v žánru jde.

Nic pro xantofobiky, arachnofobiky a obecenstvo, které by chtělo přeci jen něco více než pouze solidní tuctovou lynchovinu. A moje teorie "wo co gou a co sakra ti svinsky vobří totalitní pavouci a ztráta (sebe)identity"? To chtěl jen Villeneuve udělat radost Jonu Petersovi.

Tolkienovec ve mně se diví, kde se při zatopení Železného pasu flákali hobiti. Věřící ve mně kypí pohoršením nad neúctou k slovu božímu a nevěřící ve mně jen nevěřícně kroutí hlavou nad tím jakože hrozně aktuálním „miluj(e)me Gaiu" poselstvím... Každopádně je to své a je to v nejlepším slova smyslu zajímavé; jakkoli nesourodé a tak trochu (hodně) splácané páté přes deváté. Dvě třetiny jde o postapo veganskou verzi Pána prstenů: Dvě věže, která nebezpečně často balancuje na hraně nechtěné směšnosti a nepřepadne přes ní především díky charismatu Russella Crowea. V závěrečné třetině je to však z rázu na ráz hutný existenciální komorní psychothriller s klasickými (jakkoli předloze nevěrnými) starozákonními dilematy. A je to naprosto výtečné. Jen to nevykazuje žádnou spojitost s předcházející katastrofickou epickou fantasy.

Nemohu se zbavit pocitu, že by tomu více sedla forma dvouhodinového filmu spíše než tříhodinová minisérie rozdělená na čtyři epizody, ale i tak vysoce aktuální a ve své civilní reálnosti z ranku „může se to stát i ve vašem okolí" i setsakra znepokojivě mrazivé.

Ženský True Detective. A nebo spíše platí, že True Detective je chlapskou verzí Top of the Lake? Není to jenom o tom, že to má stejného kameramana a tedy takřka shodný filmový i řádně temně syrový vzhled (zdejší podání novozélandských krás si nezadá s Pánem prstenů; tedy až na to, že tady prší, mlží a když tu zabloudíte, tak si můžete hodit korunou, zda dříve pojdete hlady či umrznete). V obojím platí, že o případ samotný jde až v druhém plánu (o tomto to platí o něco více, jelikož je tu "kdo a jak" jasné již v polovině úvodní epizody). V obojím se hraje spíše na symboliku, nevyřčené mezi řádky a takovou tu všudypřítomnou podprahovou tenzi. V obojím platí, že jakmile se to tu a tam sníží k doslovnosti, tak to rázem ztrácí hodně ze svého kouzla. Obojí má nejednoznačné výjimečně napsané i zahrané charaktery. Obojí brnká na znepokojivou strunu. Obojí je především o postavách, o životě a tak vůbec… A obojí je perfektní.

Sice nem tudom magyar, ale zato plynně šprechtím "andersonovštinou" a tak mi opět jeho osobitá střelená poetika sedla jako máloco. A když nic jiného, tak se to dá brát aspoň jako ukázka, jak by vypadala adaptace Obsluhoval jsem anglického krále v podání Karla Zemana.

Jde to do hloubky a je to nestranné? Nejde, není a navíc je to značně melodramatické. Působivost dokumentu o léta se táhnoucích protestech na Tahríru tkví v něčem jiném. Je bezprostřední. Vyvolává dojem, že vznikl jako spontální akce "pojďme si natočit jak protestujeme". Je to bezprostřední ve sluníčkovém úvodu "svrháváme ruku v ruce režim Mubáraka muslim nebo křesťan", je to bezprostřední během "svrháváme armádní režim a začínáme politikařit" a je bezprostřední i během pasáží "svrháváme bratr proti bratru Mursího a kliku Muslimského bratrstva". A právě to postupné kruté vystřízlivění z revoluční nálady za lepší zítřky, které do slova a do písmene naplňuje "z deště pod okap a z bláta do louže", je na tom tím nejsmutnějším a zároveň nejzajímavějším.

Se skutečností to má společného jen pramálo (pokud vůbec co) a stylizované je to natolik, až je to místy již přestylizované, ale čert to vem, když je to ve výsledku lepší většiny regulérních bondovek.

Kujme pikle, pikle kujme, snad se pikle s piklí ujme... Události několika mála dní před volbou nástupce zesnulého mafiánského bosse, kdy se každý snaží získat co nejvíce vlivu. Svoje želízka v ohni má policie i jednotlivé frakce vně mafie. Spěje to celé sice neodvratně k očekávanému závěru, ale jde o to jakou cestou se k němu (do)jde. A tady se naštěstí kráčí po stylové a řádně zamotané stezce, která nezná kompromisů či slitování.