DaViD´82

Ve světě střídmých devadesátiminutových stopáží mohlo jít o zdařilý blockbuster nárokující si titul "nejlepší díl ságy"; materiál tu na to nesporně je. Ze záhadných důvodů to však neopodstatněně nabobtnalo do rozsahu rovnou dvou celovečeráků a tak tu na každou jednu povedenou minutu/scénu/hlášku připadají dvě až tři minuty/scény/hlášky, které jsou nudnou bezpředmětnou vatou (v tom lepším případě) či ad absurdum dovedenou bayovsky kýčovitou infantilitou (v tom horším a bohužel i častějším případě).

Sponzor Fresh Film Festu před projekcí i po ní nabízel panáka irské whiskey. Ovšem aby to divák pobral, musel by vyexovat celou láhev před a na zapomnění rovnou dvě i po. Přesně ten typ "artu pro art", který dělá artu špatné jméno. Snad jen černobílý obraz a dva gay kovbojové žeroucí puding absentují. Jinak jsou tu veškeré typické neduhy rádoby symbolických rádoby artovek; samozřejmě v čele se zpomaleným roztřeseným obrazem (h-o-l-č-i-č-k-a s-e p-l-o-u-ž-í l-o-u-k-o-u z-l-e-v-a d-o-p-r-a-v-a v e-ch-t z-p-o-m-a-l-e-n-é-m s-n-í-m-k-o-v-á-n-í a po celou dobu trnete, aby si nevzpomněla, že něco zapomněla a neploužila se ještě zpátky), který nemá žádnou jinou funkci než natáhnout stopáž o pěkných pár (desítek) minut.

Sice nepřiznaný, ale o to lepší „remake“ zámořské verze Kanclu, který si namísto kancelářských krys a vztahů na pracovišti bere na paškál místní samosprávu, byrokracii a tak vůbec. „Jakože dokumentární forma“ i „jakože bereme se smrtelně vážně“ styl humoru zůstaly zachovány. Navíc si to již pěkných pár sezón drží vysokou úroveň kvality (resp. ji stále navyšuje, jelikož první dvě sezóny jsou nejslabší, jakkoli ne špatné, spíše nevyrovnané). Přes veskrze sympatické obsazení plné nosných postav to však z velké části stojí na Amy Poehler, která si naštěstí svou ústřední neschopnou ambiciózní optimistickou političku „puntičkářsky dodržující veškeré pravidla, tak až je to otravné“ (a tak trochu naivní tupou blondýnku) nebývale užívá. A tam kde byl Carrel excentrický, je ona za všech okolností sympaticky civilní a v důsledku toho mnohem více vtipná. Každopádně jestliže již původní Kancly nikdy nebyly sitkomy k popukání, tak zde to platí dvojnásob. Je to nekonfliktní a v jádru vlastně mile přátelské a spíše konstantně zvedající koutky úst než vyvolávající salvy smíchu.

Co za věci to děláme pro "lepší svět"... Do morku kostí ze staré školy a typicky "le carréovské"; tedy nedivácké, odtažité, reálné, minimasticky prezentované v pouhých náznacích a nikdy doslovné. A přesto mrazivě aktuální.

First World Problems skrze prázdné tlachání vo hovně. Akorát tu pasáž "prázdné tlachání" vzali tihle nerdi příliš doslovně, protože jakkoli tomu nápady ani nadsázka neschází, tak se hrubě nedostává nekompromisní péče střihače, který by z toho vydoloval pouze to zdařilé. A toho je po hříchu tak málo, že třeba hned komplet první sezóna by se vešla do stopáže jed(i)né epizody.

Forrest MacNeil recenzuje život jaký je; zajímá vás jaké to je být rasistou, feťákem, účastníkem orgií, registrovaným uživatelem ČSFD, Batmanem či snad nedejbože Irem? Forrest to za vás podstoupí, zrecenzuje a dá vám tak vodítko, zda vám to stojí za to... V hávu formátu jaké mají skutečné relace podobného zaměření se tu tepou americké hodnoty horem spodem. Ostatně co čekat od pořadu ze stáje Comedy Central, kteří si z politické korektnosti dělají dobrý den již tak nějak programově, že? Každá z epizod se sestává ze dvou až tří "recenzí" a je tedy celkem jasné, že ne všechny si drží shodnou úroveň kvality; ostatně obrátky (dá-li se o něčem takovém s tímto formátem mluvit) to nabírá až od třetí epizody. Naštěstí v každém díle je vždy alespoň (více než) jeden segment, který ždíme zvolený koncept, jak jen to jde. A v tom je ostatně hlavní rozdíl oproti australské předloze, která má sice nápady, ale nejde až na dřeň (i když viděl jsem pouze dva díly čili je možné, že se časem vylepší). Problém však bude u mnohých v Andrew Dalym, na kterém to celé stojí a padá. On má totiž natolik specifický projev, že vás bude buďto svou živelností k vzteku iritovat či naopak neskonale bavit.

Technologie jsou dobrý sluha, ale špatný pán kradoucí duše, áno? Působí to dojmem, že Pfister je senilním starcem (přitom je to takový mladík), který by „všechny ty internety zakázal!“. A tento svůj světonázor se rozhodl světu sdělit skrze rádoby uvědomělý „techno“-thriller, kde o každodenních technologiích vládne představa, jakou by si vytvořil váš prapraprapředek, kdybyste se vrátili časem a snažili se mu vysvětlit, co že to vlastně je ten internet, cloudové úložiště, nahrávání/stahování apod. To vše je sice nechtěně směšné málokdy vídaným způsobem, ale jde paradoxně o ten vůbec nejmenší problém, kterým Transcendence trpí. Mnohem horší je, že Pfister v druhé polovině chytí poučovací slinu a tak navíc začne kázat i ohledně stavu společnosti, světa, obsahu vaší ledničky, všehomíra… Prostě všeho co mu zrovna během natáčení přišlo na mysl či přelétlo přes nos. Akorát je echt tupý v tom co říká i jak to říká. Když do tohoto „kvazimalickovského“ konceptu navíc naroubujete scény à la vyskakování po zuby ozbrojených ajťáků ve službách FBI z tunelů uprostřed pouště, aby udělali nějaké to ratatata směrem k nanozombíkům a deklamovali přitom moudra ve stylu "nepřibližuj se k němu nebo tě nakazí virem a uploaduje vědomí do svého cloudu" (to vše samozřejmě smrtelně vážně), tak nezbývá než si hlavu nevěřícně ukroutit a o stůl omlátit či se škodolibě pobavit na účet tvůrců. A to je ostatně jediná rovina, ve které Pfisterova prvotina funguje na výtečnou.

Máte-li doma (nej)menšího klučinu (pro holky to opravdu není), který nespustí oči z aut, náklaďáků, míchaček, jeřábů a bagrů, tak rozhodně můžete na poli seriálů pro nejmenší dopadnout i mnohem hůře a debilněji než zrovna s Bořkem, který nejmenším raubířům od nějakých cca 18 měsíců nabízí roztomilá a jasně odlišená „ten dělá to a ten zas tamto“ autíčka a těm starším kolem tří věku i nějaké to morální ponaučení, které na rozdíl od podobných pořadů pro tuto věkovou kategorii není zase až tak pitomě podané. Seriálu u nás nejvíce škodí afektovaný infantilní tuzemský dabing; ten je naprosto k nepřežití. Přitom originál je v tomto ohledu po všech stránkách normální.

Němě grotesková Beruška: Cesta tam a zase zpátky, ze které by Sekorovi s Tolkienem srdéčka zaplesala. A máte-li v sobě stále ještě alespoň ždibec vašeho dětského já, které by dokázalo ocenit tu smršť nemravokárně poučné hravé nápaditosti, tak na tom nebudete jinak.

Guilty pleasure jedné generace; sice v animované seriálové podobě, a byť je to dnes k nevíře, tak tato filmová verze byla svého času TA událost. Dnes z toho zbyl již pouze značně "wtf" snímek s kultovně nechtěně směšnou choreografií akčních scén, kdy se herci v kostýmech nemohli příliš hýbat a tak jen nazdařbůh máchají rukama/nohama a protivníci se jim snaží nabíhat do ran. A to ještě ne vždy s úspěchem, protože pro své kostýmy vidí stejné houby jako želváci... To se prostě neomrzí ani po bezmála čtvrtstoletí od natočení.