DaViD´82

O videoherním Starcraftu vím asi tolik, že existuje (a že je überpopulární v Koreji) a i přesto jsem si to užil. Není to totiž cílené (pouze) na fanoušky jako většina podobných projektů. Stojí to zcela na svých nohou a obstojí to tedy samo o sobě jako takové naturalističtější „spielbergovské rodinné sci-fi“.

Dvojka s trojkou zkoušely svého času nejít po bezpečné jedničkou vyšlapané cestičce, ovšem jejich svébytný přístup se jim přes veškerou sympatičnost takového počínání hrubě nevyplatil (přijetím a bohužel i kvalitami). Třetí pokračování se naopak drží ve šlépějích jedničky "co to jde" a vyplácí se jí to měrou vrchovatou (přijetím a naštěstí i kvalitami). Není to však pouhé slepé následování, ale hravé a sebeuvědoměle pomrkávající. Těžko to sice dnes vzbudí takový (respektive jakýkoli) úžas jako svého času první díl, ale i bez této nadstavby zůstává dostatečně kvalitní základ v podobě zábavného a výtečně gradujícího letního hollywoodského řemesla v tom nejlepším slova smyslu, jehož největší chybou je prostý fakt, že už to tu vše (ne)jednou bylo. Každopádně nemalé body k dobru za "godžira" finále a Pratta, jehož nálepka "nového Forda/Indyho" je sice již klišé z vůbec nejotravnějších, chtě nechtě ovšem sedí jako snad žádné jiné z ranku "ten či onen je nový tamten" za poslední dekády.

Zimní pokusy o zdolávání osmitisícovek jsou stejně tak fascinující jako nepochopitelné. Každopádně nic vám toto svébytné sebepoznávání skrze hazard se životem nepřiblíží tak bezprostředně jako tento (mini)dokument, jehož utržkovitě syrová forma jde plně ruku v ruce s technickými možnostmi "tam nahoře" a umocňuje tím již i tak nemalou působivost.

Co si Maclean fušérsky pohnojil za psacím strojem, to se na režijní sesli snaží napravit seč může skrze rádoby coenovský styl. A skoro mu to i vychází. Skoro.

Komunitou zafinancovaná überpocta a (srdce/kule)rvoucí vyznání lásky pokleslým VéHáeSkovým osmdesátkám skrze ryzí esenci (ta hudba, ta hudba!) veškeré jejich "nostalgické guilty pleasure svébytnosti". Znáte-li videoherní hříčku Blood Dragon, tak Kung Fury je takový její filmový bratránek z bleděmodrého těsta, jehož velkou výhrou je, že ač tvůrci z Laser Unicorns během stopáže (a ostatně i mimo ní) absolutně neznají míru, tak znají míru v tom, jakou délku zvolit, aby se to nepřejedlo. Na druhou stranu tady je v každé scéně tolik nápadů, odkazů, řemeslné šikovnosti, absurdností a citací, že se to během jedné projekce při nejlepší vůli stejně nedá pochytit čili ono se to ve výsledku na celovečerní stopáž vlastně i vyšplhá.

Navzdory více jak třem dekádám na krku a s nebývalým pokrokem vědy v této oblasti jde dodnes o pořad, který je stále podnětný i informativní. Nejeden (nejen) kluk totiž díky tomuto u nás podlehl "kouzlu vesmíru/vědy". A třeba se za tři dekády bude to samé říkat i o neoficiálním speciálu, který činí to samé ve formátu uzpůsobenému "duchu doby".

Francouzská spojka po francouzsku volně na motivy skutečných událostí kolem marseillské camorry. A to skrze poctivou kriminálku ze staré školy, která velmi důsledně buduje dualitu dvou hlavních protagonistů z opačných stran barikády. Jde to až tak daleko, že jsou i stejně stylizováni čili se v některých scénách lehce spletou a po celou stopáž platí "pokud má jeden minutu na plátně, tak jí v zápětí dostane i ten druhý". A jakkoli je to stylové řemeslo, tak z toho ke své vlastní škodě až příliš kouká, jak by to tuze moc chtělo patřit do stejného ranku jako klasiky Francouzská spojka, Nelítostný souboj či Americký gangster, aniž by to ovšem oplývalo jejich kvalitami. Což však ani v nejmenším neznamená, že by to i tak nebyla zdařilá kriminálka.

Jako by se „viktoriánsky dickensovský ráz“ komplexní, stylisticky vypiplané a na stránky rozhodně nijak skoupé „skrz na skrz a do morku kostí britské“ (ne)fantasy předlohy odrazil i v uctivém přístupu BBC k uchopení této látky a tak se jedná spíše o ilustraci předlohy než o její adaptaci v pravém slova smyslu. Ovšem je třeba uznat, že jde o nádhernou i detailní ilustraci přesně vystihující původní látku (atmosférou, obsazením, pozvolným tempem i zpracováním), což rozhodně nebývá pravidlem. I když… U BBC vlastně ano.

Ve Warner Bros musel někdo spadnout z višně, protože uvolnit finance odpovídají drahému blockbusteru sedmdesátiletému režisérovi, který bezmála dvacet let nenatočil hraný film (natož pak akční či vysokorozpočtový) a to na nepřístupnou bizarními výjevy (mateřské mléko, plamenometná kytara!) "ze světa po pádu hodnot" zaplněnou psychedelickou metalovou operu/road movie akční šílenost o šílencích (a navíc nepřiznaný "remake" Friga na mašině), která je po třech dekádách pokračováním jeho vlastní na koleni dělané „grindhouseovské" kultovní postapo trilogie, tak to už chce pořádné „koule". Ovšem nejvíce k podivu není výše uvedené jako spíše fakt, že nový Mad Max není směšný kastrát a nedůstojně uhlazený derivát původní trilogie, ale jde o nebývale sebejistě natočený přímočarý (neplést s tupý!) „špinavý biják" (v zásadě jde o mix konce dvojky roztaženého na celovečerní stopáž, Soudného dne, Mzdy strachu a spaghetti westernu v nebývale konzistentním a na detailech vystavěném světě, kde šílenost je normou a nikoli výstředností) s hravě vynalézavou i nápaditou nonstop akcí, která není pouze vyprázdněnou povinnou výplní stopáže, jak je dnes smutným standardem většiny blockbusterů, ale o něco v ní jde a posouvá děj vpřed; navíc je podmanivě, svébytně i přehledně nasnímaná. Díky čemuž se čtvrtý Max stává okamžitou žánrovou klasikou. Je totiž návratem do dob, kdy tento typ snímku nebylo synonymum pro přepálené CGI eskapády, které kaskadéra (natož herce) z masa a kostí neviděli ani jednou za uherský rok. Naopak, tohle jsou ve všech myslitelných ohledech osmdesátky do morku kostí. Akorát s možnostmi i rozpočtem odpovídajícím 21. století a s nejlepší akční hrdinkou "co není jen chlap s kozama" od dob Ripleyové z prvního Vetřelce. Je sice smutné, že takový biják je tu pouze jako svým způsobem neopakovatelná studiová anomálie, ale o to více nelze než čtvrtého Maxe uznale obdivovat, pokud ne přímo upřímně milovat. PS: Vypiplaná "Mad Max: Fury Road Black and Chrome Edition" je pak čb oku lahodící pamlsek, u kterého lehko uvěřit, že to tak Miller chtěl od počátku.

Marvel hraje s diváky hru "najdi deset rozdílů". Když pominu obligátní "větší, delší, dražší, počítačovější", tak je to od jedničky nerozeznatelné. Bolestně chybí charismatický záporák (opět), citelně se nedostává lidského elementu (opět), zcela absentuje jakákoli obava o postavy (opět), všichni se neškodně a více méně vtipně kočkují (opět) a závěrečná hodina se mění v jeden velký nevygradovaný, nepřehledný a zaměnitelný CGI akční bordel (opět), ve kterém akorát kvanta šmejdu z vesmíru nahrazují bezpočetné zástupy robotů. Jednička za osmnáct a dvojka bez dvou za dvacet, kdy každá z nich oplývá shodnými klady a zápory jako ta předchozí a tak předem přesně víte, čeho a v jaké podobě se vám toho dostane. Což ostatně do určité míry platí o všech (kino)marvelovkách. Otázkou je, zda brát tento nastolený "korporátně unifikovaný" přístup jako klad či zápor.