Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Animovaný
  • Akčný
  • Krimi

Recenzie (3 528)

plagát

John Oliver: Co týden dal a vzal (2014) (relácia) 

Brit John Oliver a jeho tým "nastavují zrcadla" (nejen) Americe. Neděli co neděli se ve své půlhodince (jedno velké téma na cca 15-20 minut, k tomu přehled událostí ze světa a nějaké to menší téma) nezastaví před ničím/nikým a tepou horem spodem do témat, kterým se ostatní (sice nejen v zámoří, ale především v zámoří) vyhýbají jako čert kříži či když již o nich informují, tak z poněkud jiného úhlu pohledu. A nikdy ani náznakem tak trefně, vyargumentovaně a vtipně. Ano, bez HBO (či možná ještě Comedy Central) v zádech by takováto investigativní (ehm, ehm) žurnalistika (ano, šašek je tu novinářem a svou prací dělá z novinářů šašky) vzniknout snad ani nemohla. Tvůrci tohoto pořadu totiž umí vysvětlit kontroverzní témata blbuvzdorným (ale nikdy blbým či diváka podceňujícím) způsobem, který funguje jako osvěta a přitom nepůsobí jako mentorování. A jakoby toto samo o sobě nestačilo, tak jim navíc nikdy není nic svaté a neodpustí si tedy větší než malou dávku inteligentní satiry, černého nekorektního humoru a neustálého „zlehčování“ ožehavých témat (aniž by se však ztrácela informační hodnota). Prostě učebnicová ukázka infotainmentu. Samozřejmě to celé stojí čistě na Oliverovi, který kdyby byl jen o pomyslný chlup méně sympatický či vtipný, tak se to rázem rozsype jak domeček z karet. Jenže Oliver je VELMI vtipný sympaťák (tedy až na ty jeho pavoučí prsty) a výsledkem tak je ta vůbec nejvyšší dívčí publicistické opinion show (vše stojí a padá na názorech Oliverova týmu, které bez výjimky stojí za vyslechnutí, ať již s nimi souhlasíte či ne); nic více a nic méně.

plagát

Chartúm (1966) 

Výtečně to skrze zákulisní kutí piklů "kterak intervenovat, oficiálně nezasáhnout a především neztratit před světem tvář" zachycuje sled událostí předcházejících pádu Chartúmu i jedné z vůbec nejzajímavějších osobností britských koloniálních dějin. V těchto aspektech problém není, ba naopak jsou spolu s kamerou největšími klady. Problém ovšem již je, že to celé do značné míry staví na vztahu dvou stran téže mince; dvou kromobyčejných mužů určujících osudy (nejen) Súdánu, kdy oba svými postoji i jednáním zarytě vycházejí ze své pevně zakořeněné rozdílné víry, která je definuje do morku kostí. A tento i dnes (či právě dnes) zajímavý konflikt „křesťan versus muslim“ je zcela zabit nešťastným pojetím samozvaného Mahdího. Kvůli Olivierově vytíženosti má ve filmu jen několik málo scén dotáčených ve studiích v Anglii a nikoli na lokacích v Egyptě jako zbytek filmu, což samo o sobě značně bije do očí. Druhá věc je, že respekt budící vůdce lidu je zde jakože africky šišlavý zamouřený běloch jako poleno, třetí pak že Olivierovi zapomněli/báli se říci, že není na divadle čili teatrálně deklamuje zatímco ostatní „normálně“ hrají a v neposlední řadě je scén s ním stejně tak pomálu, že to naprosto neodpovídá prostoru, který mu scénář předepsal. A tak se o něm sice mluví bezmála v každém dialogu, ale bez něj na plátně. Chvílemi to působí vyloženě směšně a skoro až jako Hamlet od Cimrmana „kdyby tu teď Mahdí byl, řekl by vám…“ Škoda toho, protože s důstojněji pojatým Mahdím mohl být Chartúm ještě o řád lepším filmem. I tak je ovšem působivým a zajímavým historickým snímkem, o tom žádná.

plagát

Exodus: Bohovia a králi (2014) 

Nekoukat z toho tak okatě v každé druhé scéně, jak moc je to sestříhané a že má Ridley v šuplíku o nějakou tu hodinu delší verzi, tak by to mohlo být ještě lepší. Ovšem i v současné neučesané podobě je to přesně tím, co by od toho jeden očekával. Tedy vpravdě velkolepou a řemeslně působivou adaptací jednoho z vůbec nejpůsobivějších příběhů. Háček to má především v podobě již zmíněného kinosestřihu, který měl buďto být ještě kratší a prost veškerých těch ambiciózních podvratných motivů a témat (Mojžíšovo zaslepené šílenství, jeho nevíra, pomstychtivý neBůh předškolního věku, důraz na nemytologickou linii, pochybující Jozue, macbethovská Sigourney, výrazně sympatičtější Egypťané v čele s faraonem apod.) a být prostě jen "věrnou" adaptací dobře známého či měl být naopak ještě delší a měl se věnovat mnohem větší prostor oněm výše zmíněným a ryze sympatickým ambiciózním podvratnostem. V současné podobě je to však nedotažené a napůli cesty, protože přednost ve stopáži byla dána především a hlavně veškeré té epičnosti Egypta, jednotlivých ran i samotného exodu. Což sice zamrzí, ale zase se na to sakra dobře kouká, ne že ne.

plagát

Pasca na dne mora (2014) 

Ucházející chlapácká žánrovka, která dojíždí především na délku a nedotaženost onoho "šestákového" konceptu. Je to přesně ten typ filmu, ve kterých hrával Michael Caine a ona z toho taková ta sympatická staromilnost kouká. O to více zamrzí, jak moc je to druhořadé. Především na hrátkách s tenzí napříč různorodou cháskou v uzavřeném prostoru během mezní situace to chtělo ještě více zapracovat. Každopádně ve výsledku solidně odvedené řemeslo, ve kterém od začátku přesně víte na čem jste, jak se to odehraje i kdo, kdy a jak se zachová či zkape; prostě rutina ve své ryzí podobě. Ovšem i ta čas od času přijde k chuti. A tahle přišla.

plagát

The Rush (2015) 

O videoherním Starcraftu vím asi tolik, že existuje (a že je überpopulární v Koreji) a i přesto jsem si to užil. Není to totiž cílené (pouze) na fanoušky jako většina podobných projektů. Stojí to zcela na svých nohou a obstojí to tedy samo o sobě jako takové naturalističtější „spielbergovské rodinné sci-fi“.

plagát

Jurský svet (2015) 

Dvojka s trojkou zkoušely svého času nejít po bezpečné jedničkou vyšlapané cestičce, ovšem jejich svébytný přístup se jim přes veškerou sympatičnost takového počínání hrubě nevyplatil (přijetím a bohužel i kvalitami). Třetí pokračování se naopak drží ve šlépějích jedničky "co to jde" a vyplácí se jí to měrou vrchovatou (přijetím a naštěstí i kvalitami). Není to však pouhé slepé následování, ale hravé a sebeuvědoměle pomrkávající. Těžko to sice dnes vzbudí takový (respektive jakýkoli) úžas jako svého času první díl, ale i bez této nadstavby zůstává dostatečně kvalitní základ v podobě zábavného a výtečně gradujícího letního hollywoodského řemesla v tom nejlepším slova smyslu, jehož největší chybou je prostý fakt, že už to tu vše (ne)jednou bylo. Každopádně nemalé body k dobru za "godžira" finále a Pratta, jehož nálepka "nového Forda/Indyho" je sice již klišé z vůbec nejotravnějších, chtě nechtě ovšem sedí jako snad žádné jiné z ranku "ten či onen je nový tamten" za poslední dekády.

plagát

Chlad (2011) 

Zimní pokusy o zdolávání osmitisícovek jsou stejně tak fascinující jako nepochopitelné. Každopádně nic vám toto svébytné sebepoznávání skrze hazard se životem nepřiblíží tak bezprostředně jako tento (mini)dokument, jehož utržkovitě syrová forma jde plně ruku v ruce s technickými možnostmi "tam nahoře" a umocňuje tím již i tak nemalou působivost.

plagát

Slow West (2015) 

Co si Maclean fušérsky pohnojil za psacím strojem, to se na režijní sesli snaží napravit seč může skrze rádoby coenovský styl. A skoro mu to i vychází. Skoro.

plagát

Kung Fury (2015) 

Komunitou zafinancovaná überpocta a (srdce/kule)rvoucí vyznání lásky pokleslým VéHáeSkovým osmdesátkám skrze ryzí esenci (ta hudba, ta hudba!) veškeré jejich "nostalgické guilty pleasure svébytnosti". Znáte-li videoherní hříčku Blood Dragon, tak Kung Fury je takový její filmový bratránek z bleděmodrého těsta, jehož velkou výhrou je, že ač tvůrci z Laser Unicorns během stopáže (a ostatně i mimo ) absolutně neznají míru, tak znají míru v tom, jakou délku zvolit, aby se to nepřejedlo. Na druhou stranu tady je v každé scéně tolik nápadů, odkazů, řemeslné šikovnosti, absurdností a citací, že se to během jedné projekce při nejlepší vůli stejně nedá pochytit čili ono se to ve výsledku na celovečerní stopáž vlastně i vyšplhá.

plagát

Okná vesmíru dokorán (1981) (relácia) 

Navzdory více jak třem dekádám na krku a s nebývalým pokrokem vědy v této oblasti jde dodnes o pořad, který je stále podnětný i informativní. Nejeden (nejen) kluk totiž díky tomuto u nás podlehl "kouzlu vesmíru/vědy". A třeba se za tři dekády bude to samé říkat i o neoficiálním speciálu, který činí to samé ve formátu uzpůsobenému "duchu doby".