DaViD´82

Nešlo by si to nezamilovat, kdyby se to mnohem (ale mnohem!) více neslo na sebeuvědomělé vlně jako ve scénách s Rockem či Stathamem. Takto je to nevídaně "over the guilty pleasure top" přestřelený "dějem" telenovoloidní akčňák, kde je sice ultimátní testosteronové obsazení, ale nic z toho, protože místo aby si tito borci dávali nonstop pěkně postaru přes držky, tak za ně nonstop úřadují počítače animující jejich CGI dvojníky v létajících autech na tisíc a jeden způsob. A zaznamenané to je rozklepanou kamerou, kde je celkový nepřehledný chaos ještě umocněn epilepsii vyvolávajícím střihem. Takové mrhání potenciálem/obsazením tu naposledy bylo u... No, vlastně u šestého Rychle a zběsile. PS: Diesel variaci na "jsme/byl rodina" pronese snad ještě častěji než "Já jsem Groot" ve Strážcích Galaxie.

Jestli něco, tak se Daniele Gébové podařilo nade vší pochybnost prokázat, že (minimálně) v Čechách platí "punk is dead", protože punk jakožto životní styl (nikoli nutně i jako hudební styl) pozbyl veškerého původního smyslu a zároveň se nikam nevyvinul (a ne, vlna straight edge opravdu není spasitelem punku). A právě proto není nic smutnějšího než ti dnešní pohrobci skutečného punku, kteří na zahrádce svého rodinného domku pořízeného na hypotéku nadávají na systém. Ovšem pochybuji, že zrovna toto byl autorčin záměr.

Infantilita oficiálního merchandisingu nemajetných, ale o to více šikovných… Čím dál tím více se i u nás prosazující cosplaying je natolik zajímavý (a do jisté míry i znepokojivý; jakkoli v jádru nekonfliktní) fenomén, že z něj mělo být i na ploše s touto subkulturou pouze letmo seznamující půlhodiny vytřískáno podstatně více než něco málo rádoby dojemných momentek „kterak si introvert ke svému vnitřnímu extrovertnímu já cestu našel“.

Otravně angažovaný pralesní "něco jako moderní western", který jakž takž funguje, když zrovna netrousí provařená stokrát slyšená moudra či laciné z klobouku tahané mystické paralely a prostě se jen soustředí na žánrovou linku. A ta je pohříchu přítomna pouze v závěrečné dvacetiminutovce.

Zdaleka nejlepší Asterix za posledních třicet let; což sice svádí k uštěpačnému bonmotu ve stylu "slepý mezi jednookými králem", ale ono je to tentokrát tak dobré, že bych se to nebál postavit hned za Překvapení pro Cézara a 12 úkolů. Nechybí tomu totiž kouzlo i humor starých dobrých animáků, je to hravé, sympaticky střelené, má to slušně prosícího setníka i spád a navíc je to skvostně vybalancované pro celou rodinu; (nejen) děcka se pobaví nad všemi těmi eskapádami a dospělí se také díky satirické asimilačně-přistěhovalecké rovině nudit nebudou. Vrcholem pak scéna integrace Galů na song od osmdesátkových guilty pleasure "klasiků" Ricchi e Poveri.

Mnohem raději bych to viděl zpracované pro divadelní prkna "tím slavnějším" z McDonaghů, jelikož "ten druhý" sice sympaticky zkouší největšího irského kostlivce ve skříni vytáhnout na světlo nelaciným způsobem, ale ve finále se mu to zase až tak nedaří. Na jednu stranu se to totiž sice tváří podvratně, ale přeci jen to má ve výsledku až přílišný respekt k závažnosti tématu. To by se "tomu slavnějšímu" nestalo. Každopádně i tak to umí být v jednotlivých detailech mnohdy působivé, ale jako celek je to v zásadě naprosto přesně takové, jaké byste to očekávali.

Kmotr IV: Zlatá osmdesátá aneb na nebývale pečlivě budované (i příkladně gradované) znepokojivé podprahové tenzi stavící komorní (ne)gangsterská variace Jobovy knihy.

Látka, která by s ohledem na své zasazení i styl měla stavět především na retro šestákové poetice, která tu však trestuhodně absentuje. Zbytek je pak typický výlisek z marvelácké výrobní linky, kde absentuje děj, ve výsledku o nic nejde a celé to jakž takž drží pohromadě pouze díky překotnému popcornovému tempu a škorpení dua Peggy/Jarvis.

Malebné viktoriánské statkářské melodrama "ona jedna - oni tři" se vším dobrým i špatným, co byste od dobové červené knihovny čekali. Problém rozhodně není v žánru či výkonech (byť Christie ve vypjatých momentech divadelně přehrává), ale v nepatřičném režijním vedení, kdy má Schlesinger zvláštní talent být opakovaně trestuhodně zkratkovitý dějově i chováním postav a zároveň si v bezmála tříhodinové stopáži vyhradil moře času pro rozdrobení tempa častým přešlapováním na místě. Díky čemuž je to poklidné a nepříliš záživné. Paradoxně je to tedy silnější v kramflecích v detailech z každodenního života na velkém statku než během citových peripetií ústřední čtveřice.

Je veskrze sympatické, že se to nevydává vyšlapanou cestou slavnějšího celovečerního bratříčka, ale že se to snaží najít svůj vlastní přístup k adaptaci předlohy. Nesympatický je ovšem právě ten zvolený přístup, protože Ellroyovy knihy nejsou stavěné na takto přímočaré, nerozvětvené a „koulí zbavené“ okleštění jejich motivů, ambicí i bohatosti. Nechápejte mě špatně, Ellroy na televizní obrazovky nesporně patří, ať již se svou kriminální kvadrilogií o LA či trilogií o odvrácené tváři „špionážní“ Ameriky; jenže by to muselo být pod křídly nějaké kabelovky či streamovací "stanice". Prostě někoho kdo má prostředky i ochotu neuhýbat před Ellroyovou nekompmisní kontroverzností. Na druhou stranu je na tom krásně vidět, kam se posunula kvalitní televizní tvorba za oněch cca patnáct let (natáčelo se již v roce 1999), protože toto svého času "žhavé zboží" by dnes nemělo sebemenší šanci zaujmout a otázkou je, zda by to vůbec v této podobě zaujalo tenkrát. Čili jinými slovy ano, myslím, že někdo ve vedení měl dostatek zdravého rozumu, že tuto generickou záležitost neodklepl do regulérního seriálu. A nebo měl rád Ellroye.