DaViD´82

Nemá smysl popírat, že je to místy na samé hraně tendenčnosti a manipulace. Speciálně když autor během oněch sedmi let postupně ztrácí odstup a činí některá diskutabilní (ne)etická rozhodnutí, aby dosáhl svého. Jenže... Jenže právě i díky tomu, je to tak fascinující sledovat. Tím jak je Jarecki svým tématem více a více lapen až na hranici posedlosti, tak více a více ustupuje od nestranného zaznamenávání „procedurálního postupu objasňování okolností vražd(y)“ k bezprecedentně aktivní investigativní roli hlavního hybatele událostí, jehož primárním cílem je být tím, kdo jednou provždy odhalí/usvědčí pachatele. A že to tedy jsou nějaké události, protože něco TAK fascinujícího, neuvěřitelného, napínavého a do morku kostí znepokojivě mrazivého se jen tak nevidí. Člověku to nedá a zákonitě musí dříve či později (za)pochybovat, zda přeci jen nejde o nějakou geniální mystifikaci, protože Durstovy činy a osudy překonávají svou „překombinovaností“ i veškeré ty za vlasy přitažené severské thrillery o černých ovcích zbohatlické rodiny, kteří jsou díky neprostupné zdi v podobě miliard na kontě nepolapitelnými sériovými vrahy. Každopádně díky výše uvedenému by bylo neméně zajímavé, kdyby nějaký dokumentarista v průběhu času nezaujatě sledoval Jareckiho během natáčení právě tohoto.

He’s a lawyer who breaks the law. A Catholic who dresses as the devil. Největší výhoda netflixáckého Daredevila je do značné míry i jeho největší slabina. Tvůrci se zcela nepokrytě inspirovali u nejlepších autorů Murdockovské ságy; Franka Millera, Briana Bendise a Marka Waida. Čili je toto zpracování přesně tak temné, nekompromisní, neustálým deštěm i krví smáčené, na ponuré atmosféře stavící, nikam se neženoucí, s bitkami kde každá rána bolí a pracující s ryze dospělými tématy stírající veškeré rozdíly mezi černou a bílou, jak by se dalo čekat. Středobodem a hlavním tahounem je pak obhájce Murdock (v tomto ohledu je to jediný hrdina, který má co zajímavého dělat i v civilu a je škoda, že toho tvůrci nevyužili více) a nikoli jeho maskované alter ego. Není to prostě ona standardizovaná rozjuchaná barevná popcornovka pro celou rodinu, kterou doteď Marvel na plátnech i televizních obrazovkách střihal jak Baťa cvičky. Daredevil je temná kriminálka o organizovaném zločinu a korupci. Je to tedy poprvé, kdy Marvel více zajímají postavy než (super)hrdinské pozlátko. Problém je, že jak tvůrci adaptují jednotlivé linie/motivy od výše uvedených, tak je zároveň nezvládají z(a)pracovat stejně tak sofistikovaně a tak tu mnohé z nich působí tu a tam přes koleno lámané či v nejednom případě až do ztracena vyznívající. Ambiciózně se tak sice nakousne mnohé, ale ne vše se podaří i uspokojivě dotáhnout. Navíc to není mezi Murdockem a zásadně ze zákulisí jednajícím Fiskem tak osudově vyhrocené, jak by se slušelo s ohledem na to, jak výteční oba jsou (a to je D'Onofriův Kingpin vůbec prvním fungujícím, zajímavým a respekt vzbuzujícím "záporákem" marvelovského universa). Což je zádrhel o to nemilejší, že jiní to již zvládli podobně kvalitně, ne-li v lecčem i lépe. A to nejen na filmovém poli, ale i na tom televizním a jakkoli se srovnání s Arrowem přímo nabízí, tak Daredevil má více společného spíše s Person of Interest; stylem, přístupem k akci, prací s morálkou i záporáky; ostatně tamní Elias je Kingpinem jedna k jedné. | S1: 4/5 | S2: 4/5 | S3: 4/5

Nešlo by si to nezamilovat, kdyby se to mnohem (ale mnohem!) více neslo na sebeuvědomělé vlně jako ve scénách s Rockem či Stathamem. Takto je to nevídaně "over the guilty pleasure top" přestřelený "dějem" telenovoloidní akčňák, kde je sice ultimátní testosteronové obsazení, ale nic z toho, protože místo aby si tito borci dávali nonstop pěkně postaru přes držky, tak za ně nonstop úřadují počítače animující jejich CGI dvojníky v létajících autech na tisíc a jeden způsob. A zaznamenané to je rozklepanou kamerou, kde je celkový nepřehledný chaos ještě umocněn epilepsii vyvolávajícím střihem. Takové mrhání potenciálem/obsazením tu naposledy bylo u... No, vlastně u šestého Rychle a zběsile. PS: Diesel variaci na "jsme/byl rodina" pronese snad ještě častěji než "Já jsem Groot" ve Strážcích Galaxie.

Jestli něco, tak se Daniele Gébové podařilo nade vší pochybnost prokázat, že (minimálně) v Čechách platí "punk is dead", protože punk jakožto životní styl (nikoli nutně i jako hudební styl) pozbyl veškerého původního smyslu a zároveň se nikam nevyvinul (a ne, vlna straight edge opravdu není spasitelem punku). A právě proto není nic smutnějšího než ti dnešní pohrobci skutečného punku, kteří na zahrádce svého rodinného domku pořízeného na hypotéku nadávají na systém. Ovšem pochybuji, že zrovna toto byl autorčin záměr.

Infantilita oficiálního merchandisingu nemajetných, ale o to více šikovných… Čím dál tím více se i u nás prosazující cosplaying je natolik zajímavý (a do jisté míry i znepokojivý; jakkoli v jádru nekonfliktní) fenomén, že z něj mělo být i na ploše s touto subkulturou pouze letmo seznamující půlhodiny vytřískáno podstatně více než něco málo rádoby dojemných momentek „kterak si introvert ke svému vnitřnímu extrovertnímu já cestu našel“.

Otravně angažovaný pralesní "něco jako moderní western", který jakž takž funguje, když zrovna netrousí provařená stokrát slyšená moudra či laciné z klobouku tahané mystické paralely a prostě se jen soustředí na žánrovou linku. A ta je pohříchu přítomna pouze v závěrečné dvacetiminutovce.

Zdaleka nejlepší Asterix za posledních třicet let; což sice svádí k uštěpačnému bonmotu ve stylu "slepý mezi jednookými králem", ale ono je to tentokrát tak dobré, že bych se to nebál postavit hned za Překvapení pro Cézara a 12 úkolů. Nechybí tomu totiž kouzlo i humor starých dobrých animáků, je to hravé, sympaticky střelené, má to slušně prosícího setníka i spád a navíc je to skvostně vybalancované pro celou rodinu; (nejen) děcka se pobaví nad všemi těmi eskapádami a dospělí se také díky satirické asimilačně-přistěhovalecké rovině nudit nebudou. Vrcholem pak scéna integrace Galů na song od osmdesátkových guilty pleasure "klasiků" Ricchi e Poveri.

Mnohem raději bych to viděl zpracované pro divadelní prkna "tím slavnějším" z McDonaghů, jelikož "ten druhý" sice sympaticky zkouší největšího irského kostlivce ve skříni vytáhnout na světlo nelaciným způsobem, ale ve finále se mu to zase až tak nedaří. Na jednu stranu se to totiž sice tváří podvratně, ale přeci jen to má ve výsledku až přílišný respekt k závažnosti tématu. To by se "tomu slavnějšímu" nestalo. Každopádně i tak to umí být v jednotlivých detailech mnohdy působivé, ale jako celek je to v zásadě naprosto přesně takové, jaké byste to očekávali.

Kmotr IV: Zlatá osmdesátá aneb na nebývale pečlivě budované (i příkladně gradované) znepokojivé podprahové tenzi stavící komorní (ne)gangsterská variace Jobovy knihy.

Látka, která by s ohledem na své zasazení i styl měla stavět především na retro šestákové poetice, která tu však trestuhodně absentuje. Zbytek je pak typický výlisek z marvelácké výrobní linky, kde absentuje děj, ve výsledku o nic nejde a celé to jakž takž drží pohromadě pouze díky překotnému popcornovému tempu a škorpení dua Peggy/Jarvis.