DaViD´82

Zatímco pasáže věnované policejní stránce věci jsou sice bezpočtukrát viděné, ale jinak v zásadě žánrově zdařilé, tak hloupoučká linie „hrajeme si na pašeráky“ je tím, co film ve výsledku potápí do hlubin Gibraltarského průlivu. Jednak se v ní nic neděje nad rámec poflakování se odnikud nikam dvojice, kde jeden je jakože odlehčující element a druhý, který má po celý film natolik totožný výraz i postoj, až pojmete důvodné podezření, zda je to skutečně živá osoba či pouze kartonový panák dosazovaný do jednotlivých scén. A to má tato nechtěně směšná linie stejně prostoru jako ta solidní policejní, což dohromady vytváří neopodstatněně olbřímí stopáž. K protnutí těchto dvou linií pak dochází pouze v akčních scénách samotných pašeráckých aktů, které působí jako Kobra 11 naruby. Zatímco v ní sebemenší škobrtnutí o trs trávy znamená několik desítek přemetů a výbuchů, tak zde je hlavním heslem „hlavně nic neponičit a neškrábnout, to by nám pojišťovna dala“ a tak jsou veškeré honičky (není jich mnoho, ale o to jsou delší) ztělesněním na akční scény nebývalé nezáživnosti.

Turingova Čistá duše, která se nimrá v (nej)méně zajímavých aspektech jeho osudů (a když se jim věnuje, tak ve stylu reklamy na klišé "když půjde on, tak my také" či "heuréka" apod.), aby ty nosnější a nepoměrně zajímavější události nepochopitelně zahrála do autu. Zaujme tedy ve výsledku především Cumberbatchův výkon. Ani ne tak sám o sobě (i když to také) jako spíše v kontextu jeho zásadních rolí, kdy po Hawkingovi, Sherlockovi a Assangeovi již počtvrté hraje papírově tak podobný archetyp role "odd duck" génia, aniž by přitom v žádném ohledu (či jen gestu) nevarioval jednu a tutéž polohu stále dokola.

Žánrová kukačka, co se uhnízdila jinde, než by letmý pohled napovídal... Aby se ve výsledku přeci jen vyprofilovala jako to, čím se na počátku zdála být; tedy kvalitní indie vztahovkou (či spíše "indie vztahovkou"), u které byste si měli sakra dobře rozmyslet, zda ji opravdu vidět spolu s drahou polovičkou. Mohli byste se totiž jeden o druhém dovědět věci, které snad raději ani znát nechcete aneb "kolik procent ti schází do mé ideální představy tebe".

Adaptovat le Carrého lze nejrůzněji, ale v žádném případě ne teatrálně, div ne až melodramaticky ve vztahové rovině a ukecaně. Což je cesta, kterou se jako na potvoru Lumet vydal. Prostý fakt, že knižní předloha je le Carrého prvotinou (a první knihou v sérii o Smileym), která má ve své podstatě totožnou dějovou linku (akorát méně rafinovanou a ve všech ohledech podstatně horší) jako jeho pozdější nejproslulejší masjtrštyk, tak to výslednému dojmu také dvakrát nepřidá; stejně jako nepochopitelné rozhodnutí nepoužít jména z předlohy.

Konečně pořádná "komiksárna", která dělá pro prkna co znamenají svět to samé co svého času Americká noc pro film... A o jejíž kvalitách nejlépe vypovídá, že byť má formu, která je stejnou měrou strhující i pohlcující jako fascinující technickou stránkou i jejím důsledným provedením (nepamatuji, kdy byly vizuální efekty využity v tak hojné míře v bezmála každém záběru a přitom byly stále pouze "dobrým sluhou a nikoli špatným pánem", jak je dnes neblahým standardem), tak se v hlavě uhnízdí hlavně a především film samotný. Jen jsem na vážkách, jak se postavit k finálnímu aktu; není sice o nic méně vynikající než ona mozaika (ne)divadelního (ne)zákulisí, kdy "každý chvilku tahá tu svou pilku", která mu předchází, ale jak dokáže nadchnout gradací, emocemi i uzavřením Keato... Ehm, Rigganovy linie, tak kvůli plnému soustředění se na ni odkopává všechny i všechno ostatní; a to je jednak věčná škoda a poté to díky tomu budí (otázka za zlatého bludišťáka zda mylný či oprávněný) dojem ztráty tempa. Každopádně i tak nejlepší "cenám poplatný art pro davy" (a to výjimečně není myšleno pejorativně) široko daleko.

Nesporně originální námětem i zpracováním, ale tu a tam se Cahill dopouští trestuhodných přešlapů (v čele se závěrečnou "pedofilní" desetiminutovkou "potřebuji uzavřít minulost, tak pojď se mnou na pokoj na jahůdky, lásko má bývalá"; opravdu to nemohlo být třeba o osmnáct let později a nikoli o osm?), které však nemají nic společného s tím, zda se to zrovna drží v (i)racionální vědecké/spirituální rovině, protože v obou z nich je to zajímavé, jakkoli ne vždy i dobře p(r)odané divákovi.

Nebývale působivé genius loci "španělsko-louisianského" zapadákova jdoucí ruku v ruce se znepokojivou atmosférou v thrilleru o dvojici nedůvěřujících si detektivů v temné "fincherovské" kriminálce, která je stejnou měrou o případu brutálních vražd mladých dívek jako o nich dvou samotných, jejich démonech i době těsně po Frankově režimu. Vizuálně vypiplané (svrchu snímaný záběr na nekonečné padající provazce deště!), skvěle zahrané a také bohužel čím více blížící se závěru, tím více průběhem i vyzněním poněkud žánrově ohranné a viděné již bezpočtukrát jinde, byť ne nutně vždy i takto kvalitně.

Intimně a rafinovaně "jen tak jakoby mimochodem" o velkých tématech (ta se nejen v postavě Wandy překrývají s tím, co by se mělo řešit i v našich luzích a hájích) s nebývale vycizelovanou chladně odtažitou vizuální stránkou. A v ní je paradoxně největší kámen úrazu, protože každý záběr je tak skvostně komponován, až obraz strhává pozornost čistě na sebe. A to není nikdy dobře. Čili paradoxně i navzdory bohatému a kvalitnímu obsahu jde do značné míry o naplnění otřepané fráze "vítězství formy nad obsahem".

Mann má nepochybně navíc než na pouhé "sofistikované béčko". Jenže ono je to i tak stále zábavnější a nepoměrně lépe natočené než většina zbylé žánrové produkce. Prostě pozvolna budovaný thriller v trademarkově mannovském neonovém hypno hávu, kde počítače nahrazují pistole a příkazové řádky kulky. A ke své škodě i film, který do značné míry posílá do kopru finální akt "dva na útěku s vendettou v srdcích", kde se to z rázu mění v žánrově bezpočtukrát ohrannou tuctovku, která nemá co nabídnout a ani čím překvapit.

Korejští výpravní historičtí easternoví Hanebný pancharti meets Robin Hood a jedoucí v mnohém dle pravidel chanbara samurajáren a spaghetti westernů. A když už jsou v tom vypůjčování/vykrádání, tak se rovnou nebojí zaštít se i neskrývanou "leone-goša-morricone-corbucci" stylizací tarantinovským způsobem. Což je risk, který málokdo ustojí, protože inspirovat se u těch vůbec nejlepších a sám nebýt sakra dobrý režisér, to je zahrávání si s ohněm v podobě výsměchu publika. Jong-bin Yoon si to však uvědomuje a tak vše výše zmíněné nestojí v cestě tomu, aby si nešel především svou vlastní cestou; speciálně pak v druhé polovině, kdy jednak zvýší tempo, jde až na dřeň a v dobrém slova smyslu se utrhne ze řetězu. Ovšem i ta pozvolnější a na postavy zaměřená první polovina má své opodstatnění. Právě díky ní to (nejen) během finále funguje i po emocionální stránce.