DaViD´82

Doslova i do písmene „letem světem“. Pamatujete si ony krátkometrážní cestopisné reportáže ze „starého dobrého devadesátkového“ Objektivu? Pokud ano, tak tohle je nemlich to samé v bleděmodrém (což je dobře) akorát pod záštitou internetové Aktuálně.TV. Jenom zatím nedává příliš smysl název pořadu, protože to nijak zvlášť s dvoudenním programem nepracuje; zatím.

Je dost pravděpodobné, že po tom co uvidíte, co za úřední šimly a absurdity z ranku „to nevymyslíš“ se tu děje kolem každodenní (ne)dopravy a (ne)výstavby mostu, tak ve svém slovníku nahradíte obrat „Jak v Kocourkově“ za mnohem výstižnější „Jak v Bombaji“.

To že jsi paranoik ještě neznamená, že tě nesledují aneb střez se požárního alarmu... (ne)Konspirační thriller par excellence formou nedotaženého dokumentu. Chápu, že když začínali natáčet, tak ještě nemohli vědět, kam přesně se to vyvine a co vše to rozpoutá, ale to neospravedlňuje špatnou dramaturgickou práci "ve střižně" při kompletaci. Možná to chtělo větší odstup než rok a něco, možná méně témat. Je to totiž tak trochu o Snowdenovi, ale ne tak úplně. Je to tak trochu o fenoménu whistleblowerovství, ale ne tak úplně. Je to tak trochu o vynesených materiálech, ale ne tak úplně. Je to tak trochu o morálních a etických problémech, co vše zveřejnit/zatajit, ale ne tak úplně. Je to tak trochu o utajených vládních programech, ale ne tak úplně. Je to tak trochu o práci investigativních novinářů a médií obecně, ale ne tak úplně. Je to tak trochu o všem z tohoto ranku, protože se nakousne kde co, ale jen málo se toho skutečně řekne a ještě méně toho, co bychom (mezitím) nevěděli odjinud. Nic z výše uvedeného ovšem neznamená, že by to bylo špatné či nezajímavé. Pouze je to promrhané spíše než co jiného, protože být takto "naživo" u bezprecedentního zdroje během (i po) historické události, to si říká o mnohem více, než v tom Laura Poitras nalezla. Bojí se totiž položit Snowdenovi otázky na tělo; to za ní museli učinit až jiní. PS: Citizienfour je učebnicový příklad toho typu dokumentů, u kterých se často (a lehce) zaměňuje „zásadnost“ zvolené události/tématu se „zásadností“ dokumentu jako takového.

Borgenovské zákulisní kutí piklů obohacené o thrilleroidně kriminální rámec (nebo je to naopak?) s ohromně gradovaným tahem na branku a obnošenými sepranými severskými svetry navrch... Ano, Sarah je zpět. První série nebývale nosný komorně osobní přístup zředila roztažením na dvacítku dílů s kolovrátkovými podepizodami a ta druhá zase dostala do vínku krom vyšších grády, nižšího počtu dílů a větší filmovosti i přístup "všeho houšť a větší kapky" v důsledku čehož tratila na onom svébytném konceptu a stala se tak sice napínavou i kvalitní, ale poněkud ohranou žánrovou variací ostatních. Třetí série si však bere to nejlepší z obou předchozích a zároveň se poučeně vyhýbá jejich neduhům; a je tak s přehledem nejlepší, nejvygradovanější i nejnapínavější. Z velké části je to díky tomu, že do třetice konečně zafungovalo ono důsledné lpění si na triu dějových linií (kriminální, politická a osobní). V minulých sériích totiž jejich vzájemné propojení ne vždy klap(a)lo, tentokrát však již vystupují ruku v ruce jako jeden nedílný celek.

Dvojka nepřiznaného Morrisova cyklu S bývalými válečnými ministry obrany... A navzdory výhradám k této části bych se nezlobil, kdyby vzniklo i případné "třetí pokračování" (William Perry se přímí vybízí). Každopádně Donald Rumsfeld je nesporně zajímavá osobnost a Morris je dostatečně schopný dokumentarista, aby toho využil a (nevědomky) ruku v ruce se souběžně vznikajícím i uvedeným Světem podle Dicka Cheneyho vytvářel kromobyčejně zajímavý obraz "pohledem s odstupem" dvou nejzásadnějších hráčů Bushovy (či Cheneyho chcete-li) administrativy. Již tradičně platí, že Morris je jednak výjimečně dobrý dokumentarista s ironickým nadhledem, který umí pokladát dotazy, dávat věci do souvislostí i pracovat s archivními materiály, ale k tomu je i velmi schopný filmař, který si plně uvědomuje důležitost audio-vizuální stránky; speciálně pak u dokumentu s jed(i)nou mluvící hlavou. Ve výsledku to ovšem je kvalitami až za Mlhou války, což je však do značné míry dáno tím, jak k tomu tenkrát McNamara přistoupil a co vše z něj Morris dostal.

Byli jste někdy ve svých "nácti" na herním večírku s několika přáteli, kde jste se u (party) her s pizzou a pivkem v ruce dobře bavili? Asi ano, že? A napadlo vás z toho natočit video pro osobní potřebu a poté ho cpát do televize? Asi ne, že? Tak to gratuluji, máte evidentně více zdravého rozumu než tvůrci tohoto „pořadu“.

Disneyho Americké psycho.

Tchaj-wan z výšky, která nabízí potřebný odstup i nadhled jak na ohromující přírodní krásy, tak i na nemilosrdný střet "rozpínavá civilizace neberoucí ohledy versus bránící se příroda", který nemá vítězů, ale pouze na hlavu poražených... Chi Po-lin má navíc skvělé oko pro linie, kontrasty, křivky i kompozici jako takovou čili je stále na co koukat a daří se mu tak vyhýbat syndromu podobných "letem světem v čarukrásných full HD obrázcích", které většinou dojíždí právě na to, že zůstávají jen u těch načančaných obrázků, což se v celovečerní stopáži rychle přejí. Nejvíce na škodu je tak úvodní třetina, která ještě netepe neduhy a působí do značné míry jen jako promo video "ihned balte kufry a přileťte k nám". Ovšem dechberoucí promo video, to zase ne že ne.

Kick-Ass navlečený do hávu klasických bondovek. A to natolik důsledně a jedna k jedné (opět je to žánrově uvědomělé stejnou měrou jako podvratné, zběsilé, s nemalou porcí meta nadsázky, klade to důraz na to být za všech okolností cool a podoba je i v průběhu, typu rolí, aluzích atd.), že je to vyloženě ke škodě, protože duo Vaughn/Millar má nesporně na více než na pouhé vykrádání sebe sama. Ovšem pokud (a dokud) to bude takováto skrz na skrz sympaticky nekorektní Zábava, tak komu by to vadilo, že? PS: Škoda oficiálních titulků, které nápaditosti příliš nepobraly; minimálně Valentinova vada řeči si přímo říká o hravý přístup.

Americká Samoa je (byla?) synonymem pro outsidera všech outsiderů; tým který v oficiálním zápase nikdy nebodoval, takřka nikdy neskóroval a naopak pravidelně inkasoval tolik branek, až jeho výsledky vzbuzovaly zdání, že jde o výsledkovou listinu zcela jiného sportu než je kopaná. A aby toho nebylo málo, tak je to i tým s nejvyšší historickou porážkou v mezistátním zápase vůbec. Ovšem její fotbalový předseda má letitý sen; a to sice nic menšího než se alespoň pro jednou odpoutat z poslední příčky žebříčku FIFA... Nejlepší na tomto dokumentu je, že jakkoli jde o ultimátní feel good počin a reklamu na nezdolnost sportovního ducha, tak to v žádném ohledu nepůsobí jako vykonstruovaný prvoplánový doják. Ostatně ani nemůže, protože s takovým vývojem událostí mohli autoři na začátku jejich dokumentu o "nejhorším týmu všech dob" jen těžko počítat. A především na první polovině je vidět, kterým směrem se ubírali jejich původní záměry, než jim osud postupně přihrál do rukou neskutečně nosné charaktery i jejich neuvěřitelný příběh; jak v čistě sportovní rovině, tak především v té osobní.