Traffic

Jedna z nejpodivnějších romantických komedií, jaké jsem kdy viděl. Turečtí režiséři jsou mistři ve vytváření magických světů, které jsou ale zároveň hmatatelně reálné. Kdybych neznal alespoň Erdemův Kosmos, asi bych se u Místa zlatých hvězd divil ještě víc, ale hodně jsem si to užil. Víc než zamýšlet se nad významy doporučuju brát všechny ty zvláštnosti jako neobvyklou charakterizaci postav s návazností na vyprávění. Moc se mi líbilo, jak je to formálně odvážné, ale zároveň velmi subtilní. A jdu shánět soundtrack.

Vypravěčsky nezvládnuté. Film stojí na tom, že Bob a Ruth jsou odloučení, ale tahle distance mezi nimi nikdy není patrná. Lowery až na výjimky všechno snímá v detailech a až překvapivě často se spoléhá na prostou figuru záběr protizáběr. Přitom, jak ukázal už v Upstream Color (ale i tady), je skvělý střihač a v některých kratších montážích pořád exceluje. Jenže jsou to opravdu jenom jednotlivosti doplněné nadprůměrnou tesknivou hudbou, při kterých letmo přeběhne mráz po zádech, ale jako celek to bohužel nefunguje. Často mi vyloženě přišlo, že ten film přímo odmítá vytvářet napětí zažitými konvenčními způsoby, ale náhrada v podobě dialogů (často popisujících jinou situaci) nebo voiceoverů není dostatečná. Škoda, potenciál ten příběh má. Pokud to měla být jakási variace na Badlands nebo Nebeské dny, odkoukal Lowery přesně jen záběry při magic hour.

Brilance. Campos se během několika dnů dostal mezi moje oblíbené mladé americké režiséry. P.S. Je příznačné, že zatím všichni, co z toho filmu blijou, se odvolávají na nesympatického hlavního hrdinu - zoufalce. Prostě si přiznejte, že se v něm sami aspoň částečně poznáváte a je vám to nepříjemné. Ten film je formálně prakticky nenapadnutelný (čti suverénně natočený); ještě se o tom rozepíšu.

Esejistické, poetické i politické, divácky náročné. Nedivím se, že francouzští intelektuálové z Cannes z toho byli nadšení.

Naprosto zbytečný film, který je v podstatě zakuklenou agitkou proti rychlé jízdě za volantem.

Kamera: Oleg Mutu. Už jen proto je dobré to vidět.

Diletantsky odvyprávěná a nechutně vykonstruovaná ždímačka na emoce. O sofistikovaném střihu může mluvit akorát člověk neznalý filmové syntaxe, protože skoky v čase tu jsou zaprvé naprosto nemotivované, zadruhé nepřehledné a zatřetí zakrývající banální příběh. V každé scéně jde v zásadě jen o to nabídnout nějaký extrémně přepjatý moment nebo písničkové sólo, přičemž jde akorát o to manipulativně konstruovat pro diváky širokou škálu emocí. Nepřekvapuje mě, že to má u karlovarského publika takový úspěch (ovace při titulcích byly zdaleka nejbouřlivější, co jsem letos zažil), protože Broken Circle Breakdown je v podstatě nic než primitivní midcult pro měšťáky.

You gotta love the sheer ambition.

Michael Haneke ve svých rozhovorech občas říká, že dělat z traumatické události emotivní drama, je v podstatě nechutné a z hlediska filmaře morálně nezodpovědné. Naráží tím třeba na Spielbergův Schindlerův seznam, kde (mimo jiné) scéna ve sprchách celý nesmírně komplexní a choulostivý problém zredukuje na "napětí" a otázku podvracení očekávání. Afterschool je pak přesně filmem, který tuto strategii vypovídání o problematických událostech prostřednictvím patetických emocí zesměšňuje, respektive ji ukazuje jako nedílnou součást hegemonického, ale zcela neefektivního řádu. Snímek prakticky znemožňuje tradiční identifikaci s protagonistou, nebo s jakoukoli postavou, o které vypráví. Postavy se neustále necházejí buď mimo rám nebo na jeho kraji, případně jsou otočené k nám zády nebo jsou pouhými rozostřenými siluetami v pozadí. Video, které o klíčovém incidentu Rob natočí (a které Burke označí za největší sračku, kterou kdy viděl) se ukazuje jako jediný adekvátní způsob, jak o něm vypovídat. Právě z oněch filmařských "chyb", nedodělků, přetažených záběrů apod. dokonale vystoupává na povrch ona narušenost příznačná pro ten problém. Finální přestříhaná verze s trapně emotivní hudbou je samozřejmě vrchol nevkusu. Chápu, že je Afterschool silně nedivácké, ale právě proto je výborné. Vybízí k intelektuální debatě nad problémem, aniž by se muselo snižovat k trapnému ždímání citečků.

Kdo sledoval poslední circa dva tři roky Žižkovy přednášky, řadu věcí ve filmu už bude znát. Rozdíl je, že Sophii Fiennes se podařilo Slavoje zklidnit, takže rozhodně nejde o jeho typické neorganizované skákání od tématu k tématu, ale o soudržnou argumentaci. Navíc i oproti předchozímu Perverznímu průvodci Žižek mluví o poznání pomaleji, takže je čas všechny ty abstraktní myšlenky vstřebat. Nový film tak podle mě představuje vyzrálejší počin, který srozumitelně a zábavně shrnuje většinu z toho, o čem slovinský filosof v poslední době rád hovořil. Mimo jiné se tu taky ukazuje, proč je kritika tohoto ideologického přístupu ve vztahu k filmové analýze pomýlená, protože na rozdíl od neoformalismu se tady opět nerozebírají celé filmy jako komplexní formální systémy, ale jednotlivé filmové scény slouží k ilustrování obecnějšího, abstraktnějšího konceptu (ideologie).