Traffic

Blue Caprice se tónem a částečně i vyzněním podobá 30 minutám po půlnoci, navíc stejně jako film od Bigelow pojednává o reálných traumatických událostech týkajících se USA. Oba snímky pracují s nedořečeností, znemožňují plně proniknout do myšlení postav a odmítají na problémy dávat jednoznačné a snadné odpovědi. Moorsův film je také svým způsobem procedurálním dramatem, jen místo vyšetřovatelů sleduje výhradně zločince a proces, který je dovedl k vraždám. V tomto ohledu se proto Blue Caprice neblíží konvenčním dokudramatům, které nejčastěji vychází z dostupných zdrojů (film naštěstí nezačíná titulkem "podle skutečných událostí" ani nekončí stručným shrnutím osudů postav), ale ve vztahu otce a syna se nutně dopouští určité fabulace. Svojí zdrženlivostí, soustředěním se na relativně běžné situace a důsledným odmítáním jakéhokoliv dramatizování jednotlivých vražd (vše je podávané s maximální mírou úspornosti) snímek drží mrazivé napětí pod pokličkou až do konce. Nejpůsobivější tak není (krátký) pohled na ležící zkrvavené oběti, ale sled zlověstných záběrů na pomalu jedoucí modrý Chevrolet. Hodnotím vysoko i proto, že jde o formálně nadmíru zvládnutý debut, který vedle zmíněného oddramatizování mimo jiné překvapí i působivým zapojením dvojí fokalizace.

Abych to jen objasnil, nízké hodnocení nedávám proto, že by mi bylo Elysium ideologicky odporné (neskrývaně pohádková myšlenka o vzájemné pomoci je sympatická a navíc přesahuje ideologický rámec), spíš mi jde o to podání, které je na Blomkampa až překvapivě nezáživné a poměrně krotké. Souhlasím, že se stylistickou rozdílností, která stojí na dvou polarizovaných světech, se tu pracuje vcelku důsledně (shaky-camové rvačky na Elysiu se asi dají obhájit pomyslným splýváním obou světů, ovšem přijde mi to už trochu na hraně), ale vypravěčsky je to nezvládnuté. Snímek nevytváří téměř žádné napětí, protože vše je jasně dané a předem odhadnutelné a ten proces, ve kterém se dospívá k cíli, není zábavný. A jen si odškrtávat pomyslná políčka při využití deadlinů nebo načasování zlomů ve vyprávění mě nebaví, když to nemá šťávu. Chápu, že čistě z hlediska hollywoodské blockbusterové tradice nebo případného míšení poetik je Elysium pro někoho docela podnětné, ale u mě to přebíjí nízká prokreslenost (i ideologická) fikčního světa (jasně, hraje se na typy, ale podle mě to nefunguje), která svým jednoduchým černobílým náčrtem pro mě není nijak intelektuálně stimulující. Navíc pokud bychom se tedy chtěli bavit o přejímání postupů ruské montážní školy a jejich následné kombinace s hollywoodskými konvencemi, v obou případech si film vybírá to horší (typy a schémata) a dohromady to není moc průkopnické nebo objevné. Něco jiného by bylo, kdyby se tu třeba pracovalo víc s detailem nebo alespoň náznakem s intelektuální montáží - takhle ta "typovost" není stylem filmu nijak dál podpořená a rozvedená, nebudeme-li se bavit o zjevných věcech jako kostýmy, akcent apod. Je to škoda, protože určité momenty vypadají slibně a je z toho cítit snaha o trochu hlubší charakterizaci postav i světa (roboti jako prostředek zotročení pozemšťanů, který se po vykonané revoluci stává naopak synonymem pro diktaturu proletariátu; Krugerova sadistická povaha je vyjadřována typem zbraní, které používá atd.). Spíš než odvážný antikapitalistický (nebo komunistický, chcete-li) pamflet mi to ale připadá jako povídka o imigraci a zdravotní péči pro všechny, kterou by mohli ve favelách pouštět dennodenně, ale nikdo by stejně nehnul prstem.

You're Next se daří zábavně reflektovat žánrová schémata, aniž by přitom sklouzával k sebeuvědomělé ironii (jako třeba Chata v horách). To samo o sobě dnes považuju za slušný úspěch. Nechci prozrazovat nic ze zápletky, protože nejlepší je nevědět skoro nic, ale v zásadě se tady některé klíčové atributy slasherů dostávají do střetu s realismem typickým pro mumblecore poetiku a vede to k přehodnocování určitých hororových pravidel a jejich dopadů. Je to ale všechno poměrně nenásilné (ve smyslu toho přehodnocování, gore tu rozhodně je!), pro někoho možná téměř nezřetelné a hlavně se to skoro celou dobu - minimálně od chvíle, kdy začne rodinná večeře - veze na hodně vtipné vlně černého humoru, které se z poslední doby nejvíc blíží Friedkinův Killer Joe. Jasně, expozice by mohla být svižnější a některé herecké výkony přesvědčivější (na druhou stranu Swanbergovi tady ta idiotská role dost svědčí a Sharni Vinson je ultimátní), ale graduje to zvlášť ke konci parádně a celkově vzato je to hodně svěží a funkční. (kino, Vue West End Cinema London)

Čert vem, že ne všechno je tu důsledně motivované - takhle zběsilá akční jízda, která se příliš neohlíží na diváka a neúnavně se žene vysokým tempem dopředu, se jen tak nevidí. Téměř po celý film vždy probíhají minimálně dvě linie akce, mezi kterými se přestříhává, a ta jedna z nich navíc bývá ještě rozdělená na další dvě (nebo víc) podskupiny - typicky (1) akce na místě a (2) její pozorování přes skryté kamery. Navíc se tu velmi opojným způsobem využívá hned několik druhů kódování (znaková řeč hluchoněmých, šifry...), což vytváří několik kanálů, kterými si postavy sdělují informace, čímž zase film klade větší divácké nároky. V tomto smyslu je možná trochu škoda, že takřka geniálně rozehraná partie s několikanásobným kradením identit a dalšími libůstkami se ve finále zcvrkne "jen" ve skvěle natočenou a ozvučenou přestřelku na parkovišti, kde už začíná vévodit chaos a čistá žánrová nadsázka. I tak je to velký zážitek, který dnes působí trochu jako zjevení. _______ David Bordwell k Drogové válce napsal tradičně velmi dobrý text na svém blogu, ve kterém si mimo jiné všímá ještě jedné podstatné věci: film na rozdíl od hollywoodských filmů důležité informace nezdůrazňuje, a už vůbec neopakuje - ne nadarmo jsem si během projekce nejednou vzpomněl na Jeden musí z kola ven apod. Další dobrý postřeh je s tím zdvojováním, které by se tady skoro dalo brát jako dominanta snímku. To by tím pádem ospravedlňovalo i ten menší důraz na kompoziční motivovanost u některých prvků (třeba ta dvojitá předávka na semaforech - s doutníky už se pak nijak nepracuje), když důležitější je zachování svrchovaného principu dvojitosti/dualismu.

Fantazie. Je nesmírně osvěžující vidět festivalovou artovku, která se neutápí v bezútěšné sociální tematice, ale nabízí hravý realismus s nezaměnitelným absurdním humorem. Srovnání s Tatim je sice na místě (v poslední době jsem neviděl nic, co by se mu duchem blížilo víc), ale Divná kočička si přece jen jde vlastní cestou. Místo řady velkých celků, v nichž neustále probíhá několik více či méně komických situací a gagů v několika plánech najednou (jako třeba v Playtime), si film častěji hraje s detailem, mimozáběrovým zvukem a svěžím způsobem využívá flashbacků. Rozehrává se tu velké množství motivů, které jsou přerušované jinými a následně se k nim snímek navrací, ať už dialogem nebo obrazem. Především proto Divná kočička vyžaduje pozorné sledování, které ale odměňuje vysokou zábavností. Zürcher je talent, který je nutno sledovat, a jeho debut je pro mě osobně jedním z filmů tohoto roku.

"Do you believe in rapture, babe? / Do you believe in second chance?" Nebudu sem psát svoji interpretaci filmu, protože jedna z jeho předností spočívá právě v postupném odkrývání, o co tam vlastně jde. Moc se mi ale líbilo, jak se to od vcelku obyčejného teenagerského dramatu rychle přesouvá k průzkumu hranice mezi fikcí a skutečností, aby to nakonec všechno získalo silný metafyzický podtext. Pak se najednou ozřejmuje i úloha té volně plovoucí kamery (mimochodem opravdu neskutečné kamerové jízdy!), která často opisuje 360° kruhy nejen proto, že ty děcka bloudí, ale taky protože má funkci nezávislého, nadpřirozeného pozorovatele. V podstatě pokud jste viděli třeba Nymfu od Pen-eka Ratanaruanga nebo Mrtvé od Lisandra Alonsa, tak víte, o čem mluvím. Samozřejmě se to dá připodobnit i k tomu van Santovi, zprostředkovaně vlastně i k Tarrovi a místy jsou tam i záblesky jak z Tarkovského. New Argentina Cinema is still hot.

Lituju každého, komu to přijde nudné. Něco tak úchylného, skvěle natočeného a zároveň vtipného jsem neviděl už dlouho. Benoît Debie ftw.

Odvrácená strana mumblecoru. Místo, aby to bylo hrůzostrašné, tak je to hrůzostrašně odvyprávěné s nekoncepčním prolínáním časových rovin a dějových linií a nepříliš přesvědčivými zvraty (byť ty jsou na tom nakonec asi to nejlepší). Do toho nehorázně ožralá kamera, která se nesmyslně třese jak v rukou abstinujícího notorika, provádí občas úplně absurdní pohyby (někde jsou tak absurdní, až jsem z toho měl záchvaty smíchu - formalistický humor par excellence) a neustále se rozostřuje. Hlavní hrdinka je sice odvykající alkoholička, takže v tom by tyhle úchylárny dávaly smysl, ale stejně je to otravné. Swanberg se tu zas akorát cucá s Amy Seimetz, ach jo. You're Next teď budu vyhlížet s větší obezřetností, ale pořád doufám, že to je fakt tak super.

Pokud se u Nábytečku, potažmo u Girls, nesmějete, dělá si pravděpodobně legraci právě z vás. Lena Dunham exceluje ve schopnosti napsat postavy, které jsou sice na jednu stranu obyčejně sympatické, ale na druhou až nepříjemně narcistické a sobecké. Mnoho situací, do kterých Dunham sama sebe i ostatní postavy dostává, sice můžou působit roztomile trapně a vtipně, ale současně v tom je zřetelná, často nemilosrdná satira privilegovaných bílých twentysomethingů, kteří vystudovali humanitní školu a teď neví, co se sebou. Nemyslím si ani, že by tahle sebekritika vycházela z ironických pozic, jinak velmi typických pro dnešní faux-hipster generaci. Když Aura bez mrknutí oka žádá matku o peníze nebo se vzteká, že nikdo nechápe její potřeby, je na tom nejvíc tragické a znepokojivé to, že si tuhle svoji sebestřednost neuvědomuje. Chápu, že se na tohle někdo dívá a přitom ho vlastně konejší, že někdo jiný (navíc ve filmu nebo televizi) má stejné problémy jako on, ale pokud přitom přehlíží tu kritickou rovinu, je chyba spíš v něm a ne ve filmu (seriálu).

Schrader natočil hollywoodskou satiru jako porno. Každý tu s každým vyjebává, obrazně i doslova. Tím je samozřejmě ospravedlnitelná i ta prázdnota a doslovnost dialogů, včetně (porno)hereckých výkonů, u kterých je těžké říct, zda jsou záměrně nadsazené nebo prostě podprůměrné. Jako koncept je to zábavné, jako film už to tolik nefunguje.