Traffic

Co když je voda otrávená, protože ji pijeme my? Rakovina jako nemoc společnosti, která je sama toxická a sebedestruktivní. Mrazivě chladný, nemilosrdný film se špetkami výborného černého humoru a děsivou vsuvkou s Antikristem. To nejlepší z nových vln napříč Evropou.

Jo, je to film o lásce, ale taky o pomoci. O životě a tak vůbec. Nichols znovu natočil velmi chytrý film, který ví, že věci nikdy nejsou jednoduché. Mimo jiné v tom je jemná kritika americké posedlosti majetkem, vlastnictvím a zákony na jeho ochranu.

Cantet překonal svoje slavné Mezi zdmi a natočil jeden z nejlepších holčičích filmů, co jsem kdy viděl. Skloubení retro stylizace a postupů cinema verité funguje skvěle a vytváří dojem nekašírovaného okna do reality USA 50. let. Pokud si chcete zkrátit čas při čekání na Život Adele, nemůžete si k tomu vybrat lepší film než Foxfire.

Výborný poetický dokument, v němž srovnávání zvířat a lidí představuje jen jednu z významových rovin. Podle mě je Bestiář především o estetizaci zvířat, kterou obvykle zapřičiňuje lidská perspektiva, ať už v umění nebo jinde. Proto snímek začíná scénou z výtvarného kroužku, kde studenti kreslí vycpanou laň. Tohle je ten tradiční, uměle "uhlazený" pohled, který se nachází ve filmech, dokumentech, na obrazech atd. Bestiář ale tohle zažité vnímání zvířat cíleně nabourává, když nejrůznější tvory ukazuje bez jakéhokoli doprovodného komentáře, ale především v neobvyklých úhlech, výsecích a typech záběrů. Snímek nám dává přímo pocítit všechny znepokojující tiky, nedokonalosti nebo asymetrie (jelen s jedním rohem, jeřáb s jedním křídlem...), které zvířata přetváří v cosi překračující naši všední zkušenost. Tím Bestiář dokonale plní takzvanou ozvláštňující roli umění, která spočívá v "občerstvení" našeho zažitého pohledu na skutečnost, a je tak mnohem mnohem víc než jen poněkud atypickou návštěvou jedné zoo/jednoho safari. Côté je talent a Vic + Flo beru jen jako úlet.

Compliance samozřejmě nelze vytýkat, že co ukazuje, je nereálné, protože se to skutečně stalo. To je sice skvělé alibi, ale neznamená to, že tuhle absurdní situaci ten film dokázal přesvědčivě podat. Když si zkusím představit, co by si s touhle výživnou story počal takový Cristian Mungiu, nemůžu Zobelův poměrně otrocký a místy nešikovný přepis hodnotit kladně. Jinak nevím, jestli jsou horší ti, co tady filmu napaří odpad, protože je to přece celé stupidní a nesmyslné, nebo ti, kteří sice chápou, že je to schválně, ale vymezují se vůči postavám jako "hloupým Američanům" nebo hloupým lidem obecně, jako kdyby oni do té skupiny zmanipulovatelných osob nikdy nemohli patřit. Dělá se mi z toho zle hned na několika levelech.

Jak říká Slavoj Žižek a nejen on, dnes si dokážeme spíš představit konec světa než konec kapitalismu, případně jakoukoli drobnou změnu v jeho fungování. Tahle ideová bezradnost se samozřejmě zrcadlí i v současných filmech, a to jak těch apokalyptických, tak těch zabývajících se přímo aktuální společenskou situací. Typické například je, že systémové problémy se ve fikci personifikují do démonických záporáků, čímž se utvrzuje iluze, že za všechno může několik hrabivých tučných sviní tam nahoře, které když se odstraní, tak bude líp. Tenhle nesmysl se pak bohužel přenáší i do smýšlení o skutečné politice, kdy řada lidí pořád úplně nesmyslně vidí řešení korupce v zatčení těch zkorumpovaných jedinců. Ve skutečnosti je ale jedno, kdo tam sedí, protože problém není v lidech, ale v podmínkách, ve kterých existují. To se ovšem těžko přenáší do srozumitelného narativního celku, takže pak vznikají takové bláboly jako seriál Arrow, kde v každém díle je "záporákem týdne" nějaký odporný kapitalista. Další možnost, kterou tvůrci mají, je tuhle iluzi podvrátit - ukázat, že zlikvidovat vysoce postavené jednotlivce nic neřeší. To se třeba povedlo Tykwerovi v Internationalu, jenže to je skutečně výjimka, protože, co si budeme povídat, lidi se nechtějí dívat na filmy s depresivním koncem, takže jich ani tolik nevzniká. Uwe Boll na to šel ve svém Assault on Wall Street fikaně. Zabíjení hrabivých bankéřů sice částečně pojímá právě jako hon na "ty nahoře", ale zároveň svého hrdinu nechává likvidovat těch systémových článků víc. Mimo jiné se tu zdůrazňuje, jak nikdo nechce přijmout zodpovědnost za to, co dělá a odkazuje se buď na svoje nadřízené nebo všemožné direktivy, které "přichází shora". Zároveň se film nepouští ani do otevřeného happy-endu nebo naopak do nějakého deziluzivního tragického závěru. Jim se ve finále stává mstitelem modrých límečků - přízrakem, který zřejmě bude v akci pokračovat i po skončení filmu. Tím se film ale znovu elegantně vyhýbá otázce, na kterou dnes nikdo nezná odpověď: "Co dál?" Když si teda vybijeme tu frustraci takhle násilně, protože to jinak nejde, co z toho pak bude plynout za následky? Nikdo prostě nemá žádnou vizi, ani Uwe. Proto bych byl opatrný s tím nazývat tento film subverzivní exploatací a Bolla stavět do role vyvržence systému, který si může dovolit komentovat to, co jiní ne, jako to udělali odborníci v novém čísle Sight & Sound. Na to je Assault on Wall Street pořád málo bulvární, málo radikální a málo protisystémový.

Důvod, proč Europa Report nefunguje, se dá vyložit na principu rovnováhy, která tady v klíčových aspektech dodržovaná není. Každé výborné sci-fi na ní přitom stojí. Dva příklady za všechny. Kubrickova 2001: Vesmírná odysea (na kterou se tady okázale odkazuje) sice bývá zmiňována jako jedno z mála "hard" sci-fi, ale ten svůj vědecký racionální základ vydatně vyvažuje rozměrem mysteriózním až náboženským. Formálně je to v 2001 přítomné prakticky pořád a ten film na kontrastu emocí a chladu/ známého a neuchopitelného stojí: vesmírné lodě tančí Straussův valčík, dlouhé sekvence opravy lodi jsou zintenzivňovány zvukem (hlasité dýchání), racionálnímu vysvětlení se vzpírá závěrečný akt připomínající halucinační trip, a tak dále. Podobně District 9 (už blíž Europa Reportu). V něm se pracuje s dokumentárními prvky (hlavně první polovina), které jsou ale v druhé polovině filmu vyváženy překlopením do žánru béčkového akčního sci-fi. Zase je tam rovnováha mezi zcizující, víc intelektuální a informativní složkou a tou imerzivní a emotivní. Europa Report se sice taky pokouší o kombinaci formální odtažitosti a dramatického jádra, ale ve výsledku v tom spíš selhává. Nekomunikativnost kamerových záznamů je vyvažována přímým oslovováním diváka (velkou komunikativností) v doku-vstupech. Vstupuje tu samozřejmě do hry nelineární řazení scén z found footage, neboli dramaturgická koncepce směřující k postupně gradovanému příběhu. Europa Report ale divákovi odpírá až příliš. Na jednu stranu - a čistě intelektuálně - jde o fascinující pokus o narativní ztvárnění vědecké expedice, jejíž omezená lidská perspektiva dokázala jen zachytit koutkem oka to, po čem pátrala. Na stranu druhou je to jako sledovat přerušovanou soulož bez vyvrcholení, nebo spíš s uroněním jedné trapné kapky na závěr. A ještě jinak: pokud po nás film chce emoční investici do postav, nemůže nám je celou dobu ukazovat takhle odosobněně, a pokud se chce klasické dramatické koncepci vzpírat, musí diváckou mysl dostatečně zaměstnat jiným způsobem (formálně, intelektuálně...), na což tady ty splitscreeny, intermediální vsuvky a drobné "glitche" nestačí.

Jeden z těch hodně nenápadných filmů na letošním KVIFF, který ale vnímavějšímu divákovi nabídne víc než většina přechválených konvenčně natočených festivalovek. Film Maariye Saaykan je nejsilnější ve svém úvodu, kdy teprve pomalu zasvěcuje diváka do života Evridiky. Výborné je hlavně spojení hudby, která se dá popsat jako tlumený atmosférický noise, s vizuálem, který střídá lo-fi záběry ze staré nakřáplé Motoroly a atmosférické kompozice industriálního arménského městečka. Hlavní hrdince dlouho není vidět jasně do obličeje, schovává se za velké sluneční brýle nebo její obličej vidíme jen jako odlesk na obrazovce počítače, což ji obdařuje až mystickou aurou odcizeného kyborga. Jakmile se začne trochu víc rozjíždět děj a film se tím pádem začne podřizovat požadavkům čistšího vyprávění, ta v úvodu budovaná jinakost a tíseň trochu slábne. Určitě nejde o bezchybný počin, ale jako ponor do života mladé outsiderky je to pořád hodně působivé. Když se snížím k efektnímu přirovnání, je to trochu jako kdyby Tarkovský natočil Klip, protože onen digitálně-spirituální přesah tu vyvěrá hlavně z ryze fyzických, napůl rozbitých rekvizit.

Lehce nadprůměrný sociálně-realistický film, který ničím příliš nepřekvapí. Hodně to stojí na emotivním překřikování, které ale postrádá osobitost a časem ztrácí na účinnosti. Arbor pro mě není zajímavou osobností, která by mě fascinovala svým buřičským, nespoutaným chováním, ale obyčejný hyperaktivní fracek. Kluk na kole bratrů Dardenneových se mi zdál mnohem lépe prokreslený, ale možná to jen záleží na osobních preferencích. Zvlášť poté, co Ben Wheatley v Sightseers skvěle podvrátil tuhle ostrovní "žánrovou pýchu" (sociální realismus), mi tenhle Barnardové příspěvek, jakkoli zručně natočený, přijde trochu zpozdilý.

Albion Rising