Traffic

Formálně promyšlené, originální dílo, které mě před těmi dvanácti lety zmátlo právě svým epizodickým vyprávěním, ale dnes musím kromě netradiční (ale fungující) struktury obdivovat, jak například hladce kombinuje hororové konvence s těmi pohádkovými. Kubrickovské je to z tematického hlediska velmi (typických motivů lze vypozorovat hned několik) a hlavně se to vyloženě nabízí rozebírat lacanovskou psychoanalýzou (hrůza z odhalení "reálného reálna" atd.), podobně jako třeba Vertigo nebo Psycho. To mě vede k domněnce, že Spielbergova kariéra má s tou Hitchcockovou několik styčných bodů - stejně jako filmy "mistra hororu" jsou ty Spielbergovy ve své době považovány spíše za oddechovou zábavu a není jim věnován dostatek pozornosti ze strany "seriózních" kritiků a akademiků. Přitom se s plynoucím časem ukazuje, že jde o důmyslné a komplexní filmy, které spojuje zřetelný - dá-li se to tak dnes říct - autorský rukopis.

Nesmlouvavé a značně nedivácké mistrovské dílo, jehož percepční náročnost ještě zvyšuje ztížená orientace v tehdejším italském politickém prostředí. Přirovnání k Občanu Kaneovi sedí jen z části, protože tady v centru zájmu nestojí záhadná emocionální zátěž nebo vztah ústřední postavy s osudovými ženami, ale čistá politika filtrovaná skrze nejrůznější druhy médií a výpovědí. Všechno, co ve filmu vidíme, je nějakým způsobem mediované, zkreslené a nespolehlivé; nelineárnost vyprávění je důsledně motivována pátráním novináře, který o Matteim točí film, nebo zkrátka vyšetřováním okolo osudového leteckého neštěstí. Hutnou atmosféru neproniknutelných politických intrik, spojenou s bezmocí z nemožnosti uhájit si vlastní pozici vůči nadnárodním velmocenským a korporátním zájmům, pak dále umocňuje temná monotónní zvuková stopa složená z hluboce tepajícího ambientu a hlasitých industriálních ruchů (syčení metanu, hluk letadel a strojů). Hodně odosobněné procedurální drama, které asi zdaleka nesedne každému, ale svojí podpovrchovou naléhavostí strhne nejednoho pozorného diváka.

Přístupný základ pro ty, co jsou Slavojem netknuti (dvouminutová hitparáda toho novějšího zde), spojený se střídmým náhledem do jeho soukromí (ideologická analýza lego postaviček je roztomilá). Především v závěru se tu ale vyjevuje, proč je onen spor mezi kulturálními studiemi a neoformalismem na poli filmové teorie vlastně v samém jádru pomýlený. Problém totiž je, že kognitivisté vyčítají ideologickým přístupům (marxismu, psychoanalýze...) dogmatičnost, která je ovšem - alespoň v Žižkově podání - jejich nevyhnutelnou součástí, ke které je třeba se hrdě hlásit. Jinými slovy jde o otevřeně deklarovanou oddanost svému ideologickému přesvědčení a ochotu přijmout jej úplně, navzdory zjevným nedostatkům. Souvisí to mimo jiné i s tím, co Žižek říká o lásce (lidi mají problém říct upřímně "miluju tě", protože jim to přijde až příliš děsivé). Neoformalismus se naopak nálepce dogmatu snaží úzkostlivě vyhýbat, když kromě jiného (bottom-up přístup místo top-down) předem deklaruje, že jde o systém nedokonalý, respektive přístupný neustálým korekcím. (Vtipné samozřejmě je, že největší současná postava neoformalismu David Bordwell hájí své závěry často právě jako něco svatého a nezpochybnitelného a jen zřídka a neochotně uznává, že se kdy mýlil.) Z pohledu Žižkovy lacanovsko-marxistické kritiky tak neoformalismus (potažmo v dokumentu zmiňovaný derridovský dekonstruktivismus) přesně odpovídá současnému "post-ideologickému" paradigmatu, v němž se naopak ideologie skrývá za excesivní sebeuvědomělostí a cynicko-ironickým odstupem, jež akorát maskují tiché uplatňování všeobecně platných "pravd" a konstant. Ochota k neustálé sebekorekci, zabudovaná už jako neoddělitelná vlastnost teoretického přístupu, paradoxně umožňuje prosazovat platnost toho přístupu s o to větší vehemencí. Je to jako s tím tradičním autoritativním otcem a tím postmoderně permisivním - první dává jasně formulované příkazy, které se za nic jiného neskrývají a lze se vůči nim autenticky vymezit, zatímco druhý přikazuje implicitně, ale tváří se jako že jde o vlastní zodpovědnost každého, kterou si navíc musíme užívat. Ve skutečnosti kulturální teorie a formalismus můžou dobře existovat vedle sebe, jelikož usilují o úplně odlišné věci, které si vzájemně ve svých závěrech nijak nepřekáží.

Je to samozřejmě hrozně naivní a idealistické, ale který levicový intelektuál by odolal tak veskrze pozitivnímu a revolucionářskému filmu o cool dělnické třídě a vzpouře proti autoritám?

Tohle není film o šikaně, ale hlavně o špatné komunikaci. Stačí sledovat, co všechno si postavy vzájemně zatajují, o čem mlčí, co přechází, co se ztrácí v informačním šumu virtuálních sítí... a že právě z toho plynou všechny ty problémy. Nekomunikativnost celého vyprávění je pak celkem logická. Mám skoro chuť ten film trochu nadhodnotit, protože fakt stojí za pozornost. 4+

Expozice jak z Okna do dvora by měla ty bystřejší varovat, že tohle není další procedurální Nákaza, nýbrž prvotřídní thriller. Ten navíc postupně prochází několika subžánry a zároveň plynule mění hlavní protagonisty, čímž opět (ale opět jinak) dosahuje té typicky soderberghovské vyváženosti pohledů. Přes tu zamlženou, snovou atmosféru, kterou navozuje hlavně extrémně nízká hloubka ostrosti, nejsou Vedlejší účinky ambivalentně rozplizlou záležitostí jako třeba Stoneovi Divoši, ale velmi chytře vystavěným dramatem s množstvím překvapujících a smysluplných twistů. Někomu možná bude vadit, že film uhýbá od obžaloby farmaceutických firem (a "systému" obecně) k osobním zájmům a podfukům, ale podle mě to vůbec nevadí, protože právě tou složitou změtí vztahů se tady dobře demonstruje, jak jde o zamotaný, komplexní problém.

Na IMDB je tentokrát velmi vnímavý komentář: "Further to these narrative examples, all formal elements worked in harmony with this premise, rather than being used for their own sake with style rather than substance. The interconnected theme was supported by inventive techniques such as the camera coming away from a conversation to allow another conversation to seep into the frame, with both then going on simultaneously; or by the fact that there is very rarely just one thing going on in frame; or that in the absence of any non-deigetic sound or music, the radio or TV can be heard or seen in the background pretty much throughout. This persistently emphasises the hectic nature of this life and that none of these people are islands. Additionally, the long takes – along with being a convention of non/anti-Hollywood cinema – act to gel the different characters together as part of the same organic space. Therefore form and content both support each other to show these characters to be connected as part of this not only literally, but socio-culturally and meta-physically densely populated space."

Nehodnotím to jako divadelní představení, ale jako film, který je podle mého dost zbytečný. Vzhledem k tématu se to naprosto míjí zvoleným konceptem, protože snažit se reflektovat Facebook skrze beckettovské absurdní drama je jako pokoušet se zachytit esenci počítačových her napsáním klasického románu. Pokud bych měl dát pozitivní příklad, srbský Klip je jeden z nejlepších filmů o generaci žijící na sociálních sítích a naznačuje jeden ze směrů, jakými se lze ubírat. Tohle je dost tezovitý a rádobyumělecký omyl.

Jako dětský film, respektive film z perspektivy dětského protagonisty, je to velmi důsledné a vlastně zdařilé. Problém je, že Ávila snímek zároveň otevřeně uvozuje jako historicko-politické pojednání, kde už omezený pohled malého kluka selhává. Od násilí se utíká do kreslených komiksových impresí, umírá se zásadně mimo záběr a pak už se kolem toho jenom hodně namluví a navzlyká. Film nám navíc ani nedá možnost se o postavy reálně bát, takže veškeré drama se takzvaně vaří z vody. Jako výpověď o rozbouřeném období argentinských dějin je to až příliš hezoučké, milé a divácky nekonfliktní.

Výborné využití širokoúhlého rámu, kdy se většina scén odehrává v dlouhých nepřerušovaných záběrech, v nichž vynikne choreografie pohybu postav (po bordwellovsku "staging"). Jinak důležitý film i proto, že jsou tu - až na jednoho bílého houmlesáka - výhradně černošští herci.