Chybějící obraz

Tíživé téma, film o poznání méně... Výmluvná rekonstrukce vlády Rudých Khmerů v Kambodže. Není třeba je představovat, jejich pověst hovoří za vše. Jako kdyby si toho byl autor vědom a obrátil tradiční optiku – výrazně osobní dokument se spolehl na dobové záznamy v menší míře, než je zvykem. Režisér Rithy Panh odmítl věrohodnost obrazových materiálů a vyřezal sošky protagonistů. Rozmístil je do miniaturizované oblasti Kambodže, kde následně popisuje jejich trýzeň. Vemlouvavý a emotivní hlas „svědka“ pravděpodobně každý neocení, vyžaduje totiž alespoň zlomek zájmu o problematiku, jakou má Panh. Vyprávění o jednotlivcích je pozvolné, nepříjemně mrazivé a stále značně abstraktní (sošky nesdělí každý pocit, vypravěč však ano). Kontext převzetí moci Rudých Khmerů je zmíněn okrajově a zajímavostem (hraná propagandistická tvorba Rudých Khmerů) se nechce Panh věnovat skoro vůbec. Trauma, které přímo kape z popisu daného období, se bohužel stává určitou pastí. V závěru naznačí vypravěč Panh ještě silnější zainteresovanost, proti níž se stěží může cokoli namítat. Platí ovšem, že pro seznámení s problematikou není Chybějící obraz příliš vhodný. Zda je to správně či špatně, nechávám otevřené. (MFFKV 2013) (06.07.2013)

Vizuálně zprvu poutavé, po půlhodině však statické koláže hliněných figurek začnou nudit. Když k tomu připočtete, že většinu zajímavých informací autor vyřkne na začátku a pak se jen v podstatě opakuje, vyjde vám z toho zajímavý pokus, který u kterého je však ve druhé polovině už takřka nemožné udržet pozornost. (05.03.2014)

Film Chybějící obraz není pouhým narativním dokumentem překračujícím za pomoci animace hranici subjektivního prožitku. Je naopak rozsáhlejší meditací přesahující jeden lidský osud a odrážející celý úděl národa podrobeného děsivému revolučnímu experimentu. Scény s keramickými figurkami nahrazují ony palčivé chybějící obrazy, které je nutné doplnit, aby výsledný pohled byl co nejúplnější. Pohlcující mimoobrazový komentář rytmicky navázaný na pomalý proud obrazů v až hypnotickém proudu propojuje nejosobnější zážitky s kolektivním osudem a přechází i na metadokumentární rovinu sdělující postřehy z nedokonalého hledání pravdy a marné honby za úplností. I když pro znalce této kambodžské epizody film nenabízí radikálně nové poznatky, nabízí alespoň osobní pohled z první ruky a sadu neodbytných neotázek, které čekají na zodpovězení v divákově mysli. Tímto oslovováním jednoduše není možné zaujímat lhostejnou pozici a můj pocit z filmu skutečně byl, že nesedím vně nabízených obrazů, ale jsem "tam", uvnitř oživované minulosti, kde můžu vést s tvůrcem bezprostřední a obohacující dialog. (04.07.2013)

Nic proti tvorbě made in Cambodia, ale tohle se věru dá vydržet asi jako hodinové stání v koleně na Zbraslavi při třiceti stupních na slunci! Byl bych barbar, kdybych nedocenil jistou dávku originality a silného poselství, avšak že Pol Pot byl čůrák bych věděl i bez tohohle hlubokomyslného dojáku! A pokud jste stejně jako já úplně levý a povinná keramika pro vás byla očistcem, tak u snímku zaručeně vydržíte kratší dobu, nežli já! odpad! (27.05.2014)

První, čím tento "dramatický" a emocionálně zainteresovaný dokument zaujme, je vizuální zpracování - střídají se jak klasické hrané záběry, archivní, dobové černobílé záběry, tak statické obrazy z vymodelovaného prostředí a poskládaných figurek symbolizujících právě popisovanou situaci. Myslím, že je to trochu kýčovité, není v tom jasný řád. Nehybné obrazy značně zpomalují tempo vyprávění, přičemž to samotné už je vedeno ve velmi vláčném, polobásnickém duchu. Autor nemá ujasněno, zda chce přednášet fakta, subjektivně vzpomínat, či snově polemizovat a filozofovat. Výsledek připomíná dort pejska a kočičky, působí stejně zajímavě jako v jiných částech nudně... 4/10 (05.07.2013)