Fabienne

Jedenáct krátkých příběhů od jedenácti režisérů z celého světa, jejichž kvalita značně kolísá. Nebudu hodnotit všechny povídky, protože už si některé z nich nedovedu vybavit - a to právě vypovídá o jejich kvalitě. Určitě mě pobavil úvodní íránský příběh, který situaci značně nadlehčil (v žádném případě ji neznevážil). Dětský argument "Bůh to neudělal, protože nemá letadla" byl naprosto geniální. Dětský pohled použil ještě režisér z Burkiny Faso. Japonská povídka byla obecně o zlu války a k tématu se tedy dostala velkou oklikou, chilská zase využila možnosti a zobrazovala především tragédii vlastního lidu, kterou ale zapříčinili velkým dílem Spojené státy... Absolutně jsem nevěděla, co se děje, když jsem sledovala Ińarritův příspěvek, závěrečná myšlenka vše trochu napravila, ale přesto si myslím, že se mohl "předvést" mnohem víc než jedenáctiminutovou černou, šumící obrazovkou... Největší zážitek ve mně zanechaly povídky dvě - Pennova (USA) a Lelouchova (Francie). Obě vypráví o lásce, obě jsou značně patetické a obě vlastně končí dobře a režiséři v nich předvedli to nejlepší z celého cyklu. Ublížím Pennovi i jiným, ale mnohým zase hodně pomůžu... 3 a ½ *

Přestože Davida Lynche považuji za nejkontroverznější výplod současného filmu (a já kontroverznost můžu... ;) ), tohle mi nějak uniklo. Absolutně mi nevadí, když Lynch šokuje a to často na hranici snesitelnosti, ale zde jsem postrádala alespoň nepatrný kousek nějakého smyslu. A když to postrádá smysl, což není v Lynchových filmech žádná vzácnost, kde je ta proslulá lynchovská atmosféra? Nebo mi něco uniklo? ....

Filmy z Blízkého východu k nám proudí stále jen v omezeném množství, a snad proto jsem k nim tolerantní o trochu víc než k hollywoodským blockbusterům. Možná se to projevilo i u mého hodnocení tohoto íránského snímku. Nemám ráda patos a přestože je tento film patetický až přespříliš (ani Spielberg by se za něj nemusel stydět), nevadilo mi to, spíše naopak. Cítila jsem přirozenost a opravdovou touhu sdělit "něco" divákovi.

Je to paradox, ale během tohoto filmu, který je jak po vizuální tak po (hudební) stránce dokonalý, se dostaví bolení hlavy a mírná nevolnost žaludku. Na několik dní se v hlavě zahnízdí vtíravé myšlenky ohledně konzumu a v super/hyper/megamarketu se nějak nebudete cítit ve své kůži. Je na první pohled jasné, že ovlivnila o deset let mladší (a mně ještě bližší) Baraku.Koyaanisqatsi je němý a zároveň do celého světa křičící dokument o rozpínavosti, neohleduplnosti a nenasytnosti lidstva. Nejsžíravější kritika naší civilizace, jakou jsem asi viděla... 4 a ½*

Je úžasné pozorovat skupinu kubánských staříků užívajících si zaslouženou slávu na koncertech v Amsterdamu a v Carnegie Hall, ale ještě úžasnější je pozorovat je doma, jak hrají domino, kouří jeden doutník za druhým a vypráví o svém životě. Nejvíce si musíte oblíbit především Ibrahima Ferrera, který pravidelně obětuje svatému Lazarovi rum ("Když chutná mně, musí chutnat i jemu"). Je neuvěřitelné, že tomuhle vitálnímu muži bylo v době natáčení přes devadesát let. Pobavila mě především procházka po New Yorku, kde hudební legendy z "Ostrova svobody" neuvěřitelně "perlí" ("Myslím, že to bude nějakej prezident" říká jede z nich a ukazuje na figurku Billa Clintona). Texty písní, které zazněly, jsou jednoduché a přesto vypovídají o životě více než mnoho. Stejný pocit jsem měla z dokumentu, nezazněla žádná velká slova a přesto z něj byla cítit velká pravda. Myslím, že to ale nebyla zásluha Wima Wenderse, ale hlavně a především všech těch charismatických osobností...

Poté co jsem se dozvěděla, že je Loutka romantická komedie, tak už jsem k ní nepřistupovala s takovým nadšením. Ale hned když se Adrian Brody převtělil do nesmělého, neviditelného člověka a poté si do ruky vzal svou novou loutku a začal se s ní dohadovat jako se starým známým (co vlastně jiného je naše svědomí?), mé nadšení se vrátilo. Snad poprvé jsem k osudu hlavních dvou hrdinů romantické komedie nebyla lhostejná a opravdu jim fandila.

Pixar se nyní rozhodl vsadit na roztomilost. No, řekněte, není roztomilé pozorovat malé šišlající, nemotorné děťátko, které dokáže svou přítomností převrátit na ruby svět příšerek a nejvíc ze všeho svět obrovského huňatého Sullyho? Roztomilý je nejen měkoučký Sullyho kožíšek, ale i výtvarné zpracování celého filmu jako jsou například pastelové barvy. Já miluju ale pixarovská dílka především kvůli skvělému humoru, ten zde byl ale trochu zakryt právě všemi těmi roztomilými roztomilostmi. Přesto si Pixar udržel svůj obvyklý nadprůměr. Ale jen o (Sullyho) chloupek! 3 a ½*

Bratři se opět drželi svého ověřeného postupu ve tvorbě svých filmů - nechybí zde milenecká dvojice, hudební a taneční čísla, příběh se opět točí kolem podvodníků a peněz. Nikdy mě neomrzí dívat se na Chica, který hraje na klavír nejležérnějším způsobem, jaký jsem kdy viděla - tentokrát se k němu přidá i "němá a nevinná tvář" Harpo. Marxovi ale zapomněli na nejdůležitější ingredienci svého receptu - na humor. Nesporně se se ho tam snaží vtěsnat, je to vidět téměř na každém záběru, problém je v tom, že zapomněli oddělovat zrno od plev, a proto to ve výsledku docela skřípe. Podobný pocit jsem měla už při sledování jejich předchozího filmu Jdi na Západ, ale závěr vše napravil, bohužel zde závěr spíše nudil. 2 a ½*

Sonda do života australských nacistů, kteří úpěnlivě bojují za zachování "čistoty" ve své zemi (Není ironické, že jsou potomky evropských přistěhovalců, kteří narušili "čistotu" původních australských obyvatel?). Je to jeden z dalších filmů, které ukazují násilí bez žádných okolků, a tudíž si logicky vysloužil nálepku kontroverzního snímku. Mimo kontroverznosti pozdvihuje tento film z průměrnosti i přítomnost Russela Crowa a povedený ironický závěr. 3 a ½*

Příjemný film o tom, co se stane když se náhodně střetnou osudy dvou osob opačného pohlaví, které nemají zdánlivě nic společného a přesto musí společně přežít nástrahy přírody, nebezpečné zločince a hlavně samy sebe navzájem. Nic než průměrná romantická komedie...