Fabienne

Milostný příběh z prostředí komunistického lágru 50.let mě příjemně překvapil. Pohled do tohoto prostředí je hořký i sladký zároveň - kromě obvyklých událostí zobrazovaných v podobných filmech (šikana, vzpoura) scénář Jiřího Stránského obsahuje i spoustu úsměvných, často i vtipných momentů. Z herců bych vyzdvihla sympatickou Táňu Pauhofovou a miniroli Josefa Somra (nepřipomínal vám Bubbu z Forresta Gumpa? :) ) Bohužel některé postavy (především postava velitele) někdy spadají do zbytečných karikatur. Stísněnou atmosféru věznice posiluje práce s kamerou i stereotypní a místy absurdní hudba. Často o postavách nevíme to nejpodstatnější - jak se do lágru vůbec dostali. Po shlédnutí zůstává divák uvězněn mezi zdmi minulosti i budoucnosti...

Rossellini se rozhodl uzavřít svou trilogii reflektující Druhou světovou válku přímo v Německu. Italský režisér zobrazuje bývalé nacisty v nelehké situaci. Neodvrací hlavu od válečných hrůz, které spáchali, ale přesto je bere jako lidské bytosti, což pouhé dva roky po největším váléčném konfliktu lidstva dokázal jen málokdo. Ne všichni se ale snaží oprostit od nacistické ideologie, která jim během předchozích let zatemnila mysl. Takového člověka představuje pedofilní učitel Henning, který malého Edmunda přesvědčuje o nacistické teorii silnějšího. Malý chlapec bloudí berlínským městem duchů, kde stále doznívá Hitlerův hlas, a snaží se pro svou rodinu udělat vše možné i nemožné. Bezútešný závěr jen potvrzuje, že Německo se z morální kocoviny bude zpamatovávat ještě dlouho...

Ironicky nemilosrdný pohled na tolik oslavovaný život na prknech, která znamenají svět. Muzikálová čísla se odehrávají většinou během tvrdého zkoušení - bez pozlátka, bez kostýmů, bez publika... Fosse bortí mnoho žánrových konvencí - mizí muzikálová oddychovost a bezproblémovost. Jediné, co filmu vytýkám, je absence chytlavých písní, opravdových "pecek", což považuji za základní kámen muzikálu. Navíc se mi moc nelíbí kostýmy a líčení, které napovídají, že film vznikl na konci sedmdesátých let, což pro mě není zrovna doba vkusu. Strhl mě až hořký konec. Shakespeare měl pravdu: "Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci."

Příběh o starém muži, který se zpětně ohlíží za svou minulostí a snaží se svůj zbývající čas naplnit smysluplnou činností. První polovina filmu je hereckým sólem Jacka Nicholsona, který bloudí sám po prázdném domě a následně po amerických silnicích. A abychom i tak chápali jeho pocity, motivace a činy, doprovází děj nediegetické citace z dopisů malému černošskému chlapci, kterého Warren adoptoval na dálku. Druhá polovina, kdy otec přijíždí na svatbu své dcery, je o poznání svižnější a humornější. Ač se film snaží dojmout (nemyslím, že lacině), tento příběh o obyčejném muži, na mě působil obyčejně a bez emocí.

Roberto Rossellini začal točit svůj nový film ještě během osvobozování Říma. Rozhodl se přenést na plátno tíživou válečnou atmosféru co nejdřívě, dokud ji měl nejen ve své paměti, ale v době, kdy ji zažíval on sám i ostatní členové natáčecího týmu - někteří se dokonce aktivně účastnili odbojového hnutí. A tím se rodí jeden z nejvýraznějších znaků italského neorealismu - realistický až reportážní způsob natáčení. Tomu dopomáhá mnoho faktorů: obsazení neherců, autentické dokumentární záběry, příběhy obyčejných lidí. Řím, otevřené město je pro mě po Umbertu D zatím největším dílem neorealismu. První dvě třetiny filmu jsou plné pomalých netrpělivých příprav a tichého skrývání. Nechybí ale i několik úsměvých situací a rostoucí naděje. Poslední část je dynamická, drásavá, fatální. Válka není milostivá v žádné situaci. Snad jen závěrečný záběr přináší naději...

Už v tomto krátkém snímku je jasné, že Peter Greenaway má úžasný smysl pro rytmus, který více rozvine ve svém dalším díle. Oceňuji, chápu, ale zatím mě to dostatečně neoslovilo...

René Clair půvabným způsobem vypráví hravý příběh odehrávající se pod střechami pařížských domů - v hospůdkách, mansardách i na uliících. Mezi dva stále se haštěřící kamarády se připlete atraktivní Pola. Pod střechami Paříže je jeden z prvních zvukových francouzských filmů. Ve filmu se mluví ale jen částečně, ve většině scén si Clair vystačil jen s řečí těla a kamery. Zvuk používá na svou dobu značně sofistikovaným způsobem a nejen jako technologickou novinku bez většího zamyšlení...

Alexandre Promio, jeden ze zástupců bratří Lumiérů, zaznamenával všechny kouty světa pomocí kamery na filmový pás - diváci v kině tak mohli na několik desítek vteřin nasát atmosféru z druhého konce světa. Tento záběr (nedá se nazvat filmem) pochází z Benátek. Jedná se o údajně první pohybující se záběr - Promio se projížděl na gondole i s kamerou.

Záběr na poslední večeři Ježíše Krista. Film nezachycuje už jen pomíjivou přítomnost, ale putuje i do minulosti.

První bitva zachycena na filmovém plátně? Prozatím jen sněhová...