Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Animovaný
  • Dokumentárny
  • Akčný

Recenzie (119)

plagát

Lumière & spol. (1995) 

"Milí režiséři konce 20.století, co dokážete s původním kinematografem bratří Lumiérů?" Dnes se na jejich snímky díváme s nostalgií a úctou, ale mnozí stále nechápou, co je na nich tak výjimečného... Film byl atrakcí, zábavou, lákadlem. Jen ti odvážní pomýšleli na to, že se z něj stane nové autonomní umění. Konec devatenáctého století - o filmové řeči nelze téměř mluvit, kapacita projekce je zoufale malá na rozvinutí jakéhokoli příběhu. A ten stejně diváky nezajímá - ti se chtějí dívat. Na dobrou zápletku si zajdou do divadla nebo koupí knihu. Ale jak si se starou dřevěnou skříňkou poradí filmoví mágové v roce 1995? Nabytí znalostmi a zkušenostmi filmařů celého dlouhého století. Ale pozor - maximálně 52 sekund, tři záběry a žádný synchronní zvuk! Během devadesáti minut jsme seznámeni s žijícími legendami (Claude Lelouch, Liv Ullmann, Peter Greenaway, David Lynch) i nadějnými talenty (Zhang Yimou, Spike Lee). Některá jména mi nic neřekla, ale odůvodňuji to svou neznalostí (i když těch Francouzů tam bylo nějak podezřele víc...). Snímky jsou opravdu rozličné - jednoduché záběry na město nebo krajinu odkazující na práci Alexandra Promia, stručné reminiscince uplynulých sta let kinematografie, pokusy o krátký příběh, vtip atd. Koho si z jednačtyřiceti jmen vybavím? Davida Lynche - dokázal vytěžit nejvíc, tři záběry za pomoci kouře rozdělil a vytvořil lynchovsky klaustrofobní atmosféru. Zhang Yimoua - epicky úsměvné. Při záběru Spika Leeho na (jeho) malé dítě jsem si vybavila mnoho raných filmů zachycujících právě ty nejmenší. Vzpomínám si i na další zajímavé krátké filmečky (např.věčné téma filmu - láska), ale zapomněla jsem jména autorů. Místy jsem se mírně nudila. Odpovědi na položené otázky ("Je film smrtelný?", "Co pro vás znamená film?") začínaly být po chvíli stereotypní___ Mít možnost natáčet kinematografem musel být ohromný zážitek, hrdost i zodpovědnost - to vše z dokumentu přímo čiší.

plagát

Dannyho dvanástka (2004) 

Tempo. Rychlost. Dynamika. Soderbergh rozhodně neotálí a nezdržuje. Jak by taky mohl, když mu před kamerou stojí ty největší hollywoodské hvězdy současnosti? Čas neúprosně běží - svižně a stylově se seznámíme se starými známými i novými (ale stejně známými) tvářemi a hned vyrážíme do Evropy. Amsterdam, Řím, Francie - Soderbergh střídá místa, že to ani nestačíte postřehnout. Hraje si s časem a flashbacky a jako vždycky vás dostane. Poslední minuty jsou nabyté pointami, nečekanými zvraty a dalšími typickými libůstkami. Poznáte, že každý záběr měl své odůvodnění. Práce s kamerou je naprosto nepředvídatelná a přesto stále svá. Pomalé dlouhé záběry se mísí s eliptickým střihem, rychlou montáží a stop-záběry. Dannyho parťáci 2 chtějí nabídnout divákovi více (hvězd, lokací, překvapení). Podmínka pro dobrou zábavu: První díl nemůžete jen znát, ale musíte ho milovat. Některá vysvětlení jsou příliš rychlá a zmatená, některá zase nečekaně jednoduchá (deus ex machina). Napoprvé není lehké se orientovat - to bych viděla jako jednu z mála chyb. Až to uvidím poněkolikáté, budu moci posoudit celkovou logičnost příběhu. Já mám pro tu Soderberghovu bandu prostě slabost...

plagát

História násilia (2005) 

Jeden hrdinský čin dokáže nečekaně převrátit naruby rodinnou idylku. A jedině hrdinský čin ji může opět obnovit. David Cronenberg vedle sebe staví brutální vražedné scény a intimní momenty, které dokáží beze slov dokonale popsat rodinné vztahy. Dějiny násilí představují typ filmu, jehož forma i obsah jsou čitelné celkem snadno, ale pod tím vším se skrývá něco velkého, co trefí určitého diváka přímo do srdce. Jedná se o ryze osobní film - chápu, proč někoho ohromí, ale já si ho mezi mé milované snímky nezařadím. 3 a ½*

plagát

Ostrov (2005) 

K Ostrovu jsem přistupovala jako k oddechovému akčnímu filmu - čekala jsem honičky, akci, výbuchy, nelogičnost a product placement. To vše tam bylo. Ale spojilo se to dohromady takovým způsobem, že se mi to celkově líbilo. Michael Bay nám nabízí pohled do blízké budoucnosti, kde si každý majetný člověk může objednat "výrobu" svého klonu. To přináší spoustu etických otázek, kterých se Bay nevyvaroval. A to není špatně - nechtěl ale napodobit filozofické poselství děl Orwella nebo Lucase (nemyslím SW ale THX 1138) a všechna ta poselství a varování umně prolíná cynickým humorem. Výtvarná stránka filmu je téměř bezchybná, obdivuji futuristickou architekturu a design, takže se mé oči nemohly vynadívat. Vím, že mnoho situací se vyřeší způsobem, který není zrovna logický, a že na konci mohl Bay ubrat trochu patosu, ale jelikož nelogičnosti a patosu tam není zas tolik, aby mě to rozesmálo, jako akčnímu filmu mu to nevyčítám. Ostrov je to nejlepší, co jsem od Michaela Baye viděla...

plagát

Smrtiaca vášeň (2003) 

Piková trojka není lehce stravitelný snímek. Explicitní sexuální scény dopomáhají dusivé až frustrující atmosféře a napovídají mnohé o zvláštním vztahu mezi učitelkou Frannie a detektivem Malloyem - odtažitost, nedůvěra, téměř žádný cit. A přesně tak jsem se cítila během sledování filmu. Jsou záběry na nedůlěžité momenty a předměty symbolem, paralelou nebo snahou o mé zmatení? Lže Malloy? Nebo jen neříká to (co je pro Frannie) podstatné? Uvažuje Frannie rozumně nebo se její mysl postupně zatemňuje? Samotná Meg Ryan mate dokonale - zbavila se rošťáckého blond rozcuchu i dětského úsměvu. Její výkon vybočuje z její dosavadní romantické škatulky a dokazuje, že není vůbec špatnou herečkou. Jane Campion porušila konvence žánru. Piková trojka je pomalý (pro někoho možná nudný) erotický thriller bez spalující vášně. Myslím, že Campion dosáhla toho, čeho chtěla - pochybuji, jsem zmatená a její snímek mě moc nevzrušil. 3 a ½*

plagát

Věda je zábava (2004) (relácia) 

Tento australský vědecký pořad pro děti se dle mého názoru inspiroval kanadskou Populární mechanikou pro děti, zaměřil se ale na menší děti. Přestože neinklinuji (kdybych ještě navštěvovala gympl, napsala bych nesnáším) k fyzice, biologii a chemii, na zábavné pokusy koukám ráda... I když je to pro děti, sama někdy zírám :) Populární mechanika ale měla mnohem sympatičtější moderátory (nejen Elishu Cuhbert ale třeba Charlieho :) ) Když se tady objeví afektovaně usmívající se průvodci, přepínám. A věřím, že děti jsou ještě větší kritici... 2 a ½*

plagát

Amarcord (1973) 

Amarcord - to jsou barvy, světla, touha, smutek, smrt, humor, hudba, vzdor, hádky, láska, nostalgie, přátelství, rodina, práce, pláč, nemoc, nouze, fantazie, sny... Pokus o zachycení nepopsatelného, pomíjivého, prchajícího... Život jako chmýří - poletuje všude kolem nás ale chytit ho je těžké... Fellinimu se to podařilo

plagát

Opiová válka (1995) 

Čtrnáctiletý Šui-šeng z venkova dostane díky svému strýci práci sluhy v Šanghaji, ve městě kde zlatý opar pozlátka zaslepuje mnoho očí. Strýček ho zavede do kabaretu, který patří nejmocnějšímu muži města. Zde chlapec začíná sloužit jeho arogantní a sobecké milence Ťin-pao, začínající zpěvačce a tanečnici. Poprvé ji vidí na pódiu kabaretu zpívat pánovu oblíbenou píseň Předstírej, předstírej, jejíž slova charakterizují celou šanghajskou společnost. Po několika dnech se situace radikálně mění a Šui-šeng doprovází Ťin-pao i milostpána na odlehlý ostrov... Čang-Imou nám předkládá zásadní informace jen prostřednictvím chlapce. Tento snímek stojí na voyerství - Šui-šeng nechápavě pozoruje (někdy doslova špehuje) intriky čínské aristokracie, poznává svou paní, vidí, kdo tahá za nitky podsvětí. Celému konceptu voyerství dopomáhají časté hlediskové záběry. Gong Li se do své postavy opět dokonale vžila. Hraje podobný typ ženy jako v jiných filmech. Stala se z ní krásná pokrytecká žena, povyšující se nad všechny ostatní. Její intimní zpověď představují její písně... Až na venkově se zbaví svých třpytivých šatů a šperků a alespoň na chvíli nám umožní nahlédnout do své duše. 4 a ½*

plagát

In Old California (1910) 

Jednoho deštivého dne na východním pobřeží Spojených států se v kanceláři společnosti Biograph zrodil úžasný nápad: "Nebudeme závislí na počasí, které nám den co den ničí dobré podmínky pro natáčení, a pošleme naše filmaře do slunné Kalifornie!!" Vybrán byl mladý ambiciózní muž s obyčejným jménem D.W.Griffith. On a jeho herci tedy vyrazili na západ. Na malém pozemku v centru Los Angeles se pustili do natáčení. Po několika dnech se rozhodli vyjet si na malý výlet na sever. Narazili na malou vesničku, kde se cítili opravdu příjemně. Griffith nezahálel a natočil snímek In Old California... Když mu producent volal a ptal se, kde právě pracují, mladý režisér se zamyslel a odpověděl: "V Hollywoodu." Ano, tento film je vůbec první, který byl natočen v Hollywoodu. Samozřejmě, že můj příběh je trochu domyšlený, ale v jádru pravdivý...