Fabienne

I přesto, že se možná na první pohled jedná o akční mecha bez větších invencí, Patlabor patří mezi díla otce filozofického anime Mamoru Oshiiho a několik styčných bodů s jeho pozdějšími díly je už znát. V příběhu o obřích robotických "Laborech", kteří vykonávají pro lidskou rasu všemožné úkoly a začnou se náhle vymykat kontrole, je zcela patrná biblická symbolika. Paralela s babylonským příběhem se dá zařadit mezi jedno z mnoha variací na apokalyptické téma typické nejen pro Oshiiho ale pro anime vůbec. Objevuje se místy i hodně zajímavá práce s animací jako je napřílad záběr tzv.rybí oko, které trefným způsobem symbolizuje "chladnost" umělého světa počítačů. Uvítala bych větší rozpracování psychologie postav a lepší srozumitelnost příběhu. I přesto, že se jedná o mecha žánr, bojové scény jsou značně omezeny. I když momentům charakteristickým pro tento žánr, které se nefanouškům mecha (tedy i mně) mohou zdát přitažené za vlasy, se tvůrci nevyhnuli. 3 a ½*

Své sliby mám ve zvyku plnit včas, a proto jsem neotálela a pustila si film o vesmírné čtyřce (vlastně pětce, promiň, Eine... :) ) z lodi Bebop, co nejdříve to bylo možné. Chtěla jsem jim totiž dát ještě jednu šanci, poté, co mě seriál mírně zklamal. Po čem jsem toužila, co mohlo vylepšit můj názor a změnit mě ve vášnivou fanynku tohoto anime? Přítomnost všech hlavních postav a jejich vzájemného špičkování, scénář celovečerního snímku, hudba kvalit prvních dílů seriálu a samozřejmě i slušně odvedená animace. Jelikož se příběh odehrává někdy v časovém rozmezí seriálu, vystupují zde opravdu všechny hlavní protagonisté. Každý má svůj prostor, každý si vyrazí ven z vesmírné lodi a ovlivní události. Nechybí vtípky, Ediny říkačky, geniální Einovy myšlenky ani obvyklý hlad na palubě. Horší už je to se scénářem, který se mi zdál jako "máslo rozetřené na příliš velký krajíc chleba". Přiznám se, že biochemický útok není zrovna téma pro mě, ale i tak si svým rozpracováním nezaslouží více než dva díly seriálu. Asi od poloviny filmu se mi zdálo, že každá akční scéna musí být ta finální, protože už bylo snad vše vyřešeno. Ani hudba bohužel narozdíl od animace nesplnila mé očekávání. Můj sen se rozplynul, realita je taková, že i přes jeho nesporné kvality nikdy nebudu Cowboye Bebopa milovat. Jen díky tomu, že jsem se ráda setkala se starými známými, dávám 3 a ½*, ale tentokrát zaokrouhlím dolů

S tímto anime se dostáváme do blízké budoucnosti, kde se hranice obyvatelného světa rozšířily daleko za zemskou atmosféru. Kriminalita zůstává i nadále lidskou přirozeností, ochránci zákona nestačí hlídat všechny místa rozlehlého vesmíru, a proto se každý může stát "lovcem lidí" a vydělat si tak slušnou odměnu. Mezi ně patří i Jet Black a jeho nový parťák Spike Spiegel, kteří putují černou pustinou vesmíru na lodi Bebop. Cowboy Bebop už podle svého názvu naznačuje blízkou spřízněnost s americkou populární kulturou. To není japonskému anime vůbec cizí, ale zde je vše dotaženo k úplné dokonalosti. Seriál se dá označit za potomka ryzích amerických žánrů jako je gangsterka, western a film noir. V uších vám nejčastěji zní country, jazz a blues. Celé prostředí připomíná chvílemi divoký západ. Některé díly (např. Cowboy Funk) přímo citují ze zavedených žánrových schémat a samozřejmě je nezapomínají parodovat. Cowboy Bebop ve mně vyvolal dost ambivalentní pocity. První díly tohoto do nebes vyvolávaného seriálu se pohybují na hranicích geniality, za kterou stojí hlavně skvěle zvolená hudba. Ta vás strhne a snad jen kvůli ní si musíte pustit další díl. To trvá asi do šesté části, kdy se mi zdálo, že tvůrci na tuto nezaměnitelnou složku úplně rezignovali. Zbytek už jen velmi výjimečně dokáže překonat začátek (drží ho při životě jen zajímaví zločinci a roztomilé eskapády bezpohlavní Ed), a proto pro mě bylo někdy opravdu těžké pokračovat ve sledování. Dalším důvodem mého nezájmu byla téměř nulová návaznost a epizodní charakter scénáře. Poslední díly s typicky otevřeným koncem, zase vše mírně napravily. I přesto, že budu opakovat již několikrát zmíněné, musím říct: See you, space cowboy... Doufám, že film mi názor na tebe vylepší.

Na první pohled to vypadá, že Satoshi Kon natočil další typický vánoční příběh o lidech, kteří, ač jsou bez domova, mrznou a hladoví, mají srdce stále na pravém místě. Jenže Tokijští kmotři určitě nejsou tím nevinným filmem pro celou rodinu, Satoshi Kon je jedním z těch, kteří se snaží vyvrátit nesmyslnou pověru, že animovaný film musí být určen jen těm nejmenším. Menší děti bych k obrazovce určitě nelákala. Nenajdete v něm totiž tančící zvířátka a černobílé schematické postavy. Připravte se spíše na notnou dávku hořce černého humoru, rozporuplné postavy a závažná témata dnešní společnosti. Ti, co alespoň trochu znají japonskou kinematografii (a obzvlášť anime), nebudou překvapeni, když napíšu, že i přesto je Konův snímek milým pohlazením. 4 a ½*

Groteskní komedie na mafiánské téma o postarší účetní, která se musí vyhrabat z problémů způsobených jejím mužem. Stává se nájemným zabijákem a má za úkol postupně vyřídit několik nechtěných členů podsvětí. Základem propadu této konverzační komedie je samozřejmě scénář, jenž stojí na pouhém "zajedu pro oběť, překecám ji a vyrazíme na Floridu, kde se zašijeme". A to se opakuje třikrát... Tím, kdo je ve snímku Plán B opravdu na odstřel, zůstává ale sama Diane Keaton předvádějící nesnesitelně hysterickou nánu, což nemá být účel (a to patří mezi mé nejoblíbenější herečky!). Nepadnou jí bohužel šaty ani role...

Seriál Popotan vypráví o třech sestrách, které společně se služkou a malinkým křečkem Unagi cestují v čase i prostoru. Díky tomu poznávají spoustu zajímavých lidí, ale dříve nebo později je vždy musí opustit. Bojí se proto udělat si z nich přátele a riskovat tak, že jim i sobě zlomí srdce... Podle tohoto shrnutí by se mohlo zdát, že Popotan patří mezi běžné seriály o lidských vztazích s celkem zajímavým námětem. Jenže má to jeden háček - toto anime se dá jednoznačně označit jako ecchi. Co je ecchi? Tak si to vezmeme ještě jednou... Seriál Popotan vypráví o třech sestrách (jejich nejčastějším tématem hovoru je velikost prsou a nejoblíbenějším místem v domě koupelna), které společně s(robotickou) služkou a malinkým křečkem Unagi (nejraději pobývá mezi vnadami své majitelky) cestují v čase i prostoru (v domě neustále ozdobeném vánočním stromkem). Díky tomu poznávají spoustu zajímavých lidí, ale dříve nebo později je vždy musí opustit (aniž by věděly proč, jediným vodítkem je komunikace s pampeliškami). Bojí se proto udělat si z nich přátele a riskovat tak, že jim i sobě zlomí srdce... Šílené a nevídané? Ne, ecchi... 2 a ½*

Shigeyuki Hayashi (tvořící pod pseudonymem Rintaro) převedl na filmové plátno legendární mangu Metropolis "Otce anime" Osamu Tezuky (Astro Boy). I když sám Tezuka údajně stejnojmnenný němý film neviděl (jediné, co ho prý ovlivnilo, byl plakát), není vůbec od věci srovnávat snímek z roku 2001 s Langovým mistrovským dílem. Tvůrci anime se jím totiž mnohdy inspirovali. Příběh se značně liší, přesto se dají nalézt zásadní styčné body - ohromné velkoměsto s několika podzemními patry, robotická dívka s tváří anděla nebo symbol biblického Babylónu. Někdy jsou dokonce použity techniky typické především pro němý film jako jsou například stíračky. Scénáře se ujal Katsuhiro Ôtomo (Akira), jemuž témata revoluce a varovné vize budoucnosti jistě dobře sedla. Animace není zrovna v dnešní době obvyklá, ale je nutno říci, že přesně kopíruje Tezukův styl, kterému se ne náhodou říká "Walt Disney Japonska". Jedna složka filmu ale na sebe upozorňuje nejvíce a to je hudba - houpavá, jazzová, jednou hravá, podruhé tajemná. Staví Metropolis ještě o stupínek výš a někdy ho až nebezpečně odosobňuje, což může být pro někoho výhodou, pro druhého (jako pro mě) spíše chybou...

Tvůrci Appleseed vsadili na akci a dokonalu vizuální stránku. Právě proto jsem k filmu přistupovala spíše s menším despektem a čekala jsem jen bezduchou akční řežbu. Namísto toho mě v počátku příjemně překvapil poutavý utopický svět, kde žijí lidé a bioroidi (nová lidská rada bez emocí) v rovnováze. Tedy spíše se o to správa města snaží... Příběhu tedy nechybí zajímavá (ale dnes už trochu provařená) témata klonů a lidských strojů. Kromě akce (a menšího filozofování) má výraznou roli i romantická linie příběhu, díky níž by se snímek dal zařadit mezi mecha love story. Láska mezi hlavní hrdinkou Deunan a kyborgem Briareem ale později přerůstá v klišovité tlachání. Navíc je příběh někdy předvídatelný. Ale největším zklamáním pro mě byla závěrečná část plná nechutně velkolepého patosu, zapadajícího slunce a velkých slov... Animace je samozřejmě bezchybná a na velkém plátně musí její kvality obzvláště vyniknout. Pokud hledáte něco krásného pro oči a chcete dát mozku odpočinout (rozhodně ho ale nevypínejte!), je Appleseed dobrou volbou. 3 a ½*

Když se nebe nad Londýnem zalije krví, nemůže to znamenat nic jiného než příchod démonického nosferatu Alucarda. Toto běsnící zvíře věčnosti slouží organizaci Hellsing, která s požehnáním Boha i Její Výsosti chrání lidstvo před upíry. A nemůže proti nim existovat účinnější zbraně než upírů samotných... Nováčkem mezi nimi je mladá (teď již bývalá) policistka Victoria Ceras, která se seznamuje s dosud neznámým světem nemrtvých a stále váhá, zda svému tělu dát to, po čem touží nejvíc (vždyť vysávání lidské krve je tak vzrušující!). Po boku svého mistra Alucarda a pod dohledem zásadové Lady Integry bojuje v upnutém oblečku se zbraní větší než je ona sama. Akční scény by se daly nazvat obrazovými symfoniemi za doprovodu (jak už to tak v anime bývá) úžasné hudby rozličných žánrů (od chorálů po blues). Akce ale není vše, co dělá z Hellsinga jeden z nejlepších anime seriálů vůbec. Nechybí humor (ty nejsušší hlášky patří samozřejmě Alucardovi), slušný příběh, zajímavá psychologie postav a hlavně pohlcující atmosféra. Po Hellsingovi pro vás bude tou nejkrásnější barvou noci jedině rudá... PS: Na konci záverečných tytulků na vás vždy čeká crazy preview na další díl :) Nenechte si ho ujít.

Umberto D. vypráví jednoduchý příběh o starším muži z Říma, který pobírá penzi a bydlí v pronajatém pokoji se svým psem Flickem. Italský neorealismus (kam můžeme film bez pochyb zařadit) si vybíral postavy z nízké sociální skupiny na hranici chudoby. Umberta nemůžeme však jednoznačně zařadit mezi tento typ lidí. Divák si po několika chvílích zcela logicky zařadí hlavní postavu podle mluvy, chování, oblékání i zájmů do střední vrstvy obyvatel. Umberto pracoval nejspíše na pozici úředníka a nyní pobírá penzi. Po válce je však Itálie rozvrácená a státní zaměstnanec přišel o značnou část své finanční jistoty. O to je snad Umbertova situace horší. Narozdíl od postav jiných neorealistických snímků (např.Děti ulice nebo Zloději kol), které nikdy nevystoupili ze světa chudých, musí tento muž na prahu života od základu změnit své každodenní návyky. Umberto se dostane na pokraj zhroucení, především snad proto, že už není schopen se přizpůsobit. Rozhodne se k radikálnímu kroku - opustit jediného věrného přítele psíka Flicka a nakonec i život. Nejasně ukončená hlavní linie filmu, další typický znak italského neorealismu, byla nejvíce vytýkána právě De Sicovy, který často opustil postavy téměř ve stejné situaci jako na počátku snímku. Takový konec byl pro mnohé diváky špatně stravitelný, pro vytvoření realističnosti je však nejvíce vhodný. Umberto D. patří mezi nejpůsobivější díla světové kinematografie nejen o stáří, ale i o věrném přátelství a neustálém boji o vlastní život.