Fabienne

Občanka Ruth vypráví příběh o závažných společenských tématech jako je narkomanství, potraty nebo náboženství. Nečiní tak ale pomocí rozklepané kamery, šokujících záběrů ani srdceryvného scénáře jako jsme to už měli možnost vidět tolikrát. Dívá se na tyto problémy se značným odstupem a skvělým humorem, což pro mě bylo značně osvěžujícím zážitkem. Laura Dern na sebe strhává celkovou pozornost - roli třicetileté feťačky s duší nezodpovědné a manipulovatelné puberťačky jí beze zbytku uvěříte. Její Ruth mi byla tak sympatická, že mě otevřený konec solidně naštval...

Rozum a cit je prvním českým širokoúhlým kresleným snímkem. Jedná se o alegorický pohled na neoddělitelnost rozumové a citové složky v lidském životě. Ve snímku hraje důležitou roli pohled na krajinu, které širokoúhlost vysloveně sluší. Ke konci dochází doslova k vizuálním orgiím. Výtvarná stránka je povedená, myšlenka a její alegorické zpracování není k zahození, ale celkově se mi to zdá dlouhé a natahované.

Otakar Vávra byl jedním z největších příznivců širokoúhlého filmu u nás a obhajoval ho i jako dobrý formát pro filmy výhradně psychologické, které jsou tolik zaměřené na člověka a téměř vůbec na spektakularitu. Režisér se svůj názor po příchodu širokého formátu do Československa snažil dokázat činy a natáčel jeden širokoúhlý film za druhým. Noční host je komorním snímkem par excellence – celý příběh se odehraje během jednoho večera v poklidné hospodě mezi čtyřmi postavami. Téměř žádné exteriéry, důraz na dialog a výkon herců (z nich nejvíc vyniká Rudolf Hrušínský). Vávra s širokým plátnem pracuje dobře, ví přesně, jak ho použít, aby „nezabil“ komorní atmosféru – málo stříhá, dialogy nesnímá způsobem záběr/protizáběr, ale zabírá obě postavy najednou a hlavně zajímavě využívá postranní dvojexpozice, které nám dávají nahlédnout do vzpomínek nebo představ jednotlivých postav. Téma holocastu a traumat, které si z něj člověk odnese, je zpočátku rozehráno velmi slibně. V polovině, kdy scénu opustí Huppert, a přichází mladá Jana, se bohužel celková koncepce tříští, začíná se mluvit o něčem zcela jiném a hlavně nezajímavém. Na konci je nuda dovršena milými slovy o ničem.

První barevný celovečerní hraný snímek u nás si o barvu říkal jak svým žánrovým zařazením, tak tématem. Barva je z pohledu dnešního diváka použita zcela běžným způsobem, je nutno si ale uvědomit, že barevný materiál se časem postupně mění a bledne. Podle dobových kritik byla barva hodnocena jako nejlepší složka celého snímku. Na mě bohužel „zbyl“ už jen vybledlý obraz, takže toto tvrzení nemohu potvrdit ani vyvrátit. Příběh je podán pateticky, nacionalisticky a navíc chaoticky. Jediné, co nezklamalo byly některé (!) herecké výkony a Tuzarova kamera. I když bitevní scény by mohly být přehlednější... 2 a ½ *

Ač se jedná o jeden z prvních Trnkových filmů, můžeme bez problémů rozpoznat mnoho znaků typických pro jeho další tvorbu jako je například lyrické vyprávění děje výtečně podpořené hudbou Václava Trojana. Ta byla v tomto případě doplněna sborovým zpěvem lidových písní. Špalíček je první Trnkův barevný film a jeden z prvních barevných celovečerních u nás. Proto byl (a je) často srovnáván s Borského Janem Roháček z Dubé. Barva ale rozhodně není podle mě tím, co vyzdvihuje tento snímek nad jiné. Nejvíc mě zaujala již zmiňovaná hudba, která vyniká ještě víc ve spojení s dokonalým rytmem obrazového střihu. 4 a ½ *

Samotné téma o rozporu homosexuální orientace a ortodoxní víry je v dnešní době, kdy už bylo probráno téměř cokoli, pro běžného diváka málo známé a "neokoukané". Tvůrci však zůstali u pouhých rozhovorů, jejichž myšlenky se, i přes svou nespornou zajímavost, začnou po chvíli opakovat a nemají tak šanci "utáhnout" celovečerní snímek.

Pět nejlepších věcí na tomhle filmu: 1. námět Nicka Hornbyho 2. řada skvělých herců ve velkých i malých rolích, 3. John Cucack svěřující se z očí do očí přímo divákovi, 4. hudba, 5. přesně vystihnuté pocity třicátníka na rozcestí... Dvě věci, co mu chybí k dokonalosti: 1. je o hudbě a ne o filmech, 2. nedostal se mi "pod kůži" - některá kvalitní díla se tam ale dostanou až časem, mám pocit, že to bude i tento případ. Druhému zhlédnutí se určitě nebráním.... A nezapomeňte: Není důležité, jací jste, ale co máte rádi. Pokud v sobě skrýváte duši zapáleného fanouška a milujete tvoření žebříčků a anket o čemkoli (vaše přítomnost na ČSFD je jistým znamením, že tomu tak asi bude), tak se vám to líbit bude. A jestli ne? Ohrnuji nad vámi nos - vůbec nevíte, co je dobré ;) 4 a ½*.

Dílo nejvýznamější ženy české animace Hermíny Týrlové mě oslovovat asi nikdy nebude... Dělat postavičky z bavlnek, látek nebo plsti je možná nápad zajímavý a do jisté míry i originální, ale mému oku tato technika prostě nelahodí. Klasický příběh narození Jezulátka doprovází dětský sborový zpěv - prostřídají se ty nejznámější české koledy, přičemž každá z nich vždy komentuje obrazové dění. Přesně tento postup použil již Jiří Trnka ve svém Špalíčku z roku 1947 a hudba se tak výraznou měrou podílela na téměř spirituálním zážitku. U Hvězdy Betlémské se mi podobného pocitu bohužel nedostalo. Po posledním záběru plném chaotického nevkusu (a jsem přesvědčená o tom, že autorka chtěla navodit spíše atmosféru harmonie a pokory) dávám bez výčitek 1*.

Nerozluční kamarádi Erik a Phillip společně zažívají první roky svého dospělého života. Oba milují literaturu a touží se prosadit jako spisovatelé. Zatímco Phillipův román je vydán velkou nakladatelskou společností a rychle mizí z pultů, Erik je nekompromisně odmítnut. Po šesti měsících se Phillip vydává vyzvednout svého přítele z psychiatrické léčebny, aby ho odvezl zpět domů. Podaří se jim obnovit původní přátelský vztah? Dokáže se Erik vyrovnat s úspěšnou kariérou svého kamaráda? Bude se zase věnovat psaní? Zamiluje se znovu do Kari a ona do něj? Vrátí se nakonec Erik k těmto svým dvěma životním láskám?...Tento norský snímek o mládí nejen vypráví. I jeho zpracování je velmi mladistvé a svěží. Zaujme především svou hravou formální stránkou, která zajímavě doplňuje tak závažná témata jako je ztráta idejí a zdravého rozumu.

Se Zazií jsem naprosto nečekaně prožila kouzelný večer. Hned jak se na scéně objeví šarmantní blázen Gabriel v podání Philippa Noireta a jeho hubatá neteř Zazie, musíte si je buď zamilovat nebo naopak nenávidět. Strýček Gabriel ve skvěle padnoucím obleku žije ve skvěle padnoucím bytečku s dokonalou (a dokonale krásnou) ženuškou. Malá Zazie je tím nejlepším příkladem toho, jak může být dítě roztomilé i protivné zároveň... Celý fillm by se dal charakterizovat jako zběsilá honička Paříží během níž se k ústřední dvojici přidávají různé absurdní lidské figurky. Už od samotného začátku se vám díky zběsilému tempu asi budou protáčet panenky, žádné zvolnění nečekejte a ke konci se otáčky ještě zvýší na nevídanou frekvenci. Zazie v metru není film jen na jedno podívání. V pozadí záběrů se odehrávají neskutečné gagy, které rozhodně nelze zachytit napoprvé. To je jeden z důvodů, proč mi tolik připomíná Tatiho tvorbu.