Repríza

No, do Kari se měl znovu zamilovat Filip, ne Erik. A norská příroda? To jako to pláž v centru Osla? :-) Jinak mi to hodně připomnělo jiný norský film, který ale neměl takovou mediální podporu. A totiž Sinus. Jinak plakát a trailer zde. (03.06.2007)

Z mojej strany čistý zásah. Film mal nanajvyš príjemnú a uveriteľnú atmosféru, ktorá ma vtiahla ešte hlbšie do sveta, ktorý mi je tak blízky - do sveta mladých nádejných spisovateľov, ktorí sa pokúšajú preraziť. Výborná hudba a množstvo (nielen literárnych) odkazov boli vítaným doplnkom, ústredné postavy oplývali sympatiami a skvelé a prirodzené boli aj dialógy, nehovoriac aj o spôsobe narácie. Po dlhšom čase opäť snímka, ktorá si ma získala. (18.07.2012)

Složitost přemíry nápadů a mírný chaos mi evokoval kaufmanovský styl aneb když nevíme co z toho všeho vybrat do scénáře, tak to tam dáme prostě všechno a bude to vypadat hrozně moc propracovaně (to bude tím sebevědomím v Trierovic rodině). Na povrchu se film tváří intelektuálně, ale jinak je to cool záležitost, hehe....odhaleno při scéně party s Le Tigre a polštářem. Dodatek: miluju fiktivní umělce. :-) (21.01.2010)

„Erikovi se ulevilo, když se konečně potvrdilo jeho podezření. Byl naprosto bez talentu.“ Filip a Erik jsou nejlepší kamarádi už od druhé třídy. Oba se touží stát velkými spisovateli. Filip prorazí, jenže pak se vše obrátí…Trierův celovečerní debut je sebevědomý (místy možná až moc), v určitých ohledech osvěžující a hodně pocitový. Režisér měl spoustu nápadů, někdy trochu až neukotvených, jak je ze sebe nechal proudit jako gejzír. Vše působí poměrně autenticky, zvláště niterné scény mi přišly hodně opravdové a správně procítěné, a proto je škoda, že od nich Trier občas odvádí pozornost jinam (třeba i rychlým střídáním dějových rovin). Témata a jejich zpracování mě ovšem moc bavila. Odcizení, snaha oživit to, co už zdánlivě (?) nefunguje, síla, ale i (sebe) destruktivita přátelství, nastolování rovnováhy, posouvání se vpřed ale i stagnace…a přestože se ve filmu hodně hovoří, díky pohledům, gestům a prostřihům za sebe scény často mluví i beze slov. A nechybí i specifická atmosféra, částečně podobná té z Oslo, 31. august. Za mě silné 4*. (08.12.2019)

Deset. Nejmíň deset minut po závěrečných titulcích jsem nebyl schopen se pořádně vrátit do reality. V duchu jsem stále bloudil mezi časovými a dějovými liniemi příběhu. Chápal jsem tiše sedící diváky, povětšinou jednotlivce. Diváky, kterých v sále pravda nebylo mnoho. Snad devět. Po skončení filmu ani nehlesli. Musel to být silný zážitek i pro ně. Hlavou mi pak proběhlo několik věcí, které jsem si raději hned poznamenal na odrbaný kus papíru, který jsem našel v kapse. V osm večer jsem přitom usedal do červené sedačky s trochu výjimečným pocitem. Končil právě Norský týden v Ponrepu. Poslední ze sedmi snímků ze severu. A opět řemeslně vynikající. Sugestivní ruční kamera, zajímaví herci, neotřelé prostředí mladých umělců, unikátní střihy událostí. Snímek ve mně ale vyvolal řadu nečekaných sebereflexí. Touhu po změně. Otazníky, zda v životě kráčím správným směrem, zda o něco nepřicházím. Touhu tvořit, psát, skládat. Cestovat. Užívat si. Číst. Sledovat, být v centru dění. Diskutovat, poslouchat a naslouchat. Jenže... jenže to by člověk musel žít naráz tak šest životů, aby to všechno stihl. Důležité vystřízlivění, za pět minut dvanáct, než bych se z toho zbláznil podobně jako Phillip. Filmu jsem se nakonec rozhodl dát hvězdy čtyři. Ačkoliv byl po technické stránce bravurní, těch dějových prostřihů a tenké hranice mezi hypotetickým a skutečným, minulým a budoucím už bylo zkrátka občas mnoho. Až mi to trochu evokovalo údajnou domněnku Jana Nerudy ohledně vypravěčského stylu v Cimrmanově hře "Němý Bobeš". Zkrátka to bude chtít ještě tak tři reprízy Reprízy, abych ji třeba naplno pochopil a docenil. Byť tedy schází do plného hodnocení dvě desítky procent, smekám i tak před číslem jedna současného norského filmu, režisérem Trierem. Kdo nosí tohle jméno, je zkrátka předurčen tvořit. A ne zrovna průměrně.... a slutten. 80% [Norský týden v Ponrepu, 2015] (28.05.2015)