Repríza

„Erikovi se ulevilo, když se konečně potvrdilo jeho podezření. Byl naprosto bez talentu.“ Filip a Erik jsou nejlepší kamarádi už od druhé třídy. Oba se touží stát velkými spisovateli. Filip prorazí, jenže pak se vše obrátí…Trierův celovečerní debut je sebevědomý (místy možná až moc), v určitých ohledech osvěžující a hodně pocitový. Režisér měl spoustu nápadů, někdy trochu až neukotvených, jak je ze sebe nechal proudit jako gejzír. Vše působí poměrně autenticky, zvláště niterné scény mi přišly hodně opravdové a správně procítěné, a proto je škoda, že od nich Trier občas odvádí pozornost jinam (třeba i rychlým střídáním dějových rovin). Témata a jejich zpracování mě ovšem moc bavila. Odcizení, snaha oživit to, co už zdánlivě (?) nefunguje, síla, ale i (sebe) destruktivita přátelství, nastolování rovnováhy, posouvání se vpřed ale i stagnace…a přestože se ve filmu hodně hovoří, díky pohledům, gestům a prostřihům za sebe scény často mluví i beze slov. A nechybí i specifická atmosféra, částečně podobná té z Oslo, 31. august. Za mě silné 4*. (08.12.2019)

Celovečerní debut vzdáleného příbuzného Larse von Triera vypráví o naději, neúspěchu a jejich dopadu na mladé lidi. Melancholicky laděný film provázaný ironickým humorem přibližuje mládež současného Norska. Svěží zpracování, punková hudba, charismatický herci, svižné tempo a nechronologický děj představuje skrytou, i když reprízovanou perlu MFFKV 2013. (02.07.2013)

Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna, nula ... aneb jsme opět tam, kde jsme byli s lehkou psychózou. Hodně zajímavý film o všem možném - psaní, city, láska vs. přátelství, nemoc. Výborní mladí herci, kteří mají budoucnost před sebou. Není to tak dokonalé, jelikož mě to chvílemi nudilo, ale opravdu jen trochu, jinak hodně dobré. Vytkla bych taky to "drama" mě to zas tak dramatické nepřišlo. (19.06.2012)

Deset. Nejmíň deset minut po závěrečných titulcích jsem nebyl schopen se pořádně vrátit do reality. V duchu jsem stále bloudil mezi časovými a dějovými liniemi příběhu. Chápal jsem tiše sedící diváky, povětšinou jednotlivce. Diváky, kterých v sále pravda nebylo mnoho. Snad devět. Po skončení filmu ani nehlesli. Musel to být silný zážitek i pro ně. Hlavou mi pak proběhlo několik věcí, které jsem si raději hned poznamenal na odrbaný kus papíru, který jsem našel v kapse. V osm večer jsem přitom usedal do červené sedačky s trochu výjimečným pocitem. Končil právě Norský týden v Ponrepu. Poslední ze sedmi snímků ze severu. A opět řemeslně vynikající. Sugestivní ruční kamera, zajímaví herci, neotřelé prostředí mladých umělců, unikátní střihy událostí. Snímek ve mně ale vyvolal řadu nečekaných sebereflexí. Touhu po změně. Otazníky, zda v životě kráčím správným směrem, zda o něco nepřicházím. Touhu tvořit, psát, skládat. Cestovat. Užívat si. Číst. Sledovat, být v centru dění. Diskutovat, poslouchat a naslouchat. Jenže... jenže to by člověk musel žít naráz tak šest životů, aby to všechno stihl. Důležité vystřízlivění, za pět minut dvanáct, než bych se z toho zbláznil podobně jako Phillip. Filmu jsem se nakonec rozhodl dát hvězdy čtyři. Ačkoliv byl po technické stránce bravurní, těch dějových prostřihů a tenké hranice mezi hypotetickým a skutečným, minulým a budoucím už bylo zkrátka občas mnoho. Až mi to trochu evokovalo údajnou domněnku Jana Nerudy ohledně vypravěčského stylu v Cimrmanově hře "Němý Bobeš". Zkrátka to bude chtít ještě tak tři reprízy Reprízy, abych ji třeba naplno pochopil a docenil. Byť tedy schází do plného hodnocení dvě desítky procent, smekám i tak před číslem jedna současného norského filmu, režisérem Trierem. Kdo nosí tohle jméno, je zkrátka předurčen tvořit. A ne zrovna průměrně.... a slutten. 80% [Norský týden v Ponrepu, 2015] (28.05.2015)

Složitost přemíry nápadů a mírný chaos mi evokoval kaufmanovský styl aneb když nevíme co z toho všeho vybrat do scénáře, tak to tam dáme prostě všechno a bude to vypadat hrozně moc propracovaně (to bude tím sebevědomím v Trierovic rodině). Na povrchu se film tváří intelektuálně, ale jinak je to cool záležitost, hehe....odhaleno při scéně party s Le Tigre a polštářem. Dodatek: miluju fiktivní umělce. :-) (21.01.2010)