Noční host

"Jak dlouho to máme držet v hlavě???" Tenhle Vávrův film rozhodně není jen jakýmsi prvoplánovým vypořádáním se zlými západoněmeckými "fašisty". I když je fakt, že když postava slizkého a cynického německého podnikatele Hupperta, jehož s grácií sobě vlastní hraje Rudolf Hrušínský, říká, že "koncentrační lágr ještě nikoho nepřipravil o nervy" a že "pro silného jedince byl lágr sanatorium," otvírá se člověku kudla v kapse. Vůbec se proto nedivím postavě vedoucího motelu Kalouse v podání Jiřího Valy, že nakonec reaguje tak, jak reaguje. Zvláště když je vlastně možné, že se s dotyčným již v minulosti (za ne moc příjemných okolností) setkal. Chvíle, když Kalous vypráví své osobní zážitky z koncentračního tábora a na půli obrazovky člověk sleduje jakési zhmotnění jeho vzpomínek, byly pro mě jedněmi z nejsilnějších momentů filmu. Zajímavá na snímku ale je (jen na první pohled) vedlejší linka filmu spojená s postavou dívenky s kouzelnýma očima a neopakovatelným úsměvem v podání Jany Hlaváčové. Zejména její rozhovor s Kalousem o životě ("koukej, aby z tebe bylo v životě něco pořádnýho") a "maminkovských slovech" je moc pěkný. A samotný závěr pak vysloveně dojemný: "Ty moje skleničko skleněná, ty můj květináči za oknem, ty moje rybičko chycená, ty moje kachničko střelená." (02.04.2018)

Velmi slušné psychologické drama z dob kdy se u nás točily výborné filmy. A důvod? Výborní režiséři, scénáristi a hlavně výteční herci, těch se v té době urodily mraky. To se to pak točí, když máte slušnej materiál. Musím říct, že kdyby tuhle komorní podívanou nenarušila proletářská, mládežnická chamraď, šla bych do plnejch. Mělo to zůstat u pánů Vala, Hrůša, Růža, Moučka, Brabec a bylo by to geniální. Hrůša si zahrál arogantního skopčáka Grundiga s minimalistickou přesnosti, jako vždy." Já vždy slušný človek, já vždy korekt a k čemu mi to je." Otevřeně se vysmívá socialistickýmu režimu, který dle něj za moc nestojí. Vyvolená rasa má všechno perfekt i po tom všem a Češi aušus. No a to nemůže nikdy dopadnout dobře. Výčepní Kalous s poznamenanou psychikou z koncentráku, díky skopčákově aroganci a nadřazenému chování znovu nastartuje špatné vzpomínky, které narůstají, jako houby po dešti. A máme zaděláno na parádní zápletku, která graduje...Vávra do toho té agitky musel trochu nacpat, aby měl pokoj. Ale je znát. že ty šedesátý léta byly uvolněný a byl větší prostor tvořit. Černobílý, širokoúhlý formát tomu sedí výborně a to deštivý počasí tuplem. (01.08.2022)

Vynikající psychologické drama. Čtyři lidé, jedna noc a jediný výstřel. Troufám si tvrdit, že původní Aškenazyho divadelní hra, bezprostředně následovaná Vávrovým filmem, musela na přelomu padesátých a šedesátých let způsobit pořádný poprask. Téma je příliš citlivé, než aby se z něj stala jakkoli zploštělá konverzační hra, také částečně díky skvělým hereckým výkonům. Koncert, který zde rozehrává jedinečný Rudolf Hrušínský společně s Jiřím Valou, Martinem Růžkem a mladinkou, teprve třiadvacetiletou Janou Hlaváčovou, rezonuje až v momentě, kdy dochází k závěrečnému zúčtování s minulostí. Hrušínský se v postavě německého podnikatele Hupperta dokázal vyhnout karikatuře a vytvořil sice záporného, avšak plastického a do posledního detailu přesvědčivého hrdinu. Za zmínku stojí jistě i skutečnost, že se Vávra rozhodl snímek pojmout coby širokoúhlý černobílý film, přičemž ozvláštnil vyprávění několikanásobnými expozicemi. Souběžně s přitomným dějem tak mohl zobrazit retrospektivní vzpomínkové výjevy. A i když se celek, díky své kontroverzní náplni, pohybuje na hraně, rozhodně náleží mezi nejlepší filmová díla Otakara Vávry, věčně zápasícího s dobou a lidmi, kteří ji vytvářeli. (05.04.2014)

Psychologické drama podle divadelní hry Ludvíka Aškenazyho "Host" (1959) upoutá především na svou dobu novými filmovými postupy - zejména pak děleným obrazem v retrospektivních scénách. Nosné téma nacismu a jeho poválečného prorůstání do "očištěných" oblastí po 45 letech ztratilo něco ze své intenzity, některé ze scén však připomenou mistrovská díla podobného ražení - Lumetova Zastavárníka, Munkovu Pasažérku či Polanského Smrt a dívku (jejíž děj se ale nevztahuje k druhé světové válce). Takřka maximum se Vávrovi podařilo vytěžit z atmosféry deštivého večera, během něhož naruší útulnost hostince návštěva sebevědomého árijce Hupperta. Domáckost provinčního zařízení kontrastuje se světáckým povýšenectvím nezvaného hosta, bezstarostnost místních zákazníků stojí v opozici vůči vzrůstající (a takřka hmatatelné) nervozitě vedoucího Emila Kalouse. Zajímavé (i když postradatelné) rozšíření se nabízí v postavě naivní Evy, která zde prochází svou prozatím nejdůležitější životní lekcí. Citlivě budovaná atmosféra se však místy pere s bodrými narážkami štamgasta Remundy (Martin Růžek). V roli Emilovy matky vystupuje herečka Světla Amortová (1911 - 1985), která hrála i ve Vávrových filmech Proti všem či Policejní hodina, který vznikl ke 40. výročí založení KSČ. (18.11.2005)

Nadčasová konverzačka o relativizaci zla a vyrovnávání se s krutou minulostí. Vávra možná lehce generalizuje a prostřednictvím nabubřelého západního Němce hází tak trochu všechny Skopčáky na jednu hromadu, ale ruku na srdce,   takovou chvíli po válce byl pro nás mrtvej Němec, dobrej Němec. Formálně se pak  panu režisérovi podařil  moc pěkný drahokam  s deštivou nocí a opuštěným  motorestem na cestě, kde lišky dávají dobrou noc a vytvořil tak báječnou atmosféru plnou napětí a strachu. Ačkoliv je Noční host pevně ukotven v reálném socialismu, nečpí  budovatelským optimismem ani nedští heroické plameny spravedlnosti, v nichž by spálil nacistického kapitalistu, ale na příkladu dvou generací se jen a pouze vyrovnává s minulostí, kterou si dnešní divák neumí ani představit. Válečná generace se stále nedokáže s tou  minulostí  vyrovnat a ta  poválečná  ji vlastně zcela ignoruje. Vávra si možná trochu schematicky rýpl do nastupující zlaté generace, kterou prostřednictvím naivní dívenky Hlaváčové představil jako bezstarostnou a nabubřele cynicky hloupoučkou, ale brzy se s ni smiřuje a její  dětskou čistotu  staví do role budoucí naděje, což se krásně projeví v samotném závěru, kde divák sleduje v okně usmívající se tvář Hlaváčové v kontrastu k vyděšenému pohledu staré hostinské v podání Světly Amortové.  Hrušínský jako slizký Němčour pochopitelně bez chybičky a Vala v roli bývalého koncentráčníka taky skvělý.   Závěr pak příjemně dospělý. Čtyři velmi silné. (20.09.2023)