andrii

Věrný démonické promluvě. S vervou, velkolepě velí. "Na tu skrumáž mraků pod korunovaným krovem."

Hlásí stíny, které zatížily, neunesly dům otevřených dveří. Škaredá šaráda "dědice," který neměl nad její nervy.

Až naň hodí oko, pan šitíčko. Pod jeho rukama bude chrčet, zmodrá nejeden "punčový" dýchánek. Stáhne ho dolů, mordýře. Vršovická, viniční Macocha.

Noční jezdkyně, Večernice s vějířem. Od Věku nevinnosti, přes třásně Jerryho Lewise. Střihla si útulný,  burtonovsky dekadentní "černobýl," Draculovu přízeň. Citové palety, garantované podzimním New Yorkem, v župánku labutí písně.  Setřásla z řas nemódně osobní peripetie, rosící její pověst. Nezlomila, neztratila hrdost vinoucí se údělem "Malých" žen.

Každá mini, karmínová, černá punčocha. To je mana, které se zdrží, nepodstoupí svody, má se k nim jako macecha. Belmondo gagu, šášula kameňáku. Ale co naplat, když ostatní vidí své, tu situační spoušť, ne nevinné karamboly.

Ve zkratce. Popravčí dlouhého lóže. Stavidlo tepoucí žíly. Vír v keřích,  v peří havraních procesů. Tribunál  kodexu říše hříšné, pod olivami.

Všichni boží, Kristovi muži. Na titulní straně: Pot čel zákristie, z nejtemnějších stínů družiny hlavního oltáře.

Žene se, honí za pugéty záletů, až zakoření (půdu zkypřenou, zalitou má) v záhonku letního poupěte, ale opět, jen co přičichne, dál zarytě kličkuje, neváže se. Po čase nová semínka rozhodí, ale dočká se pak, vášnivý pan zahradník, další Amorovy sklizně flóry?

Lajdáctví, atypičnost, útěky... To je hřích. Plazivý pýr. Po domech, ulicích,  v obci krásnější, který vážení rezidenti, patrioti - rozparovači nesnesou. Rozkvétající náves novot patřičně vzorovou obranou až na krev zanesou.

Oponentka, metla spektra (indis)pozic, panské morálky "po večerce," která zpod uhlazených obleků láká na horká kakaa, vpouští do "dobrých" světel Evy panenské, aniž si  připouští škraloup, dům cel.