jerrik7

Amerika jaká skutečně byla. Drsná, nesmlouvavá, divoká. Mnozí zde namítají, že je film levicový. No a co? Jaký by asi měl být, když popisuje dobu velké deprese a katastrofální sucho v Oklahomě? John Steinbeck s jeho Nobelovou cenou není Vasilijem Ažajevem s jeho Stalinovou cenou.

Since 2000, more than 27,000 migrants and refugees have died attempting the perilous journey to Europe. With an unprecedented number of people breaking through its heavily barricaded borders in 2014, the EU continues to fortify its frontiers. Sugestivní dokument o masivní imigraci do Evropy třemi kanály. 1) přes ploty ve španělské enklávě Ceuta v Africe, 2) čluny přes ostrovy Lampeduza a Sicílie v Itálii, 3) přes Řecko a Bulharsko. Je to i dokument o pašerácích lidí, kteří při nulovém riziku nakládají zoufalé lidi na ztrouchnivělé bárky a vydělávají na tom obrovské peníze a o jejich spolupachatelích, úřednících EU, kteří od nich tyto pašované lidi na moři přebírají a dopravují je za peníze daňových poplatníků do Evropy, čímž se stávají přímými viníky za smrt tisíců lidí v případech, kdy se tento špinavý, jinak hladce probíhající byznys s lidmi zadrhne a ztrouchnivělá bárka se potopí. Pod pokryteckou záminkou pomoci potřebným tak úředníci EU povzbuzují další a další statisíce a v budoucnu možná milióny dalších k hledání ráje v Evropě. Cynicky zamlčují skutečnost, že na riskantní cestu do Evropy se vydávají téměř výhradně mladí a zdraví muži, kteří pomoc potřebují nejméně, zatímco milióny žen, dětí, nemocných a starých v žádnou pomoc doufat nemohou. Úředníkům EU přitom nevadí, že takto povzbuzují k imigraci do evropského ráje třeba i miliardu lidí v Indii a dalších zemích, kde lidé žijí stejně nebo hůře, než ti, kteří se už třeba z Tuniska na cestu vydali. Europe Or Die (Full Documentary): https://www.youtube.com/watch?t=18&v=Tj3AkgVqiF4 https://www.youtube.com/watch?t=18&v=Tj3AkgVqiF4

Čeští filosofové a sociologové, které mám rád a kteří nám mají co říct. Spojitost s motivem tetování je nadbytečná.

Julia Roberts byla zábavná, ale depresivnější film jsem asi neviděl. Vcelku nepochybuji o tom, že příběh katastrofy způsobené korporací je reálný, ale příběh vítězství nad ní je americká pohádka. Takhle to bohužel v lidské společnosti nechodí.

Jsem samorost a klidně dám hodnocení zcela odlišné od hodnocení většiny aniž bych měl potřebu se ospravedlňovat před sebou nebo před ostatními. V případě tohoto filmu se ale pokusím o ospravedlnění. Ty tvrdé odsudky o normalizační době, o obyčejné agitce, o idealizaci doby a vojny nějak nesdílím. Pisatelé určitě mají pravdu, ale ty jejich výhrady jsou jaksi nadbytečné. Jak lze vyčíst ze stovek mých zde uvedených komentářů, nelze mne ani v nejmenším nařknout, že bych tu dobu sebeméně obdivoval. Jenomže: Byla to přeci jenom doba mého mládí a přesně jako ten trumbera Hanzlík jsem i já v té době sloužil, ač velmi nerad, socialistické vlasti. A ten základní příběh je velmi pravdivý. Mnoho ženských jsou opravdu takové potvory jako Jorga Kotrbová a mnoho mladíků jsou opravdu tací troubové jako Jaromír Hanzlík. Film je asi opravdu jednoduchý. Takže mi ani moc nevadí, že jsem ho viděl až od druhé poloviny. Ale já jsem se docela bavil. Možná nostalgie na odplynulé mládí a také ti fajn herci.

Film mne neuvěřitelně rozčílil. Je to zjednodušující jednostranná demagogie a propaganda dobrá tak akorát pro ukňourané americké naivní študentky - aktivistky a bojovnice za lidská práva. Ano, Židé pod heslem „Země bez lidí pro lidi bez země“ skutečně vyhnali Palestinské obyvatelstvo z jejich domovů, které obývali po staletí, přičemž skutečnost, že kdysi před více než dvěma tisíciletími sami Židé z této země byli vyhnáni, jim nedává nejmenší právo se sem vrátit. Jenomže tak jednoduché to není ani náhodou. Je to jen nepatrný zlomek obrovského množství dalších skutečností, událostí, argumentů a protiargumentů. Vládců téhle země byla dlouhá řada, od králů Heroda, Šalamouna, Davida, přes Římany, křižáky, Mameluky, Osmany, Brity a nevím kolik dalších. Palestinci v té zemi sice bydleli po staletí, ale nikdy jí v podstatě nevládli a i půda, na které hospodařili většinou nepatřila jim, nýbrž někomu jinému. Židé se do Palestiny postupně stěhovali už od poloviny 19. století. Nejprve malé skupinky ortodoxních Židů, následované stále větším přílivem. Nejprve jim to trpěli sami Arabové, později jim to trpěli a dokonce je zpočátku i podporovali Britové, kteří zde po první světové válce zemi spravovali. Když už se konečně Arabové probudili a začali se obávat stále se zvětšujícího přílivu Židů, vypukla v roce 1936 krvavá válka. Jenomže místo aby Arabové celkem snadno vyhnali nenáviděné Židy, vypukla v roce 1937 v Palestině jakási malá občanská válka mezi klany Husajníjů s Našášibijů, kteří představovali dvě nejvlivnější rodiny v Jeruzalémě. Tím si zlikvidovali téměř všechny své nejlepší vůdce. Nakonec počáteční tažení proti Britům a sionistům nahradily potulující se bandy arabských bojůvek olupující své vlastní vesnice, které byly předchůdci gangů ovládajících města a uprchlické tábory na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Je tedy nad slunce jasné, že si Palestinci můžou za svůj trpký osud sami svojí neschopností vyhnat Židy včas, dokud ještě byli slabí. Dnes, kdy jsou Židé vysoce organizovaní už Palestinci šanci nemají. Ve filmu není téměř zmíněna Šestidenní válka v roce 1967, která vznikla proto, že mladý židovský stát byl smrtelně ohrožován Jordánskými a Syrskými vojsky právě ze Západního břehu a z Golandských výšin. Jediným řešením na přežití státu bylo obsazení a trvalé udržení těchto dvou životně důležitých oblastí. Druhou a jedinou další alternativou byla totální likvidace státu Izrael. Ve filmu pak vůbec nezmiňují Jomkipurskou válku v roce 1973, kdy 150 miliónů Arabů zákeřně přepadlo 3 milióny Židů. Přesto se organizovaní Židé ubránili. Co tedy Židům zbývá? Buď se dobrovolně vzdají a nechají Palestince realizovat jejich plán na zahnání Židů do moře a realizovat jejich trvalou hrozbu znějící „Milujeme smrt víc, než Židé milují život a nezastavíme se, dokud nezabijeme posledního z nich“. Není pochyb, že tyto hrozby jsou zcela reálné a vzhledem k nedlouhé historii vzniku státu Izrael, z hlediska Palestinců i oprávněné. Už zcela z říše fantazie je druhá možnost, že se Židé dobrovolně vrátí do desítek evropských, afrických i arabských zemí, ze kterých přišli a dobrovolně se podrobí pokračování tisíciletého pronásledování, které vyvrcholilo plynovými komorami v Osvětimi. Je také dobré si uvědomit, že Židé v půlce minulého století „vyrobili“ z Palestinců 750.000 utečenců, kteří se od té doby rozmnožili na 4,5 miliónů, ale že oni sami, tedy Židé, byli od počátku také utečenci v nesrovnatelně zoufalejší a beznadějnější situaci, když postupně přicházeli do jim zcela neznámé země se zcela odlišným klimatem, kulturou a jazykem. Oni sami mluvili desítkami zcela rozličných jazyků. Přicházeli s holýma rukama někdy přímo ze zápraží plynových pecí, nebo po přežití zdrcujících pogromů v desítkách rozličných zemí jejich původu. Silnější, dravější a schopnější element se prosadil. Tak tomu v přírodě i v lidských dějinách bylo vždy. Pak je tady ještě možnost, že se Palestinci konečně smíří s trpkou realitou, že prohráli a přestanou odmítat vytvoření samostatného státu Palestina vedle státu Izrael, kteréžto řešení už odmítli několikrát a že z miliónů uprchlíků, lépe řečeno vnuků a pravnuků někdejších uprchlíků, konečně udělají plnoprávné občany Palestiny, případně Sýrie, Jordánska nebo Libanonu a přestanou je pokládat za uprchlíky. Není divu, že se jim do toho nikdy nechtělo a nechce. Ovšem čím jsou Židé silnější a čím jich je víc, tím nevýhodnější jsou podmínky pro Palestince. Pokud někdo zná řešení na mír, je kandidátem na Nobelovu cenu. Tu ostatně Menachem Begin i Jásir Arafat už dostali a přesto je mír stále v nedohlednu. V Izraeli i Palestině jsem nedlouhý čas pobyl a vůbec mne neudivilo, že jak v Izraeli, tak v Palestině žijí hodní a přátelští lidé. Zároveň mne ale neudivuje, že se mezi sebou stěží někdy mohou dohodnout. Takže znovu - film je jenom naivní, zjednodušující, jednostranná agitka pro naivního diváka.

Tak trochu politicky korektní demagogie.

Po pečlivém pročtení několika knih o Tomáši Baťovi jsem v roce 1988 vyrazil do Zlína. Na autobusové zastávce jsem se zeptal staré paní na cestu k lesnímu hřbitovu, který založil Tomáš Baťa a ve skromném hrobě je tam také pochován. Paní nadšeně prohlásila: „Jó, ŠÉF!“ Ochotně mi vysvětlila cestu a se slzami dojetí v očích mi začala vyprávět: „Jako mladá, dvacetiletá holka jsem pracovala na dílně ševcovských strojů. U vedlejšího stroje pracoval Tomík (Tomáš Baťa junior). Dělal stejnou práci jako my ostatní. Jako dvacetiletá holka jsem v Baťově továrně na boty vydělávala u stroje trojnásobek toho, co vydělával můj otec jako zedník dojíždějící do Prahy“. Na ŠÉFA vzpomínala s láskou a slzami dojetí. Na velkém lesním hřbitově jsem zastavil jinou starou paní. Ochotně mi ukázala místo, kde leží Tomáš Baťa. Když jsem ji na zpáteční cestě zastihl na autobusové zastávce, dojatě pronesla: „Děkuji vám mladý pane, že se zajímáte o ŠÉFA. Jsem moc ráda, že na něj ani tak mladí lidé jako vy nezapomínají“. I mne se hrnou slzy dojetí do očí, kdykoli si na tato dvě setkání vzpomenu. Film Botostroj by si podle mé stupnice hodnocení (odpad: Film mne znechutil, urazil, nechápu proč byl natočen, točil ho „Marťan“ pro „Marťany“) jednoznačně zasluhoval ohodnocení ODPAD. Jenomže já velmi dobře chápu, proč jej bolševici v roce 1954 natočili. A nenatočil to Marťan pro Marťany. Tak zdařilou komedii jsem už dlouho neviděl. Film je úžasnou ukázkou tehdejší (naivní) dobové propagandy. Je to fantastický dokument své doby. Jako takový jej hodnotím 5*. Jenom mám veliké obavy, že v dnešní době, kdy mocní tohoto světa dělají vše, aby Aurora vystřelila podruhé, mnozí dnešní, zejména mladí, diváci by jej snad mohli pochopit tak, jak si autoři filmu přáli. Během premiéry filmu Botostroj v roce 1954, zlínští obyvatelé na protest zdemolovali kino, ve kterém se film promítal.

Nikdy nehodnotím film kvůli hudbě. Tentokrát udělám výjimku. Takže za ty písničky.

Každá veš má svého všiváka, každá husa má svého husáka, každá koza má svého kozla. Každá ženská má mít svého chlapa, tedy především tehdy, když chce mít a vychovávat děti. Je známo, tuším, že dokonce vědecky dokázáno, že v naprosto převažující míře si žena vybírá otce svých dětí, nikoli naopak. Vychází to z přírody, protože žena hledá ty nejkvalitnější geny pro své potomstvo, které může být z podstaty věci jen početně značně omezené. Muž má od přírody možnost plodit potomstvo početně téměř neomezené a nemusí pro své potomky hledat pouze geny nejkvalitnější. Na ženě také po celé dějiny lidstva spočívalo největší břímě při péči o potomstvo. Pokud je to skutečně žena, která rozhodujícím způsobem vybírá otce svých dětí, je s podivem, že tolik žen vybírá špatně, když se více než padesát procent manželství rozvádí. Během posledních čtyřiceti roků jsem prostudoval nesčetné množství článků, jejichž autorkami byly ve značné míře ženy odbornice, psycholožky, lékařky, rozvodové soudkyně. Jejich články dokazují, že návrhy na rozvod manželství podávají v naprosté většině ženy. Vůbec si nedělám iluze o dokonalosti mužů. Ale když si je ty ženy vybraly a většinou z lásky s nimi zplodily děti, měly by ten kříž nést až do konce. Všechny české matky, které vychovávají víc jak dvě děti, by měli požívat neobyčejnou úctu. V rozporu s mým tvrzením se odvažuji soudit, že většina hrdinek filmu patří mezi ty málo zodpovědné, labilní a sociálně slabší, právě proto, že jsou matkami tří a více dětí, přičemž tuším žádná je nepřivedla na svět pouze s jedním tatínkem a už vůbec ne s jedním manželem. Mému přesvědčení nahrává nejenom skutečnost, že si pořídily děti s různými muži aniž by byly schopny jim zajistit solidního tatínka, ony to ale udělaly dokonce za situace, kdy se nemohly spolehnout ani na podporu vlastních rodičů. Nejsem vůbec přesvědčen, že by stát, tedy my všichni a zejména ti zodpovědní, měli podporovat popsanou lehkomyslnost a trestuhodnou nezodpovědnost takových ženštin. Spíše by za své skutky měly být trestány minimálně opovržením společnosti, tak jak tomu bylo po staletí. Tolik k "dědiční vině" žen. Na druhé straně mi je žen samoživitelek velmi líto. Mají to neskutečně těžké. Zejména mi je líto těch, které o tatínka svých dětí nepřišly svojí trestuhodnou nezodpovědností, nýbrž neštěstím, případně těch, které jejich partner podle zradil navzdory tomu, že se zpočátku jevil jako velmi spolehlivý. Skutečnost, že se polovina manželství rozpadá, také zdaleka není pouze vinou žen (případně mužů), nýbrž naprosto zcestným vývojem společnosti a její morálky. Další velkou potíží je skutečnost, že v naší společnosti žije dosti početná skupina obyvatel, kteří jakékoli sociální podpory, zejména ty spojené s výchovou početnější rodiny, trestuhodně a za tichého souhlasu státu zneužívají.