Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Animovaný
  • Akčný
  • Romantický

Recenzie (1 239)

plagát

Scott Pilgrim jde na věc (2023) (seriál) 

Vzpomínám si, jak jsem v roce 2010 byla v kině na filmové verzi. Přestože jsem vůbec neznala komiksovou předlohu, film mě mimořádně pobavil a hned si mě získal svou nesvázaností, hravostí a absurdním humorem. Když se tedy po letech objevil na Netflixu tento nový animovaný seriál a navíc sklízel docela dobrá hodnocení, říkala jsem si: „Proč ne, třeba se opět pobavím v šíleném „pilgrimovském“ stylu…“ Jenže chyba lávky. Seriál sice nabízí jiný, nový příběh (totožný s filmem je tuším jen první díl, pak se dějová linka rozchází), ale zpracování a humor jsou tak ZOUFALE špatné! Příběh naprosto postrádá smysl, což by samo o sobě nevadilo (ostatně absurdita ke Scottovi Pilgrimovi patří), jenže to by to musel vyvažovat právě ten humor, který je v případě absurdity nepostradatelný. Jen tak je totiž divák schopný na nesmyslnost přistoupit. Tady bohužel povětšinou zůstává jen ten chabý a nesmyslný příběh a jinak je to jedna velká nuda. Po prvním dílu, kde se recyklovaly některé původní vtipy, jsem ještě měla naději a říkala jsem si, že se od teď příběh rozjede, ale postupně celý seriál spíš jen s každým dalším dílem upadá. Seriál se očividně pokouší být vtipný, ale z nějakého důvodu se to povede jen málokdy. Většina humoru selhává ve správném podání nebo načasování, některé vtipy jsou i v základu dost špatné a ubohé. Výsledek je takový, že jen málokterý vtípek skutečně vyzní a pobaví. Dokonce i ty opětovně použité vtipy (které byly v hraném filmu a fungovaly) naopak v podání tohoto seriálu spíše nefungují. Je to až žalostné… po několika dílech mi bylo jasné, že už to asi lepší nebude. Snažila jsem se v seriálu najít aspoň něco jiného, co by fungovalo, ale pravda je taková, že příběh nefunguje ani po emoční stránce. Vyprávění je to veskrze povrchní a ne moc zajímavé, s množstvím klišé. Obzvlášť závěrečné „prohlédnutí“ Ramony o tom, jak před svými příteli vždy utíkala, je takové klišé, že spíš než aby vás to dojalo, tak se vám jen protočí oči v sloup. Za mě velké zklamání. Nevěřila bych, že se dá u Scotta Pilgrima takhle nudit. Plusové body pouze za chytlavou úvodní písničku a původní hlasy herců z filmu. ~(1,7)~

plagát

Shylock no kodomotači (2023) 

S filmovými adaptacemi děl Ikeido Džuna se opravdu roztrhl pytel. Tohle je další z příběhů z jeho světa, tzv. „Ikeido Universe“. Minulý rok už vznikl i stejnojmenný seriál, avšak tento film se údajně vývojem příběhu liší jak od knižní předlohy, tak od seriálu (osobně nemůžu vyhodnotit, jelikož jsem viděla pouze film). Jak už je nejspíš oblibou, opět se tady odkazuje na Hanzawu Naokiho, tentokrát přímo jeho slavnou průpovídkou o dvojnásobné odplatě. Zároveň se děj filmu odehrává v bance „Tókjó Daiiči“, kterou fanoušci Hanzawy nebo děl Ikeido Džuna taktéž dobře znají. Ovšem, jako v některých předešlých případech, ani v tomto filmu nebyla snaha o důsledné dodržení časového sledu či konzistence obsazení postav. Film je zasazen do momentální současnosti, přestože dle příběhu Hanzawy zanikla původní banka Tókjó Daiiči už před lety, zároveň ve filmu hraje několik nám dobře známých herců, ovšem zcela jiné postavy než v Hanzawovi. Bylo by hodně cool, kdyby se s precizností dodržela úplná soudružnost světa Ikeido Džuna i ve filmových podobách, ale chápu, že by to pro filmaře vyžadovalo dost komplikací navíc, nemluvě o tom, že asi rádi používají některé ověřené herce (čímž pak bohužel vzniká tato situace, že v jednom „světě“ zosobňují různé postavy…) Ale teď už k samotnému dění filmu. Děj je sice opět zasazen do banky a opět v jádru vězí otázka peněz a peněžního podvodu, ovšem příběh je to jiný a díváme se na situaci z jiného úhlu. Tématem tentokrát není vysloveně korupce, ale půjčování a případné splacení půjčky (s tím, že situace půjčení/splacení nemusí být vždycky tak prostá a přímočará, jak se může zdát). Dílo a jeho příběh využívá motiv Shakespearova Kupce benátského, konkrétně postavy lichváře Shylocka. Jak trošku napovídá název filmu, některé postavy se staví obrazně do role „dětí“ (=kodomotači) Shylocka, tedy do role nepoctivých lichvářů, kteří, třebaže to tak navenek nepůsobí, nejednají v nějaké situaci úplně čestně a fér. Takových postav je v příběhu několik a na konci můžeme vidět, jak se vyrovnali či nevyrovnali se svým svědomím. Film nedosahuje až takových kvalit jako některé jiné adaptace děl Ikeido Džuna (Hanzawa Naoki, Šitamači rocket, Nanacu no kaigi, Akira to Akira), ale příběh je dobře vystavěný, ucelený, poutavý a závěr rozhodně podnítí k zamyšlení. Pokud vám tento druh příběhů sedí, pak je spokojenost na místě. (Viděno 20.2.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,3)~

plagát

Vivant (2023) (seriál) 

Seriály takové velkoprodukce se vskutku v Japonsku často nevidí (zatímco běžně se náklady na jeden díl nějakého seriálu v hlavním vysílacím čase pohybují mezi 30-40 miliony jenů, u tohoto seriálu bylo údajně na díl vynaloženo asi 100 milionů jenů), takže už proto je to trochu jiný zážitek, který se od běžné produkce odlišuje. Nejde sice vysloveně o koprodukci s Mongolskem, ale rozhodně to tak působí, jelikož velká část seriálu se natáčela v Mongolsku a objevují se zde mongolští herci (především herec, který hraje Čingise). Jazyk, který slyšíme (krom samotné japonštiny) je taktéž většinou mongolština. Nicméně, prostředí Mongolska v seriálu vystupuje jako smyšlená země Balka, umístěna na pomezí Kazachstánu a Mongolska. Zřejmě se Japonci chtěli pro jistotu vyhnout potenciálním konfliktům na mezinárodní úrovni, a tak příběh zasadili do smyšlené země. Přiznám se, že první dva díly jsem si ještě nebyla jistá, jak seriál hodnotit. Hned od začátku nás to hodí do šílené akce, rázem se z japonského kancelářského prostředí přemístíme do nebezpečně působící Střední Asie a do pouště… Hlavní postava Nogi (Sakai Masato), který zkraje působí jako uťáplý „sararíman“, volá z čista jasna kámošovi do CIA a divák se nestačí divit, co to všechno má znamenat. Jednoduše, na první dobrou to všechno působí jaksi přitaženě za vlasy. Jenže! Vtip je v tom, že s postupem času všechno začne velmi hladce zapadat do sebe, až jsem se sama divila. Divákovi dojde, že ve skutečnosti má všechno v seriálu své místo, nic není omylem nebo jen tak z plezíru. Připomnělo mi to dramatický princip zvaný „Čechovova zbraň“ – tedy že každá maličkost má svou důležitost, se kterou se v příběhu dále pracuje, rozhodně tam není jen tak náhodou. Příkladem může být schopnost hlavní postavy odhadnout váhu předmětu s přesností na pár gramů. Tahle schopnost je v seriálu představena hned na začátku, ale její důležitost se ukáže až později. Podobných věcí je v seriálu více a ve výsledku jsem měla radost, jak dobře se tvůrcům daří příběhově vše provázat tak, aby to dávalo smysl. Dalším kladem seriálu je jeho nepředvídatelnost. Je to vlastně takový seriál „chameleón“ – byla jsem až překvapená, jak seriál průběžně mění tvář a zaměření. V základu je to poutavý příběh plný akce a špionské tématiky, ale později se míchá s lidským příběhem orientovaným na rodinu, což může být trochu zvláštní kontrast, ale funguje to. Navíc se děj střídá mezi Balkou a Japonskem, přičemž se chvílemi soustředí na tu onu postavu a situaci a hned záhy na někoho nebo něco zcela jiného. Jak říkám - seriál chameleón, od kterého nevíte, co čekat. S ambiciózní velkoprodukcí jde ruku v ruce zářné obsazení – tím myslím především trojici Sakai Masato, Abe Hiroši a Jakušo Kódži. To je určitě z hereckého hlediska velké plus seriálu, přestože je škoda, že Sakai a Abe více nezapracovali na své anglické výslovnosti (oba sem tam v seriálu mluví anglicky, ale jejich výslovnost je bohužel na hranici srozumitelnosti – holt věčný problém Japonců, pro které je angličtina často příliš obtížná). To je ale naštěstí jen drobný škraloup, snad to vyvažuje skutečnost, že jejich mongolská výslovnost je prý v seriálu velmi dobrá… Každopádně, role Sakaie Masata je v tomto seriálu obzvlášť zajímavá – protagonista Nogi sice není tak úplně jako rázný Hanzawa Naoki, avšak jeho druhá osobnost (kterou v seriálu poznáme hned na začátku) má k Hanzawovi blízko. Jinak je však Nogi ve své přirozenosti takovým jednoduchým prosťáčkem, čímž ale o to víc v seriálu překvapí. Kontrast dvou osobností tvoří zajímavou dynamiku a právě to se do značné míry podílí na oné nepředvídatelnosti děje, zatímco divák díl za dílem odhaluje Nogiho minulost. Jak už jsem zmínila, kladným aspektem seriálu je to, že se opravdu nedá čekat, kam a jak se bude vyvíjet, což diváka udržuje v určitém pocitu napětí a zvědavosti. Pokud tedy hledáte seriál, který je na jedné straně klasicky japonský v zaměření na lidské a rodinné hodnoty a vztahy, zatímco na druhé straně je nebývale opepřený velkou dávkou akce, špionáže a tématikou terorismu na mezinárodní úrovni, možná by tohle mohlo být to pravé… Rozhodně je důkazem, že i takové dvě nesourodé stránky lze spojit dohromady. Celkově to sice není stoprocentní, ale oceňuju japonskou snahu vytvořit něco tak nestandardního a zároveň poutavého. Tím spíš, když je scénář opravdu vystavěný tak, aby se okolnosti a motivace postav odhalovaly postupně a zároveň to všechno zapadalo do sebe i přesto, jak doširoka je příběh rozprostřený. To se rozhodně nepovede vždy. Konec i linky postav se podařilo hezky uzavřít a já musím uznale pokývat hlavou – opět se Japoncům něco povedlo. ~(4,3)~

plagát

Wonka (2023) 

Plusové body za nové pojetí, které nekopíruje známý příběh původního filmového muzikálu ze 70.let ani novější verzi s Johnnym Deppem. Tentokrát nesledujeme příběh malého Karlíka z chudé rodiny a věhlasného výrobce čokolády pana Wonky, který Karlíkovi a jiným dětem umožní poznávat divy jeho tajemné čokoládovny. Ne, vracíme se jakoby roky nazpět a sledujeme mladého Wonku, který zatím nemá ani vindru, ale zato má svůj sen a vizi o tom, jak bude slavným výrobcem čokolády. A je odhodlaný tento sen i přes veškeré potíže uskutečnit. Hotovou továrnu na čokoládu tedy v tomto filmu hledat nemůžeme, ale i tak jde samozřejmě o pohádkový muzikál plný kouzel a nechybí ani uvedení „prvního“ trpaslíka Umpa-lumpy na scénu (vtipně a nečekaně obsazeného Hughem Grantem). Film je sice téměř čistokrevnou pohádkou s pozitivní a optimistickou hlavní postavou, která zápolí s překážkami, jež jí kladou nepoctiví a zkorumpovaní záporáci, takže divák samozřejmě od začátku předvídá, jak film dopadne, a vývoj příběhu ho moc nepřekvapí, ale určitou předvídatelnost plně vyvažuje zábavnost a taky pár dobrých písniček. Film je rozhodně humornější než jsem čekala. Obzvlášť pobavila prohnilá církev „čokoholiků“ v čele s Rowanem Atkinsonem, ale nápaditých a vtipných scén či hlášek se ve filmu najde víc (např. povedená scéna s hlídačem zoo, která je pojatá jako stínové divadlo). Vcelku vzato jde o příjemný muzikál, který svou pohádkovostí a zasazením do zimního období skvěle padne do plejády oblíbených vánočních filmů. ~(4,0)~

plagát

Akira to Akira (2022) 

Další příběh z pera Ikeido Džuna, stejně jako třeba Hanzawa Naoki, Šitamači Roketto či Nanacu no kaigi. Zázemí hlavní postavy (ten „chudší“ ze dvou Akirů :)) a vůbec příběh celkově dost odkazuje právě na Hanzawu. Děj filmu se dokonce částečně odehrává v Hanzawově světě, konkrétně ve staré známé bance „Sangjó Čúó“. Říkám „částečně“, jelikož propojení s Hanzawou a jeho světem je sice zcela zřejmé, ne však úplně důsledné. Ve filmu se totiž v poměrně velké roli objeví například Išimaru Kandži, avšak nemá zde roli ředitele Asana (Hanzawův nadřízený v první sérii), ale hraje zde majitele společnosti lodní dopravy. Stejně tak ani časově nesedí existence banky Sangjó Čúó, pokud porovnáváme s Hanzawou Naokim. Je však možné, že přestože ve filmové podobě věci zcela nezapadají, v samotné knižní předloze je vše propojené mnohem lépe – ostatně se kolem knih Ikeido Džuna vytvořil tzv. „Ikeido Universe“, je tedy asi přesnější tyto propojení nazývat světem samotného autora, nejen světem Hanzawy Naokiho, který je koneckonců pouze jedna z postav celého tohoto smyšleného světa. Přesto však nelze tomuto konkrétnímu filmu upřít mnohé podobnosti s příběhem Hanzawy. Je ale zajímavé, že oproti seriálu Hanzawa Naoki zde nejsou v podstatě žádné černobílé postavy, žádní ryzí záporáci (v Hanzawovi i v Šitamači Roketto jich přece jenom pár bylo). Postavy a jejich vztahy byly výborně vykreslené, což se rozhodně musí ocenit. V tomto příběhu navíc tentokrát hraje velkou roli OSUDOVOST. A prvek osudovosti, či jakéhosi předurčení, zde byl krásně zvládnutý. Ne vždycky to tak je. Tohle byl osudový film s patřičnou hloubkou a dávkou emocí. Navíc Takeuči Rjóma a Jokohama Rjúsei hráli oba výborně. Film je kvalitně napsaný, zrežírovaný a zahraný, navíc s poutavým a emotivním příběhem, jak jsme od autora předlohy zvyklí – co víc si tedy přát? Nezbývá než film patřičně ohodnotit a doporučit všem fanouškům Hanzawy a jiných příběhu Ikeido Džuna. Určitě si přijdete na své. Na závěr zmíním pouze jedinou věc, která by se na filmu dala hodnotit negativně, ale to je bohužel „problém“ celé řady japonských filmů a seriálů, který však lze snadno přehlédnout. Je totiž trošku na škodu, jak rádi Japonci na filmovém plátně idealizují pracovní život a někdy dokonce workoholismus. Na jednu stranu to ve filmové podobě působí hezky a neškodně, na druhou stranu to jen živí japonské zažité přesvědčení o obětování života práci (a sami víme, jak škodlivé to může mít dopady). Všimněte si v tomto filmu, jak je vykreslený Jamazaki Akira (Takeuči Rjóma) – nemá žádný osobní život, nemá rodinu ani přátelé. Žije pouze prací a svým „posláním“, a v práci zůstává často sám jako poslední. Když se nad tím zamyslíme, je to vlastně velmi smutné, přestože to film samozřejmě idealizuje. Toť poznámka na okraj o tomto japonském „neduhu“. Film jako takový ale hodnotím velmi vysoko a ráda se k němu v budoucnu vrátím. (Btw, teprve po zhlédnutí filmu jsem si všimla, že už pár let zpátky vznikl taktéž seriál Akira to Akira s jiným obsazením – jde sice pouze o mou domněnku, ale říkám si, že v seriálové podobě bylo možná těžší příběh ukočírovat a předat ho dostatečně poutavým způsobem. V tomhle ohledu mi vyhovovala právě „kompaktní“ filmová podoba, která byla dobře zvládnutá :) Ale kdo ví, třeba někdy pro srovnání kouknu i na seriál) (Viděno 24.9.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,5)~

plagát

Babylon (2022) 

Chazelle se nám nějak utrhl ze řetězu… Zatímco z jeho předchozích tří počinů (Whiplash, La La Land, První člověk) jsem byla vysloveně nadšená, z tohoto opulentního a vnitřně nabubřelého díla mám trochu rozporuplné pocity. Herecké výkony skvělé, hudba a barvitost jedou na maximum, hýří to zábavnými i šílenými scénami, a chápu očividnou snahu vzdát hold někdejší zašlé době rozpuku zvukového filmu v Hollywoodu (a potažmo oslavit filmové umění obecně). Jenže se v tom všem ztrácí ryzost tohoto sdělení z důvodu nedostatku soudnosti. Režisér/scénárista by měl mít jasnou vizi a vědět, co filmu slouží a co naopak ne. Zde mám pocit, že Chazelle o tento druh zdravého úsudku přišel a bohužel ho nikdo dostatečně nekorigoval. Film je tak zatížený velkou spoustou samoúčelného bizáru, který dělá dojem, jako by se Chazelle najednou zhlédl v Tarantinově stylu (konkrétně ve filmu Tenkrát v Hollywoodu), ale nezvládl to ukočírovat a dát tomu skutečný smysl. Namísto toho z toho jen čiší velké ego, ale nefalšovaná jímavost a hloubka emocí, tak příznačné pro Chazellovo dosavadní dílo, jako by se téměř vypařily. Závěr k tomu má trošku našlápnuto, ale hned na to je vše zadupáno příliš dlouhou „blikající“ sekvencí, která má být průřezem filmovým uměním, ale ve výsledku je jen dalším důkazem, že Chazelle ztratil schopnost určit zdravou míru. A míra je ošemetná věc, jelikož rozhoduje, zda věci na diváka fungují nebo ne. Nevím, co zatemnilo Chazellův úsudek, ale moc doufám, že ho u svého dalšího filmu opět nalezne. Babylon sice pobavil, ale hluboký dojem nezanechal. A ani název filmu, fikaně vybraný tak, aby předem ohlašoval, že má divák očekávat „zmatek“, neomlouvá to, že Chazellův výtvor tentokrát vyměnil duši za ego. ~(3,2)~

plagát

Batman (2022) 

Nový Batman bere příběh zase trochu z jiného konce a je jiný než všechny předchozí verze, což je dobře. Tentokrát nesledujeme žádný "zrod" Batmana, ale jsme vhozeni přímo do temné reality skrz naskrz zkorumpované Gotham City, kde Batman má už dávno své jméno a šíří kolem sebe zlověstnou auru odplaty. Až u tohoto filmu jsem si uvědomila, že ačkoli měl Robert Pattinson v průběhu času různé role, v jádru jeho rolí byla v podstatě vždy temná melancholie tragických postav. Proto mu i role Batmana v tomto novém pojetí výborně sedne a myslím si, že byl pro film skvělou volbou. Děj se tentokrát věnuje pátrání po zvráceném Hádankáři, který za sebou nechává sérii krutých vražd společně se vzkazy pro Batmana. Divák hledá a tápe společně s hlavní postavou a je to vlastně taková napínavá detektivka. Co se mi ale na filmu líbilo zdaleka nejvíce, je vývoj samotného Batmana, který postupně dospívá k poznání, že nejde o to mstít se těm zlým, ale pomáhat naopak těm dobrým. Možná jde o jednoduchou myšlenku, ale moc dobře zpracovanou právě skrz vývojový oblouk hlavní postavy, který vede až ke krásnému finálnímu "zlomu". Celkově musím říct, že ačkoli se nový Batman nevyrovná Nolanově verzi (teď mluvím především o druhém díle - Temném rytíři) a ani padouch se nemůže rovnat Jokerovi v podání Heatha Ledgera , jde i tak o velmi zdařilé nové pojetí, za kterým jde vidět jasná vize a samozřejmě horda poctivé práce. P.S.: Celou dobu jsem ve filmu marně hledala Colina Farrella, protože jsem sice věděla, že je součástí obsazení, ale nevěděla jsem, koho hraje... a v závěrečných titulcích mě čekal šok. ~(4,2)~

plagát

Bosei (2022) 

Láska, nenávist a pomatení smyslů. Knižní předloha pochází z pera stejné autorky jako předloha pro někdejší filmový hit Kokuhaku. Tentokrát je tématem „mateřství“ (což je ostatně doslovný název filmu), ale jak se dá od této autorky čekat, ne v tom pěkném slova smyslu. Thriller se zabývá úlohou ženy jako matky a jako dcery a má podobně těžkou, trýznivou, někdy až bizarní atmosféru jako někdejší Kokuhaku. Ovšem s tím rozdílem, že v tomto případě se vše zdá být mnohem víc vynucené a nepřirozené. Jako by film chtěl za každou cenu šokovat (a je otázka, jestli je takto vyhrocená i samotná kniha). Zatímco u Kokuhaku dává i extrémní až šílené jednání postav smysl a divák jim do určité míry rozumí a chápe jejich motivace, v případě Bosei se pochopení hledá jen velmi těžko. Herečku Eriku Todu mám sice ráda, ale v této roli ji člověk chvílemi musel nesnášet. Psychické pošramocení jsem jí ale věřila a to tuto postavu do určité míry „omlouvá“. Horší to bylo s ostatními postavami, jelikož většina z nich se chovala příšerně a absurdně bez zcela zjevné příčiny. Korunu tomu nasazoval otec – tak sobecký a zbabělý, až zůstával rozum stát. A jeho matka, naprostá fúrie, nebyla o moc lepší. Špatně se to všechno pobíralo, protože interakce postav byly někdy tak vyhrocené a zlé, nebo naopak podivné a nekonzistentní, až to opravdu nedávalo smysl – jejich chování ani vzájemné vztahy. Myslím, že u psychologického thrilleru je přirozené, že má divák tendenci postavám porozumět, ale pokud je to divákovi znemožněno, film tím ztrácí dost na hodnotě. Přitom na druhou stranu se mi některé motivy a nápady ve filmu líbily – role matky a role dcery postavené proti sobě jako nerovnovážné, téměř neslučitelné entity; fixace dcery na matku versus fixace matky na dceru… různé vztahové rozpory, které rozhodně vedou k zamyšlení. Zajímavý byl i symbolický moment, kdy nejmladší dcera konečně „získala jméno“. Tématika filmu i jeho rozpracování komplikovaných vztahů jsou rozhodně zajímavé, jen je velká škoda toho nerealistického pojetí, tak přitaženého za vlasy, až to bolí. I ta hrstka dobrých postav kvůli tomu vyznívala divně a málo uvěřitelně. Je například s podivem, že z nejmladší dcery nakonec po všech těch potenciálně velmi traumatizujících událostech vyrostla zdánlivě rozumná a vyrovnaná mladá žena. To se jen těžko přijímá, a tak i ona smířlivost na konci působí bohužel uměle a jen těžko může mít kvality katarze... Vcelku tedy hodnotím spíše průměrně. Stačilo by ubrat z iritujícího přemrštěného chování postav a zaměřit se víc na přirozenost a uvěřitelnost a výsledný dojem mohl být o dost lepší. (Viděno 3.12.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(3,2)~

plagát

Buzz Lightyear (2022) 

Viděno s japonským dabingem. Přiznám se, že původně jsem preferovala originální znění, ale nakonec jsem byla ráda, že v kině to jinak než s dabingem nedávali. Japonský dabing jsem si nakonec velmi užila a popravdě si myslím, že kocour Sox byl se svým japonským monotónním hlasem mnohonásobně vtipnější než originál (soudě podle toho, jak zní v traileru). Docela jsem se nasmála i přesto, že japonské publikum bylo v reakcích velmi rezervované - i děti (trochu škoda). Dopředu jsem nevěděla, co očekávat, ale "původní" Rakeťákův příběh mi nakonec přišel jako dobře vymyšlený, příjemný akční animák, který, jak se od Pixaru dá očekávat, má své vtipné i dojemné momenty. Ano, jsou sice lepší pixarovky a i poslední díl Toy Story stojí o úroveň výš, ale přesto jde za mě o velmi dobrý nadprůměr. Líbil se mi i nápad, jak byl dořešený Zurg. V kině jsem si to rozhodně užila a někdy se pro srovnání těším na český dabing :)  (Viděno 9.7.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,2)~

plagát

Cuki no mičikake (2022) 

Proboha, přestaňte už toho Óizumiho trápit, už se nabrečel dost!!! Takto bych v poslední třetině filmu nejradši zakřičela, pokud bych se na film dívala o samotě a ne v kině. Bohužel, tento film je tak přehnaně sentimentální a patetický, až mi to drásalo nervy. Přitom na začátku působí nastolená mysteriózní zápletka zajímavě a divák s očekáváním sleduje, co bude dál… ale postupně se děj začne točit v kruhu, tajemno se vytratí a celý film jde úplně do kopru – není jasné, co chce sdělit, ani kam s tím vším vůbec směřuje. Je pouze jasné, že se zoufale snaží diváka za každou cenu dojmout (především skrze opakované slzy hlavní postavy, kterou hraje Óizumi Jó) a zároveň diváka láká na Arimuru Kasumi. Což o to, herci hrají dobře, ale musí hrát špatně napsaný a nedotažený scénář. Film se snaží být silným a hlubokým počinem o osudovosti, ale naprosto v tom selhává a působí plytce a téměř hloupě. Nejenom, že osudovost je zde vyobrazena tak, že to působí spíše jako milostné pobláznění (obzvlášť ze strany mužské postavy), ale spousta prvků nefunguje a divák se musí ošívat v trapném pocitu. Postava manžela je stupidní a vyhrocená, navíc naprosto zbytečně (film by se bez této postavy obešel), opakovaně zpívaná tematická píseň ztratí svou vážnost nesprávnou anglickou artikulací v kombinaci s poznámkou jedné z postav: „To snad ani není možné, jak ona to zpívá! S tak precizní anglickou výslovností!“, přičemž po celý film musí divák přemýšlet, co že mají znamenat ta zpívaná slova „RIMEMBARÁ“ a kde že se v tom všem skrývá angličtina (načež se v závěrečných titulcích divákovi rozsvítí, když zjistí, že šlo o „Remember Love“), no a vše dokonale „završuje“ absurdně nafouklá zápletka, která přejde od mysteriózna do opakovaného polopatického vysvětlování, aby snad náhodou divákovi něco z té absurdity neuniklo. Upřímně, na japonský film mi to přišlo až příliš doslovné. A nebudu sice vyzrazovat, co je oním tajemným prvkem filmu, ale musím říct, že přestože se mi v základu takový námět líbí, tady je jeho ztvárnění tak bolestně stupidní a nedotažené, že by se tomu leckterý cynik vysmál (i já k tomu nemám daleko, a to cynik nejsem). Nakonec je z toho pouze sentimentální kýč s nedomyšlenou zápletkou a špatně napsaným scénářem. Jeden z nejhorších japonských filmových zážitků tohoto roku. (Viděno 5.12.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(2,2)~